argenson

Musím přiznat, že jsem to rozkoukal asi na pětkrát, než jsem se dopracoval k té o něco zábavnější druhé polovině filmu. K smíchu to určitě není, úsměvné jen zřídka. Yvesu Montandovi nelze upřít šarm a Marthe Keller rošťácký půvab. Problém je, že v ruinách starého zámku lze těžko vytřískat tu francouzskou šedesátkovou atmosféru, kterou by člověk tak jako čekal.

Přesně ten typ televizního filmu, kdy jsem půlhodinku tápal, jestli mě to má zaujmout nebo ne. Má to mouchy, chvilkama je to mimo realitu včetně Miroslava Vladyky coby prznitele nezletilých děvčat, ale nakonec to korunuje výbornej závěr, komorní, přitom neskutečně gradující.

Námětem, výpravou a výběrem aktérů strašně laciná záležitost. U mě navíc hodnocení sráží Magda Reifová, která mi vždycky přišla zoufale napřesdržku. Malinko tomu pomáhá Simona Stašová, ovšem ani ta tady moc nenaznačuje, že z ní jednou bude jedna z nejlepších českých hereček.

Jestliže se Sandokan většinu děje vyskytuje v košili (pokud možno z brokátu a v zářivě modré barvě), pak bylo zbytečné angažovat kulturistu. Geneviève Grad je o něco záchranyhodnější než ve druhém díle Jacqueline Sassard, ale jako četnické dcerce o něco později jí to slušelo mnohem víc. Navíc zaplňuje film debilními hláškami (ve scéně, když je přivázaná u sloupu a kolem ní skáčou zmalovaní tajtrlíci s oštěpama, tak klade nadmíru logický dotaz: "Co s námi udělají?"). Takže víc než ústřední dvojka je velmi sympatický Yanez (Andrea Bosic). Stejně jako v Dobrodružství v Malajsii je tady přestřelené finále, od začátku si vystačíme s kudlama a na konci je to trochu bitva o Stalingrad. Výhodou těchhle filmů je přehledný děj a jako pestrobarevná podívaná se to celkem dá.

Francouzská revoluce, to byla úplně ujetá doba, kdy se z trhanů stávali vládci, z vládců psanci a naopak, pokud možno i několikrát za sebou. Stejně tak je to i v tomhle filmu, kdy na chvíli propadnete nadšení revolučního davu a vzápětí sdílíte pocity prchající královské rodiny (i když podle mě Ludvík XVI. tady má přehnaně sympatickou tvář i povahu). Hesla a argumenty obou stran nikdy nemůžou najít společnou řeč, ale každý má svou pravdu. Na televizní poměry velmi slušná výprava. Francouzi jsou ve ztvárňování vlastní historie nepřekonatelní.

Neuvěřitelný, že i po takový době to funguje. I v 21. století ovlivněn digitálníma vychytávkama oceňuju archaickou trikovou kameru. Navíc to má spád, spoustu gagů, humor situační i slovní plus rozšafná Liselotte Pulver. Okořeněno precizním dabingem, který exceluje už v česky zpívaných úvodních titulcích.

Já proti Renčovi nic nemám, ale tohle je prostě nudnej film. Není to přínosné ani pro toho, kdo by snad náhodou příběh Lídy Baarové neznal. Přitom potenciál je to obrovskej. Jenže Lída Baarová je tady děsně povrchní, a i když to vyznívá v její prospěch, i jejímu největšímu fanouškovi je nakonec jedno, že ji zavřeli. Stejně tak si nemyslím, že druhý muž Třetí říše byl uslintanej uzlíček nervů. Nepovedl se ani Gustav Fröhlich s vizáží regionálního obšourníka s lascivním výrazem. A když slyšíte řvát Hitlera, pořád je to ten známej hlas Štěpána Šafránka z Básníků. Takže z hereckého obsazení mě nejvíc bavila Lenka Vlasáková jako Frau Goebbels, jasně čitelná a jako jediná racionálně jednající. Do toho probíhají dialogy o ničem a z dnešního pohledu snadno zakomponovaná vizionářská moudra typu hlášky Ljuby Hermanové, aby holky (Baarová, Mandlová) jednou neplakaly. A kde chybí emoce či akce, je nasazena neadekvátně apokalyptická hudba Ondřeje Soukupa. Baarové vlastní životopis Života sladké hořkosti taky není úplně objektivní, ale ten mi aspoň nabídl napětí a rád jsem se k němu několikrát vrátil. K tomuhle se vracet nebudu mít potřebu. Škoda, protože ten životní příběh je kulervoucí.

Velký zklamání. Když se při podobných příležitostech sejde víc umělců, mívám tendenci vyzdvihovat ty staré bardy, co do toho dávají všechno. Tady ovšem nedává nikdo nic. Buď je to blbě ozvučený nebo se to točilo v době chřipkový epidemie. Nebo nejhorší varianta, že to nikoho ze zúčastněných nebavilo.

Dramata ze soudní síně, to já můžu. A když to má solidně udělanej přesah do dalších žánrů, tím líp. Spousta nádherně odstínovaných epizodek, v popředí nezklamou Jean Gabin a Sophia Loren. Pointa jak prase. André Cayatte prostě uměl.

Jestliže spisovatelčinou mecenáškou a patronkou byla významná šlechtična hraběnka Eleonora Kounicová, potom trochu nerozumím tomu, kde brala Božena odvahu prezentovat zámeckou paní jako zparodovanou afektovanou polodementku doplněnou notabene dost hnusným psem. Ale natočený je to výborně.