argenson

Stejně jako u Takové normální rodinky mě nikdy nepřestane fascinovat, že se seriál dá natočit ve dvou místnostech, tak tady mě nikdy neomrzí scéna s úmrtím doktora Štrosmajera. Ty dvě minuty naprostýho ticha jenom se záběry na reakce zúčastněných, to je prostě kýbl emocí a nářez jako prase.

Jako celek jsem to viděl naposledy coby dítě. Teď jsem si to zopakoval po třiceti letech a bez náznaku nostalgie říkám, že je to neuvěřitelně dobře vymyšlený, technicky a výpravou neskutečně vymakaný, zábavný i dojemný. Pro mě je bonusem, že tady výjimečně snesu Josefa Bláhu a Dagmar Patrasovou, s nimiž mám leckde jinde problém. Třešničkou na dortu je nadčasová hudba Karla Svobody.

Atmosférou slabší, dějově rozvláčné. Zachraňují to nikdy nezklamávající exteriéry Azurového pobřeží (co by si bez týhle lokality francouzská kinematografie počala?) a pět mimořádně krásných žen (z nichž dvě se zbytečně a trochu samoúčelně svlíkly). A co je hlavně u kriminálky špatně, že chybí moment překvapení. Což mě mrzí o to víc, že žánr francouzské kriminálky 60. a 70. let jsem dosud téměř bezvýhradně ctil.

První půlka tak moc připomínala Heroin a Spálené stodoly, že jsem se skoro až nudil. Ale protože mám rád dramata ze soudní síně, tak aspoň druhou půlku jsem si užil. Ani tak to ale ve mně velkej dojem nezanechalo, čekal jsem víc.

Mi chcete jako říct, že na počátku tuhé normalizace jezdil přímej vlak Praha-Paříž a dneska ne? To za prvé. Za druhé jsem byl natěšenej na mladou krásnou Balzerovou. Jenže ta nebyla ještě ani krásná ani Balzerová, místo toho oplácaná Havránková s příšernou parukou až do prvního patra. Herecky slušné (Eva Jiroušková), dějově divné.

Zábava lidová a hodně ztřeštěná, střídající různá sociální prostředí a tím pádem dost nesourodá. Má to slabší chvilky (překvapivě některé s Funèsem), ale i několik výborných vtipných momentů. Například scéna ve vlaku bravurně ztvárňující úsloví "mít hlad jako herec". Úplně mi nesedla hodně svérázná rodinka bohémských komediantů, ale její principál Jean Richard byl herecky o třídu výš než všichni ostatní. A naopak u Funèse bylo patrné, že role cholerického šéfa (rodiny i podniku) je přesně to, čeho by se měl do budoucna držet. Ale pokud bych měl doporučit něco z doby krátce předtím, než Funès nakráčel na piedestal evropské filmové hvězdy, tak raději Pouic pouic nebo Taxi, maringotka a korida.

Zatímco ve starším filmu Maigret klade past dostali zajímavý prostor i jiní, tohle celé stojí na charismatickém a pěkně hláškujícím Gabinovi. Poctivá gangsterka, i když chvilkama trochu nepřehledná. Navíc v roce 1963 už se to dalo natočit trochu modernějším stylem, takhle to dnes působí jako dost archaická vykopávka.

Docela fajn pohádkový příběh z doby, kdy ještě nikdo nevěděl, kdo je Ivan Trojan. Trochu otevřený konec je překvapivě třešničkou na dortu. A skousnul jsem i Morávkovou, to už je co říct.

Xtá variace na vyvražďovačku se skupinkou uječených teenagerů. Nic novýho a žádný velký umění, ale má to pár dobrých nápadů. A když se na monitoru díváte na film, kterej se celej odehrává na monitoru, tak to má docela koule.

Když je o hovně scénář, nezachrání to ani jména velkých hereček.