Marthos

HROCH je ve scénáři a na dobových plakátech charakterizován jako »fantastická burleska«. Stejně jako řada jiných populárních crazy komedií je situován do neznámé země, kde se odehrávají nadpřirozené úkazy, které se mají stát východiskem pro komické situace. Na první pohled se zdá Hroch být vlastně nevinnou zábavou, kterou narušuje pouze zcela rozšifrovatelný politický podkres. Už samotná dějová linie je výsostně trapná. Přes poněkud obskurní fabuli obsahuje snímek mnoho narážek na československé události roku 1968. Řada scén byla přímou pamfletizací jednotlivých představitelů pražského jara, projevů občanské společnosti a práce médií. Za fiktivním ministrem Borovcem, který je vykreslen jako autoritativní a arogantní populista s "lidovou" tváří se skrývá zcela otevřeně karikatura ikony pražského jara Alexandera Dubčeka. Konkrétně dešifrovatelné jsou i další postavy. Úlisný profesor Fibinger, který usiluje o vědeckou a společenskou rehabilitaci má být patrně literární vědec a diplomat Eduard Goldstücker. Ten byl v době stalinských represí odsouzen k těžkému žaláři a jako předseda Svazu československých spisovatelů patřil k nejvýznamnějším mužům reformního procesu. V Hrochovi neschází ani zástupce proradných žurnalistů pod směšným jménem Pip Karen. Ten navenek vystupuje jako uhlazený kultivovaný elegán, ve skutečnosti však používá k dosažení svých cílů lži, podvody a vydírání. Nelze vyloučit, že předobrazem k této figuře byl dramatik a novinář Pavel Kohout. Vedle osob je ve filmu zesměšněna i řada dalších motivů pražského jara. »Klub angažovaných přátel hrocha« je záměrnou parodií Klubu angažovaných nestraníků (KAN), výrok "Jsem s vámi, vy buďte se mnou!" parafrázuje osmašedesátnický slogan "Jsme s vámi, buďte s námi!" Celá odysea je sestavena režisérem a scénáristou Karlem Steklým, který patřil k elitním nomenklaturním tvůrcům nové dekády sedmdesátých a osmdesátých let. Herecké výkony jsou bez výjimky otřesné a i takoví umělci jako Slávka Budínová, Zdena Hadrbolcová, Jiří Lír a někdejší protektorátní krasavec Miroslav Homola se zúčastnili této nechutné šarády. Soudruzi byli nadmíru spokojeni a vlastně tehdy nešlo ani tak o diváky, jako spíše o to přivázat na pomyslný pranýř myšlenku, v kterou většina národa v jarních a letních měsících roku 1968 doufala. Dnes je jisté, že Steklý i jeho skrytí komunističtí poradci vytvořili snad nejhrůznější a svým způsobem nejabsurdnější filmový výrobek v dějinách domácí kinematografie. Některá prvenství bývají často nečekaná a nelichotivá. --- "Blážo! Hlídat maso, neplést se do politiky a vyprat žaludek! A pořádně! - Geniálně řečeno! Lapidárně a přitom jadrně! Vyprat žaludek! I politicky!"

Jeden z pozdních televizních záznamů hereckého umění Ladislava Peška a Jiřiny Štěpničkové. Byli dva a byli geniální.

"A proč nám nadává? A kdo? - Vy jste nechápavý! Jsme přece mrazíci, ne? Kde kdo nadává na mráz, ne? A to jsme my, ne? Rozumíte? - Né. Anó." Průlomové propojení animovaného a loutkového filmu je dotaženo k dokonalosti jedinečným hlasovým projevem Jana Wericha a Vlasty Buriana. Excelentní kousek.

