tomtomtoma

Mléčná dráha má povrch i hloubku intelektuálního nihilismu. Luis Buñuel ve svém dalším anarchistickém rozpálení hodil odjištěný granát do otevřeného dvorce katolické církve, počkal až zvířený černý prach opět dosedne zpět na zem, chvilku se rozhlížel přes nářek lidských hlasů a obnaženou kostru katolického ritu slavnostně zachytil na filmový pás. Buñuel spolu s Carrièrem přistupují k ceremoniální události vychytrale a zajásají pokaždé, když natrefí na interní kontroverze a protivenství. Vnitřní katolické spory jsou vedeny jako zanícené filozofické diskuze a z honosného chrámového štítu se rozverné boží oko pustilo do svého vlastního bádání. Surrealismus nepotřebuje přímou účast času a svatojakubská pouť pokrývá dva tisíce let promíchaných, rozvětvených i nestálých pravd a tezí. Dotkne se prvního křesťanského rozkolu na nikajském koncilu a Ježíšovy podstaty. Fascinovaně hledí na milosrdné utrpení jansenismu, jeho předurčenost i lítý boj s jezuitskou opozicí. Zasloužený venkovní spánek je přerušen ávilským biskupem, bohoslužbou priscillianismu a fyzickou potřebou uspokojení lidského těla. Pátrá se po pojmech, jejich významech, pravdách i podstatě. Identifikuje se skutek prvotního hříchu, důležitost posvátnosti, charakterní zásadovost tuhých dogmat, nenávist, krutost, klam i nezbytnost krvavých srážek. Průvodci přes nihilistickou klatbu katolického vyznání jsou Pierre (Paul Frankeur) a Jean (Laurent Terzieff), věřící a ateista na posvátné cestě do Santiaga de Compostely. K výraznějším postavám patří pár zanícených protestanských studentů a lovců Rodolphe (Denis Manuel) a François (Daniel Pilon), víceznačný symbol Panna Marie (Edith Scob), její boží syn a spasitel všehomíru lidstva Ježíš (Bernard Verley), věcný a připravený Anděl smrti (Pierre Clémenti) a zanícený odborník na neposkvrněné početí a španělský kněz (Julien Guiomar). Z dalších rolí: pohotově po dětském požehnání s poutníky toužící animírka (Delphine Seyrig), jansenismem rozhořčený jezuita (Georges Marchal), problematikou křesťanského náboženství obeznámený hotelový vrchní číšník Richard (Julien Bertheau), první zásadní a extravagantní setkání poutníků na cestě (Alain Cuny), precizně buřičský markýz de Sade (Michel Piccoli), jeho spoutaně odevzdaná kořist Thérèse (Christine Simon), sama matka představená kláštera jansenismu (Muni), francouzský kněz s churavým mozkem (François Maistre), stroze přísný francouzský četník (Claude Cerval), věrný hrabě jansenismu (Jean Piat), respektovaný ávilský biskup (Claudio Brook), svérázný španělský hostinský (Marcel Pérès), angažovaná učitelka dětského náboženského představení (Agnès Capri), první diákon priscillianismu (José Maria Berzosa), dobrovolně a slastně ukřižovaná jeptiška (Auguste Carrière), nedbalou marketingovou Ježíšovou prezentací nespokojený apoštol Petr (Jean Clarieux), velmi svědomitý španělský četník (Pierre Maguelon), či k opatrnosti horlivým knězem nabádaná mladá panna ve španělském hostinci (Claude Jetter). Film Mléčná dráha si rozverně pohrává s přísným katolickým dogmatem s úsměvem na tváři, čerstvou květinou v náprsní klopě a revolucionářskou písní na rtu při papežově popravě. Znevážení má nejvyšší účinek při slovní přestřelce ověřených pravd, při jejich vzájemném popírání a exhibování morální přetvářky rozkolu ideálů a skutečnosti. Dogmata mají pochybnou konstrukci a vsází vše na strach. Jedinečná nihilistická filozofie ve filmu!

