Obrácení Ferdyše Pištory

Technické nedostatky (možná i ne zcela kompletní) kopie, jíž disponuje CS Film, by neměly zakrýt, že jde o jedinečný projev progresivní kultury první republiky, neboť se zde sešli tři výrazní autoři Langer, Poláček a Kodíček, zatímco na avantgardně laděné výtvarné stránce se podílel později světově proslulý Alexander Hackenschmied. Herecké výkony jsou na poměry raného zvukového filmu všechny vysoce kvalitní (doporučuji srovnání třeba se směšně teatrálními Innemannovými Psohlavci), zejména bylo kouzelné vidět nespoutaného mladého Zdeňka Štěpánka empaticky portrétujícího postavu z okraje společnosti, včetně skvělého zpěvu původní písně Svět mám tak rád. (10.03.2023)

Kodíčkův druhý (a poslední) pokus o vstup do světa filmových iluzí dopadl podobně jako předchozí Čapkův Loupežník. Hrdinové původní Langerovy hry – kapsáři, zloději, podvodníci, prostitutky a drožkáři, tedy lidé z periferie života – jsou nejen úsměvným pomníkem minulosti, ale také oslavou obyčejného, hovorového jazyka v jeho zachytitelné podobě (lingvisté plesají!). Příběh o napravení nenapravitelného navíc ukazuje i odvrácenou tvář vyspělé prvorepublikové společnosti – o neutěšených poměrech a bídě ovšem vypráví s humorem a právě to jej činí populárním už po několik generací. Kodíčkovu filmu bezpochyby prospěl Poláčkův scénáristický vklad, žel, herci pojali své postavy výrazně nefilmově, se všemi neduhy jevištních manýr a návyků – i jindy skvělý Štěpánek svého Pištoru vykřikuje a přeřvává tak, že jej činí nesnesitelným. Snad jen Plachta a Hugo Haas naznačují, že film v nich získá cennou a oceňovanou posilu. Mnohem zdařilejší jsou pozdější rozhlasové (1956) a televizní (1967) adaptace. (25.12.2009)

Já že co mi to stále připomíná, na Načeradce jsem přišel hned, ale až pak na pana Poláčka, který se podílel na scénáři. Proto ta podobnost. Nu, k filmu všeobecně, pan Štěpánek jako vždy excelentní. Scénáristicky je to slabší kus, ale zase jsem se někdy občas dosti zasmál. Podle mého dobrý film s větší částí hluchých míst. (18.04.2017)

,,Člověk spáchá takovej dobrej skutek, a hned je všecko jiný! Můžeme se tady roztahovat..." :o) Některé tyhle "exkursy" do počátků zvukového filmu se mi hodnotí hůře. Začátek byl na můj vkus podán trochu zvláštně a dlouho bez výraznějších replik... kdy z kasaře se díky náhodě stává hrdina, když zachrání děti z hořícího domku, který se chystal vykrást. Škoda, že tvůrci ani jedné z celkem tří filmových adaptací Langerovy hry nijak nevysvětlili, jak vlastně vznikl onen osudný požár v opuštěné vile s jedním kasařem a dvěma malými děti, když ten požár má tak velký význam v celém příběhu. Nicméně pak se docela rozjela slušná podíváná z toho, co předloha nabízí a Zdeněk Štěpánek jako ideální představitel hlavního hrdinu předvedl, že už v době počátků zvukového filmu byl osobitým a výrazným hercem, jakého film v dalších letech bude potřebovat. Viděl jsem i pozdější televizní verzi (1967) s Josefem Bekem i filmový muzikál Svatá hříšnice (1970), kde ztvárnil Ferdyše jeden ze Štěpánkových potomků (Martin Štěpánek), ale Zdeněk Štěpánek mi přijde ze všech tří filmových protagonistů F. Pištory asi nejlepší, byť se snímek nepřehledně nese na takové divadelní vlně. Pištora mě opětovně i v tomhle archaickém podání bavil a atmosféru v temných ulicích či vězení to mělo taky velice slušnou. 70% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (06.02.2019)

Režie a dost mizerné výkony většiny herců výsledný dojem kazí. Dobrá byla hudba, na svou dobu byly dobré i některé nápady kameramana (Stallich byl skvělý); Zdeněk Štěpánek zapomínal, že nehraje v Národním divadle, ale ve filmu a hezká průvodní písnička v jeho podání moc nevyzněla, Plachta tentokrát topornější. V záběru se poprvé před kamerou mihla Lída Baarová, to je ale spíše zajímavost. Zajímavé byly ovšem záběry exteriéru, především Staroměstského náměstí a prostranství před nádražím. Za nejlepší scénu považuji bitku manželů Vojty a Smolíkové. I když přihlédnu, že zvukový film byl v roce 1931 v začátcích, dávám jen dvě hvězdičky. (13.01.2016)