O smyslu a poslání této dnes již klasické televizní inscenace bylo napsáno a vyřčeno mnoho velkého. Snad nejlépe vystihl své dílo dramatik, spisovatel a scénárista Jiří Hubač, který kdysi poznamenal: Nezralé maliny jsou o přemýšlení o stáří, tedy vlastně o životě. Teprve ve stáří totiž přicházíme na to, co mělo a nemělo smysl, jaké jsou hodnoty a jistoty, jež třeba marně hledáme. V tomto zralém věku se člověk může zbavovat všech zbytečností, marginálií. Ale chtěl bych zdůraznit, že většinou nijak zvláště nezmoudří. Spíše se stává opatrnějším. Dalším mýtem je, že stáří je krásné. Není. Je to ztroskotaná loď, která ale má jednu výhodu: nacházíme určitý klid a mír a na všechny věci, jež nás dříve vzrušovaly, se díváme s určitým nadhledem. Scénář o setkání bývalých spolužáků maloměstského gymnázia, které ne náhodou připomene jinou slavnou abiturientskou slavnost a sice Šrámkův Měsíc nad řekou, dovedl Hubač napsat bez příslovečného nádechu povrchního sentimentálního patosu a přitom s hlubokou životní moudrostí a emotivní silou. Komorní příběh čtyř zralých mužů, kteří rekapitulují svůj minulý život a přitom zjišťují, že je vlastně neustále obklopovala podvědomá trýznivá samota, je neopakovatelným hereckým koncertem veteránů českého divadla a filmu Miloše Nedbala, Ladislava Peška, Františka Filipovského, Oty Sklenčky a Jiřiny Šejbalové. Superlativů na vrub všech zúčastněných zde zaznělo také mnoho a pro některé z nich znamenaly Nezralé maliny vrcholné zakončení jejich umělecké dráhy. Závěrečná scéna na zvonici kostela, kdy dojde k symbolickému odpuštění a usmíření, dojímá a ohromuje zároveň. A napovídá, že ryzí přátelství je nade všechny křivdy světa.

Kodíčkův druhý (a poslední) pokus o vstup do světa filmových iluzí dopadl podobně jako předchozí Čapkův Loupežník. Hrdinové původní Langerovy hry – kapsáři, zloději, podvodníci, prostitutky a drožkáři, tedy lidé z periferie života – jsou nejen úsměvným pomníkem minulosti, ale také oslavou obyčejného, hovorového jazyka v jeho zachytitelné podobě (lingvisté plesají!). Příběh o napravení nenapravitelného navíc ukazuje i odvrácenou tvář vyspělé prvorepublikové společnosti – o neutěšených poměrech a bídě ovšem vypráví s humorem a právě to jej činí populárním už po několik generací. Kodíčkovu filmu bezpochyby prospěl Poláčkův scénáristický vklad, žel, herci pojali své postavy výrazně nefilmově, se všemi neduhy jevištních manýr a návyků – i jindy skvělý Štěpánek svého Pištoru vykřikuje a přeřvává tak, že jej činí nesnesitelným. Snad jen Plachta a Hugo Haas naznačují, že film v nich získá cennou a oceňovanou posilu. Mnohem zdařilejší jsou pozdější rozhlasové (1956) a televizní (1967) adaptace.

Štěstí nemá hran, je hladké ze všech stran, sem tam v ruce klouže ti, až přece uletí. Prvorepubliková reklama má dodnes svůj nepopiratelný půvab. A vtip. Fanda Mrázek by bezpochyby dokázal vnutit zázračné mýdlo s jelenem i současným pradlenkám.

Sotva stometrový film, ale čs. produkci by mohl být vzorem. Je v něm vše, co český film postrádá, dokonalý střih, lyričnost, která není banální. (Jan Drda)

Byl obdařen mnoha talenty a do jeho kolébky se postupně naklonily sudičky jménem divadlo, hudba a poezie. Ve dvacátých letech propadl nově se rodícímu jazzu (napsal první českou publikaci o jazzu, která vyšla v roce 1928) a spolupracoval s moderními scénami tehdejší doby: s Osvobozeným divadlem a divadlem DaDa. Zanedlouho si založil vlastní soubor nazvaný D-34, který se stal jednou z nejosobitějších tváří předválečné kultury a v němž se pokoušel o metaforickou aktualizaci klasických her světové i domácí dramatiky (patrně nejznámější je Dykův Krysař). Zcela jiné rozměry má pak jeho poválečná činnost, ovlivněná osobní politickou orientací a ústící až do nejzrůdnějších rozměrů inscenací štvavé hry Pařeniště, kategoricky pamfletizující skupinu dr. Milady Horákové. Nic z této prapodivné a svým způsobem přitažlivé peripetie Burianova krátkého života ale nevyužil Sísův polohraný dokument. Ten se utápí v jednotvárné šedi školometských frází, deklamovaných otřesným monotónním hlasem Víta Olmera a nepřehledně řazených výjevech ze současnosti. Naprosto asynchronní je pak nastudování jednotlivých úryvků Burianových původních inscenací, které se pohybují na hranici ochotnické amatérštiny. Z neznámých důvodů se Sís nevěnuje jeho mimořádnému rádiusu na poli české taneční hudby třicátých let, zcela zamlčeno je jeho autorství legendárního šlágru Chlupatý kaktus i účast na některých významných filmech té doby. Skutečně ojediněle používám nejnižší hodnocení, ale v tomto případě je namístě. Mnohem přínosnější a informačně obsáhlejší je i heslo v literárním slovníku. Burianova osobnost tak stále čeká na své plnohodnotné objevení a pochopení. To především.