Šimon na poušti je anarchistickým rozvratem a nihilistickou anekdotou Luise Buñuela. Nastražená výbušnina je složena k nohám katolickému kléru. Znevažují se náboženské principy, nadřazeně střežená vlastní důstojnost stavu, rozpor mezi podstatou ideálu a realitou, tvrdošíjné setrvávání v asketickém mučednictví, výlučnost pravdy, štvavé odsuzování pouhé představy hříchu i morální pokrytectví. Nejzávažnějšími body obžaloby jsou neschopnost a neochota pochopení tělesné lidské stránky, nepřizpůsobivost se přirozenému vývoji společnosti, rituální sobectví, pro víru opouštění blízkých osob a přetvářka slov i skutků. Nástrojem anarchistického ničení katolické církve je Simón (velmi zajímavý Claudio Brook), syn Simeona Stylita. Láska k Bohu je jedinou smysluplnou hodnotou života a vše světské je malicherné, včetně rodné matky. Je pokoušen a odolává, je hanoben a setrvává, je konfrontován s mamonem a realitou a odvrací se zády. Osm let, osm týdnů a osm dnů a stejně prohrál na pýchu. Nejrozkošnější postavou je sám ďábel (pozoruhodná Silvia Pinal), smyslové a smyslné pokušení potřeb a chtíče. Miluje Boha a usiluje o jeho pozornost. Koketuje, velebí, hrozí, škádlí, laje, ponouká a raduje se krásou života. Z dalších rolí: pro marnivost čistoty z kláštera vyhnaný mnich Matías (Enrique Álvarez Félix), pokorně skromná a synem opomíjená Šimonova matka (Hortensia Santoveña), ďáblem posedlý a falešné statutární obvinění podávající mnich Trifón (Luis Aceves Castañeda), ctihodný představený mnišského kláštera Zenón (Enrique García Álvarez), zázrakem uzdravený a nevděčný zloděj (Enrique del Castillo), svědomí zpytující a zásadními otázkami Šimona do rozpaků přivádějící mnich Daniel (Eduardo MacGregor), prostoduchý a laskavý trpaslík a pasák koz (Jesús Fernández), či bohatý mecenáš honosného sloupu pokání Praxedes (Ángel Merino). Šimon na poušti je anarchistickým šturmem proti principiální podstatě katolické víry. Nihilismus odhaluje své možnosti uměleckého využití. Luis Buñuel nezapomíná ani na své surrealistické zaujetí a uvádí v život úchvatné obrazy procesu katolické nadřazenosti a morální přetvářky s cynicky stylovým výsměchem.

Film Dívka vystrašeně a s bolestivým výkřikem strhává masku přetvářky a smutně se rozhlíží po neutěšeném morálním stavu společnosti. Pečlivě udržovaná americká bohabojná spořádanost je chycena do vlastní pasti na pytláky, pudové instinkty nemají v skálopevném přesvědčení o své vidině pravdy žádné překážky a tvrdě se dostávají ke svým zájmům. Superego je částečně funkční pouze ve strachu o vlastní bezpečnost, rovnováha se hlídá se střelnou zbraní v ruce. Luis Buñuel v anarchistickém opojení zanechává spoušť ve ctihodné podstatě, obřadně rozebírá bílé ochranné zdi pokrytecké morálky, píská smutnou píseň o agresivitě rasismu a s rozpačitým vzrušením pokukuje po ještě nezralém půvabu dívčího těla. Zloba, zášť, předsudky, chtíč, sadismus, nedůvěra, povýšenost, život se po krátké siestě probudil do existenciálního rozechvění a nic nezůstalo na svém původním místě. Dobro přestává být dobrem, zlo není pouze zlem, jistota je zdáním, slovo se stává obviněním, pocit může být zločinem a laskavost není očistným vykoupením. Hlavním objektem zájmu je Evalyn (pozoruhodná Key Meersman), osiřelé dospívající děvčátko. Školou nepolíbené a bezelstné dítko se instinktivně schovává před lichotkou. Její vnitřní svět je rozerván chaosem, ve kterém nedokáže najít žádný bezpečný úkryt a chtíči je vydána napospas. Dalším objektem zvídavého zájmu pokrytecké morálky je Traver (zajímavý Bernie Hamilton), opatrný černošský hudebník. Falešné obvinění, vycházející z ublížené osamělosti, ho vyhnalo na životní odyseu. Rasismus je háklivý na barvu kůže, pravdu má pod kontrolou bělošský bůh. Rovnováha se udržuje výhružkou a odhodláním. Smutek se zahání jazzovým klarinetem. Hlavním činitelem událostí je Miller (dobrý Zachary Scott), správce ostrovního revíru pro lov kachen. Nesmlouvavě hájí své výsostné území životního prostoru, negr není člověk a mladé holčičky musí poslouchat dobře míněné rady rozumného dospělého. Ústupek humanistické smířlivosti není bohulibým činem, ani