mortak

Na divadle se čtvrthodinovou přestávkou na občerstvení v baru by to nemělo chybu. Jako film to už trochu skřípe - devadesát procent děje je založeno na slovních vtipech, které sice lítají s neuvěřitelnou kadencí a většinou zasahují cíl, ale nasazené tempo je vražedné, a divákovi chybí chvilkový odpočinek. Bratří Marxové měli klavír a harfu, jinde je nějaká ta romantická scéna, ale tady něco takového citelně chybí. I tak jde o skvělou komedii.

První dvě třetiny nádhera. Artuš dostal od Ritchieho pořádnou transfuzi divoké krve, a soundtrack plus střih ten nářez skvěle podporují. Jenže v závěrečné třetině to jde všechno do kytek. Všichni se chovají jako idioti (holka tisíckrát silnější než kluk, tak jí pustím - WTF), a hlavně se jednotliví "rytíři" vůbec nepředstaví v boji, natož charakterově. Chápu, že jejich osudy se nám mají vyjevovat v dalších dílech (trochu nakousli jen motivaci Goosefat Billa), ale přece jen bych chtěl vidět jejich "skills", a alespoň se s nimi seznámit. Ovšem za sekvence jako dospívání, útěk, a hlavně meč v jezeře si Ritchie ty čtyři hvězdy zaslouží. Chci další díly!

Katastrofický žánr i ve svých vrcholných letech zmíral na přeplácanost. K propletenci lidských vztahů, se přidávala politika a korupce, a ještě se do zápletky vrazila nějaká ta vražda (třeba za socialismu velmi populární knihy Scortii a Robinsona). Berg se rozhodl jít opačnou cestou - žádné citové problémy hlavních postav, žádná nevěra, jedna vzorná rodina (úvod, závěr), jeden prohnilý manažer, a jinak rovná linie - technický problém, špatné řešení, katastrofa, hrdinství, patos. A jako film to funguje perfektně a divák je cele vtažený do ohnivého pekla. Ale jen jako skvělý žánrový film. Od popisu skutečných událostí bych přece jen čekal větší hloubku.

Keep it. You may need it. Aneb Waynova odpověď na emancipaci ženy je spanking. Ani western, ani komedie, ale maloměstský žánrový obrázek. Wayne chodí po městečku a přímým, až buranským, způsobem řeší všechny problémy - politické i rodinné. Film určený pro americký venkov, kde se mluví venkovským přízvukem, a i humor je venkovský. Je to vlastně takový Woody Allen pro "red necky".

Myšlenka, která tvořila u jedničky druhý plán filmu, a uváděla ho, tj. že jde vlastně o reálný příběh sirotka, outsidera, který po smrti matky žije na ulici ve velkoměstě, je využíván k loupežím, a aby přežil, vytvořil si vlastní komiksový svět, a posléze i vlastní gang, mně byla dost sympatická. Kdo pro nás, bohému ve zlatém, hrající si na hrdiny v klidu před svými obrazovkami, vyhrává bojem války? Tisíce bezejmenných Peterů Quillů. Jenže co u jedničky bylo jen pozadím, a nijak moc neovlivňovalo samotný příběh, je u dvojky první plán a hybná síla. Quill je takový levoboček, a když najde otce, pochopitelně boháče, a musí se rozhodnout, kam vlastně patří. A bohužel jak scénář tlačí dopředu všechny ty paralely s realitou, ztrácí oproti jedničce bezprostřednost a začíná to trochu skřípat. Doufejme, že závěrečný update za jednu zničenou věc nás posune směrem k devadesátým, a trojka už nebude tak psychoanalytická.

Když knihy José Giovanniho převede na plátno někdo jiný než on sám, výsledek povětšinou stojí za to. Giovanni se totiž psaním vlastně ospravedlňoval za svou temnou minulost (vydírání židů za WWII a jejich vraždy, kolaborace s Francouzským Gestapem), a snažil se, povětšinou v tandemu s Delonem, romantizovat gangsterský svět. Ovšem Enrico dokázal vyvážit v prvním díle Dobrodruhů (druhý díl knihy Giovanni natočil jako svůj debut) tuto romantizující složku s hořkostí reality, a tak hlavně první půlka filmu, ve které se sny trojice hrdinů proměňují v prach, je velmi intenzivní. Jistě, v jádru nejde o nic víc než o moralitu "peníze dávají svobodu, ale bez lásky a kamarádů jsou k ničemu", ale v porovnání s dalšími Giovanniho pokusy zachytit ten prchavý pocit svobody dobrodruha stojí Dobrodruzi na špici.

Co se týče porovnání s originály - asijskými akčními kung-fu komediemi - nevychází z toho toto béčko špatně. Jenže Jackie Chan a jemu podobní prostě tu akci uměli. A tak i když humor v jejich filmech je povětšinou dětinský až dementní, na jejich bojové scény a akci se můžete dívat do nekonečna. Carpenter má Russella, který občas solidně hláškuje, ale akce za nic moc nestojí. Takže když Chanovým komediím dávám tři, tak tady musím s hvězdičkou dolů.

I příšerky z vesmíru touží po spokojeném maloměšťáckém životě! V první půlce filmu se míchání žánrů daří držet pod kontrolou - po akčním úvodu se nám dostane sonda do nefunkční rodiny jako z filmů bratří Dardennových, kde Stitch působí jako ta správná rozbuška. Jenže druhá půlka je prostě bordel - od sentimentálních výjevů, přes Sám doma, až po Starwars, bez logických návazností, se zjevnými chybami, a hlavně bez té správné nadsázky, která příběh zpřístupní dospělým.

Od prvního okamžiku vidíte a slyšíte, jak je Wayne nemocný a jak se drží zpátky. První půlhodina jde, přepad vlaku je dobře vymyšlený, ale pak už to jde z kopce - rozklížený příběh (cesta do Rio Lobo je nekonečná), málo akce a podivné dialogy. Riviero se snaží, O´Neill je krásná, ale film sami neutáhnou.

Schizofrenní seriál. Nakousne sice mnoho témat (rozpadlá rodina, silné ženy navenek, uvnitř malé ztracené holčičky, hledající slabé chlapy, které mohou ovládat a ponižovat), ale hlavní je dělat humory, vypadat cool, a snažit se o rádoby drsnou mluvu, takže výsledek je dost přepálený a nevěrohodný.