Jarmila Glazarová nesporně náleží mezi nejzajímavější autorky dvacátého století. V její tvorbě si získávají výraznou pozornost zejména dva romány postavené na střetu dobra a zla. Zatímco Vlčí jáma (zfilmovaná o necelý rok později Jiřím Weissem) je přesná v kritice maloměstské prudérie a s ní svázané morálky, Advent je příběhem ženy, která marně hledá lidské podmínky pro své dítě. Děj se odehrává během jediné noci, v níž si hrdinka, hledající ztraceného syna, vybavuje všechna dosavadní zastavení své křížové cesty a dospívá k poznání, že po celá ta léta, kdy se kvůli synkovi ponižovala, jej vlastně ztrácela. Prudkou gradaci retrospektivně vyprávěného děje, který směřuje ke katastrofě, způsobuje vytrvalé úsilí hrdinky najít ve vzpomínkách na běh svého života příčiny jeho ztroskotání. Filmové realizace se ujal kontroverzní režisér a držitel oficiálních komunistických cen Vladimír Vlček, který s překvapující pečlivostí dokázal román Glazarové převést do podoby strhujícího dramatu. Silný vliv na něj jistě měla osobní zkušenost z mládí (Vlček se v Beskydech narodil a strávil zde plných osmnáct let). Z hereckých představitelů jednoznačně vyniká Gustav Hilmar, který rolí zlého Podešvy završil svou několikaletou galerii tvrdých selských mužů z předmnichovského a protektorátního období. Vpravdě životní výkon podává univerzální tragedistka Marie Vášová, jejíž poživačná služebná je jednou z nejodpornějších postav domácí kinematografie. ADVENT bezesporu tvoří vrcholný dotek nové etapy českého filmu, který se pomalu odvracel od stereotypních schémat gottwaldovského temna a začal si všímat člověka jako prosté bytosti. Milující, chybující a odpouštějící. Tak, jak je tomu odnepaměti.

Koncem protektorátního období se režisér František Čáp opět vrátil k tematice českého venkova. Pro svůj další film si zvolil román Karla Klostermanna, zasvěceného znalce jihočeského kraje a místních obyvatel. Rozsah a zejména šíře selské epopeje z počátku dvacátého století vedly režiséra ke kompromisu. Do středu filmového příběhu se místo tajuplného prostředí jihočeských Blat dostali čeledín Vojta a jeho věkoví vrstevníci Václav a Apolenka, kteří jsou k Vojtovi silně citově vázáni. Apolenka neuvědomělou láskou, pro bázlivého Václava je nedostižným vzorem a autoritou. Závěrečná proměna hlavního hrdiny odpovídá klasickému syžetu obdobných filmů té doby, v nichž je vyzdvihována čest a upřímnost. Na filmu se spolupodílel i významný český fotograf, dokumentarista a přírodovědec dr. Jan Václav Staněk, jehož záběry zvěře jsou dodnes fascinující. Díky působivým exteriérovým pasážím (kameraman Ferdinand Pečenka byl skutečným mistrem obrazu) a vzácně vyrovnaným hereckým výkonům (jasně dominující je třiadvacetiletý Rudolf Hrušínský) patří MLHY k uměleckým vrcholům a zároveň dokumentují snahu filmařů o posílení národního uvědomění v dobách nacistické okupace. A to jistě není málo. Naopak.