šlechetností ducha, nýbrž jen úpěnlivou snahou o procedurální vykoupení se z vlastního hříchu. Touhy nelze bez vybití přemáhat a pocit provinění vždy najde svoji obhajovací řeč. Důležitou postavou je reverend Fleetwood (sympatický Claudio Brook), přijíždějící na ostrov vykonat povinné křesťanské obřady. Je humanistickým řádem života, přesto ani on není bez stopy rasismu ve svém srdci. Je rozohněn, přesto nemá neomezenou autoritu a úzkost duše je ve vlastním zájmu nakloněna k určitým kompromisům. Posledním aktérem komorního existencialismu je Jackson (zajímavý Crahan Denton), Millerův kamarád a lodní spojení s pevninou. K bělošským pokleskům proti mravnosti pohlíží shovívavě, k černošskému obvinění používá jakýkoliv prostředek, vedoucí k přísnému potrestání. Rasismus má pevné kořeny civilizačních tradic. Dívka se dokáže uvolnit ve chvílích odlehčení, přesto střet vášní netouží po milosrdenství. Pokrytectví americké společnosti má své přírodní zabarvení, Buñuel dráždí a útočí proti morálnímu úpadku, obrazová poetika dokáže zachytit rozervanost střetu rozdílných vášní. Život touží po své důstojnosti a Dívka po svobodě.

Nazarin je existenciální prozření nezištného mravního principu a superega lidské společnosti. Luis Buñuel dokonale využil přednosti Galdósovy literární předlohy, zkultivoval své anarchistické přesvědčení a jemné tahy nihilismu budují jedinečné obrazové kompozice se surrealistickou poetikou, antiklerikální symbolikou a citlivě bystrou kritikou stavu společenské morálky. Katolické dědictví Ježíšova učení se nezajímá o upřímnou pomoc člověku, ale pečlivě střeží neporušenou kondici důstojnosti zásluh a moci církve. Nesobecká ušlechtilost je varovným prvkem nebezpečí, celkové uspořádání společnosti se cítí ohroženo a brání se přijmout mezi sebe vznešený idealismus lidského ducha, který je děsivou hrozbou váženého statutu moci. Chudobu zajímá pouze samotná existence důstojného přežití a lidumilnost se pro svou cizorodost ponižuje a týrá, bohatství je zneklidněno a brání se právní ochranou svých svatých zájmů. Samotné křesťanství je v praktickém chodu zatíženou pověrou, obětováním a zneužíváním a na lásku s pravdou nemá prostor, potřebu, ani čas. Ani sociální napětí nemá pro ideály pochopení díky své vlastní zkušenosti se zástupci moci a církve. Hlavní obětí lidské přízemnosti je otec Nazario (velmi zajímavý Francisco Rabal), ušlechtilý obětavec. Sprostá chudinská část je pod jeho hájemstvím, přestože má všechny negativní aspekty bídy každý den naservírovány na jídelním stole. Pomáhá slovem a činem, povzbuzuje, rozdává a krotí nebezpečné vášně trápených duší. Je srážen a hanoben zlobou, frustrací, strachem i závistí, s úsměvem děkuje a putuje dál. Dobro není vnímáno jako dobro a každá ušlechtilá snaha narazí v nepřátelském prostředí na dno svých psychických sil odhodlání. Druhou obětí lidské spravedlnosti je Andara (pozoruhodná Rita Macedo), temperamentní prostitutka. Vlastní hrdost je její jedinou životní hodnotou a zhanobení se trestá v záchvatu hněvu. Její vztah k náboženství je zmrzačen prostředím, vzájemný střet má příchuť sadistického uspokojení. Nakonec i přes zjevné zkratkovité jednání je nejsilnější touhou dostávat i dávat lásku a porozumění. Třetím vyděděncem z chudinské ubytovny je Beatriz (zajímavá Marga López), osamělá žena v zajetí vášně silného muže. Rozpor nitra s realitou se trápí úzkostí, nedobrovolné přijmutí skutečnosti má své velkolepé záchvaty melancholického smutku osobnosti. Idealistická víra pomalu ztrácí pevnou půdu pod nohama. Výraznou postavou je Chanfa (příjemná Ofelia Guilmáin), majitelka a provozovatelka ubytovny pro chudé. V lesku bídy je zapotřebí přísnost i laskavost. Lidská solidárnost má své pragmatické omezení. Důležitou postavou je Pinto (zajímavý Noé Murayama), zástupce macho muže. Zlomil Beatrizinu vůli ke své potřebě potěšení, nevybíravě uchvacuje a jakýkoliv náznak odporu zaslouží potrestání. K výraznějším postavám patří Ujo (sympatický Jesús Fernández), trpaslík a pouliční prodavač dušeného hovězího masa. Je zasažen šípem amorovým a po svém způsobu se dvoří prokleté Andaře. Láska má svou