Marthos

Traplova divadelní hra je politický thriller non plus ultra. A je kromě jiného i důkazem, co s českou divadelní a filmovou kulturou udělaly sovětské tanky. Jen stěží bychom našli odpornější pamflet na nepohodlný rok osmašedesátý, který je v Traplově slátanině vylíčen jako zločinecká aréna pro oportunisty, zbabělce a kontrarevolucionáře. Odstrašujícím arzenálem tohoto televizního záznamu libeňské inscenace jsou výkony všech zúčastněných, vesměs angažovaných, prorežimních herců. Téměř nesledovatelné.

Banální příběh manželské nevěry v nebanálním podání. Lze jen litovat, že Menšíkovo vyzrálé herecké umění bylo v tehdejších dobách, plných nejrůznějšího televizního plevele, spíše zneužíváno, než využíváno.

Soudit, že dílo velkých anglických spisovatelek přelomu 18. a 19. století náleží k výtvorům neblaze proslulých románků tzv. červené knihovny typu Vlasty Javořické, je názor, který více než o spisovatelkách vypovídá o svých nositelích. Srovnání Fukunagy a Jordánové nevyznívá pro českou verzi špatně. Fukunaga je více britský, více romantický a také zřejmě více emocionální. Vyniká i rozdíl ve výpravnosti daný odlišnostmi televizní černobílé a klasické barevné filmařské metody. Čtyřdílný televizní film Věry Jordánové staví především na výrazné struktuře lidských pocitů – lásky, radosti, strachu, nenávisti a lítosti – aniž sklouzává k melodramatu. Janu Eyrovou v podání čtyřiadvacetileté Marty Vančurové vnímáme jako hrdou a inteligentní dívku, která je věrná svým zásadám a morálnímu kodexu. Její konání, byť provázené utrpením a bolestí, se řídí podle základního pravidla – důležité je nezradit sebe samu, zůstat věrná svým přesvědčením a názorům. Kameraman František Němec navíc celý příběh záměrně vnořuje do temných pokojů Thornfieldu, v nichž postavy ozařují pouze oheň v krbech a svíčky. K dokreslení tohoto silného diváckého prožitku přispívá nevtíravá a komorní hudba Vadima Petrova, k hereckým představitelům nelze vznést snad žádnou námitku – vedle Marty Vančurové je stejně nepřehlédnutelný výkon Radoslava Brzobohatého v roli pastora Riverse i rozsahem drobnější kreace Jiřiny Šejbalové, Hany Kreihanslové nebo Jaroslavy Adamové. Kačerův Rochester je v porovnání s Fassbenderem možná méně ostrý, více civilní a celkově jaksi "češtější", přesto nadmíru působivý. V obou případech jde o zdařilé zvládnutí klasické evropské literární látky a o velký zážitek. Bude zajímavé sledovat, nakolik skromná česká adaptace odolá nelítostnému zubu času. Domnívám se, že její šance jsou v každém ohledu značné.

Autorský film Oldřicha Daňka rozehrává na pozadí historických kulis českého středověku sugestivní podobenství o charakteru člověka, o tom, že hájit svou čest je to poslední, co vězni ještě zbývá. Vycizelované dialogy jdou ruku v ruce s výbornými hereckými kreacemi Miroslava Macháčka, Martina Růžka a Jany Hlaváčové, pominout nelze ani mimořádně zdařilé kameramanské mistrovství Václava Hanuše.

Proč teda se mnou spíš? Brejchová chce Macháčka. Tříska chce Brejchovou. Macháček se nechce vázat. Všichni něco chtějí a nikdo neví, na čem je. Lehký dozvuk zlatých šedesátých, film, kterému nechybí sebevědomí a správnej drajv.

Standardní detektivní příběh, nezatížený příliš dobou, ve které vznikl, a odehrávající se v prostředí, které už tehdy bylo obestřeno dopingovými aférami. Velice příjemné herecké výkony, vyzdvihl bych především Josefa Langmilera a Vladimíra Ráže.

Dickensův nelichotivý obraz soudobé společnosti, v jejímž středu stojí dva ušlechtilí lidé – malá Dorritka, vyrůstající v ponurých zdech Maršálského vězení, a Arthur Clennam, opravdový gentleman s ryzím srdcem, – je tak trochu odrazem jeho vlastního života, trpkých zkušeností, jež se vryly do mysli a zanechaly bolestivé šrámy. V dvoudílné televizní dramatizaci režisérky Věry Jordánové se naplno rozzařuje nejen Dickensovo hluboké lidství i odpor ke všemu, co ubíjí lidskou důstojnost, ale také umění oživit před očima diváků všechna ta prostředí tehdejší Anglie – od bujarých banketů náhle zbohatlých finančníků přes domovy prostých lidí až po vězení pro dlužníky. Přehlédnout nelze ani v nejmenším plejádu vynikajících hereckých veličin (Brabec, Nedbal, Vinklář, Sklenčka, Fabianová, Medřická, mladinká Eva Trejtnarová-Hudečková, výborný František Holar a mnozí další), jejichž nepředstíraná radost i upřímnost, s nimiž ztvárnili své postavy, zůstává neměnnou hodnotou i po více než padesáti letech, které od natočení tohoto mistrovského díla již uplynuly.

Snad jediný Funèsův film z jeho nejslavnějšího období, který v českém kontextu po dlouhá desetiletí kazil nevhodný Císlerův dabing. Zaplaťbůh, že k dispozici je nyní i ten původní, s neodmyslitelným Františkem Filipovským, díky němuž je možné vychutnat celý film bez nežádoucího rozčarování.

Madam, vy se zapomínáte! Slavnostní večeře, plná vybroušených bonmotů a jemného sarkasmu, je náhle narušena nezvaným hostem, který se nerozpakuje uvést všechny přítomné do (ne)žádoucích rozpaků. Hana Maciuchová, Milan Lasica i Pavel Zedníček odehrávají jeden ze svých malých hereckých koncertů, který spoluutváří také autentické zázemí zdevastovaného loveckého zámečku Hořín u Mělníka.

Život není takovej průser, jak by sis přál, konejší matka syna v jednom ze svých naléhavých vzkazů. Divadelní hra autorské dvojice Sama Bobricka a Julie Steinové sice svádí k potutelnému smíchu, který je, jak se zdá, stejně nevyhnutelný, ale při tom všem se jedná také o křehkou výpověď o citlivých místech, o skutečných vzdálenostech mezi milující matkou a vzdorovitým synem, o tom, že osobní svoboda neznamená pokaždé vítězství. Sheldon a jeho matka, lehce potrhlá fanynka televizních show, se během hledání vzájemného porozumění zmítají ve svých sebeklamech, každá iluze je ihned popřena, pohybují se od nadšení ke zklamání, stoupají na vrcholy, aby z nich záhy spadli... Groteskní nadsázka, vrcholící v několika okamžicích absurdním humorem, není vůbec na škodu, naopak skvěle shazuje předvídatelnost jednotlivých situací. Naďa Konvalinková sklízí potlesk na otevřené scéně v monologu o politicích, co kradou, a o duši neprospívající virtualitě webových stránek, Jan Zadražil zase zaujme řadou komických momentů, v nichž kvůli matce obdrží četná zranění, i zpěvem a hraním na kytaru. Divadlo v Řeznické ke svému třicetiletému jubileu (1982 – 2012) nemohlo získat lepší dárek.