nejčistší podobu. Z dalších rolí: kostelní zloděj, Nazarinův letmý zachránce i chmaták jeho posledního majetku (Ignacio López Tarso), zahořklý vězeň a Nazarinův trapitel (Luis Aceves Castañeda), z nemoci dcerky zoufalá Beatrizina sestra Josefa (Ada Carrasco), kradoucí prostitutka Carmela (Aurora Molina), Nazarinův nadřízený a ctihodný kněz Don Ángel (Edmundo Barbero), či Beatrizina domlouvající matka (Paz Villegas). Nazarin je existenciální zboření ctihodných kulis uspořádání společnosti. Křesťanský ideál vzájemné úcty a lásky zůstal pouze symbolem, pro který není v reálných poměrech žádné vhodné místo a zastání. Jedny dráždí svou askezí, další jí nedůvěřují a horlivě se bouří ve veřejném pohoršení amorálnosti. Nihilismus získal lehkost kultivovaného vyjadřování i cit pro rozpor nitra s vnějškem. Nazarin je jedinečnou satirou, institucionální povýšenost svléká donaha a vykazuje ji do patřičných míst. Vynikající existenciální balada o praktickém stavu křesťanské víry a společnosti.

Smrt v této zahradě je intelektuálně alegorický film ve formě dobrodružného žánru. Luis Buñuel nezapomíná na vlastní anarchistickou podstatu a vzpomínky, spojuje dohromady sociální tíži, politické vyhranění, náboženskou herezi, morálně kritický pohled na společnost, obrazovou symboliku a poetickou souhru surrealistických výjevů s pocity a tužbou. Smrt v této zahradě má různorodé společenské zastoupení a extrémní podmínky daného prostředí umožňují studii jednotlivých vztahů, vazeb a jejich vývoj i proměny. Boj o holé přežití se stává jedinečným očistným procesem a pádem znovuzrození, přesto úplného očištění dosáhnou pouze vyvolení. Smrt v této zahradě převrací hodnotový žebříček, je rozervána mezi chtíčem a vznešeností, rozdává prostor k úplnému niternému rozechvění a hledá svobodný prostor pro svou uvězněnou duši. Hlavním hrdinou zásadního dobrodružství lidského těla i duše je dobrodruh Shark (sympatický Georges Marchal), mladý a odvážný muž, zrazený a obviněný pro tělní pás, naditý menším bohatstvím. Cesta je pro něj jedinou možností ke svobodě a životu. Je nejvytrvalejší a nejodolnější při hledání cesty z očistce lidského provinění. Hlavní ženskou postavou je Djin (velmi zajímavá Simone Signoret), animírka městečka hledačů diamantů. Zisk je na prvním místě smyslu života, spolupráce s nenasytně úplatnou mocí není proti svatému přesvědčení. Vypuknutí ozbrojené vzpoury povážlivě zatřese získaným postavením a útěk se zdá být vhodnou příležitostí. Důležitou postavou je otec Lizardi (pozoruhodný Michel Piccoli), křesťanský misionář ve Francouzské Guyaně. Odmítá násilí, pečuje o smíření, domlouvá a přesvědčuje. Péče o život dbá na politické uspořádání společnosti, rozpory si nepřipouští. I duchovní činnost se musí extrémnímu prostředí přizpůsobit a trudnomyslnost se zahání pomocnou rukou. Výraznou postavou je Castin (zajímavý Charles Vanel), starý a zajištěný hledač diamantů. Linie čisté lásky k Djin a falešné obvinění urychlují jeho rozhodnutí k návratu do vlasti. Utrpení útěku zabodává červíčky do jeho šedé kůry mozkové, rozpad jistot je rozkladný a nezvratný. Posledním členem zásadní životní odyseje je María (příjemná Michèle Girardon), hluchoněmá Castinova dcera. Je skromná, vystrašená, bezelstná a odolně snáší všechny útrapy a pohromy agónie bloudění. Z dalších rolí: obratný pašerák, spolupracující s Djin i zástupci zkorumpované mocí, Chenko (Tito Junco), exemplárně popravený buřič a postřelený hledač diamantů Álvaro (Raúl Ramírez), Castinův kamarád, přirozená autorita a zainteresovaný mluvčí rozhořčených pátračů po diamantech Alberto (Luis Aceves Castañeda), vrcholek korupce a velitel místní vojenské posádky kapitán Ferrero (Jorge Martínez de Hoyos), jeho pravá ruka poručík Jiménez (Alberto Pedret), či místní hostinský (Francisco Reiguera). Smrt v této zahradě je studií přežití v nepřátelském přírodním prostředí a nebeský ráj se stává nesmiřitelným očistcem duše. Smrt v této zahradě je originální intelektuální alegorií, niterné pocity kreslí na podněty vlastní barvy a obrazové kompozice si vychutnávají své umělecké předsevzetí. Pozoruhodný myšlenkově filmový prožitek.

Řeka a smrt je filmovou moralitou z mexické kuchyně Luise Buñuela. Vzdělaná civilizace pohlíží na agresi násilí v souvislosti se snahou o pozvednutí lidského ducha negativně a zaníceně apeluje na úctu k životu. Přirozený výběr dostává v rukách a hlavách člověka bizarní rozměr, privátní a rodinná důstojnost bez skvrnky pohanění je nejdůležitější životní hodnotou. Jde o hledání a ohraničení osobní svobody, jednotlivé hranice nejsou pevně vymezené a vzájemná narušení je nestydatým ohrožením soukromého životního prostoru. Smysl pro spravedlnost se v hysterickém pohoršení drží tradičního obřadu krvavé msty a dobrovolného vyhnanství, v odlehlých oblastech se stalo náhradou nepřítomného zastoupení autority moci. Nedodržení rituálu obyčejů je společensky nepřijatelné. Průvodcem nehezkého společenského zlozvyku je Gerardo Anguiano (sympatický Joaquín Cordero), mladý lékař bez přímého vztahu k rodnému městečku. Několik generací trvající vendeta se jednoho dne dychtivým hlasem přihlásí o své pokračování smyslu života. Společenský vážená čest rodiny je veřejným zájmem, smrt je nedílnou součástí života. Lidská důstojnost diskredituje sebe samu. Hlavní ženskou postavou je Mercedes (příjemná Columba Domínguez), Gerardova osamělá matka. Svého syna vyrvala z místa násilí, přesto vyžaduje jeho převzetí odpovědnosti za rodinnou čest. Neurvalost okolí je mocnou zbraní. Významnou postavou je Felipe Anguiano (zajímavý Miguel Torruco), Gerardův otec a poctivý muž, dbalý tradic. Byl trnem v oku nenávisti, jeho povýšená hrdost působilo pálení žaludku, pocit nespravedlnosti musel být urovnán za každou cenu. Důležitou postavou je Don Nemesio (sympatický José Elías Moreno), Mercedesin otec a místní přirozená autorita osvíceného humanismu. Je jediným morálně znepokojeným hlasem, žádá vzájemné smíření a trpělivě promlouvá do svědomí lidských duší. Výraznou postavou je Polo Menchaca (příjemný Víctor Alcocer), Felipeho vrstevník i protivník rodinné nenávisti. Je mstitelem, cílem i důvodem odplaty. Počínající zárodek úcty je záludně sveden do záhuby. Výraznější postavou je také Romulo Menchaca (Jaime Fernández), Poloho syn a Gerardův vrstevník v navázaném pokračování tradiční rodové nenávisti. Chrabrým znakem odvážného mužství je postavit se nebezpečí přímo čelem, zbabělost je potupnou hanbou, hodnou k výsměchu. Z dalších rolí: Gerardova kolegyně, ošetřovatelka i láska Elsa (Silvia Derbez), ozbrojený místní duchovní otec Julian (Carlos Martínez Baena), obezřetný přítel rodiny Anguiano, laskavý Chinelas (Alfredo Varela), dětinský dotčený Felipeho bratranec Zósimo Anguiano (Manuel Dondé), či s náhlým klidem hrubě nespokojený Polův bratr Crescencio Menchaca (Humberto Almazán). Řeka a smrt je chvályhodný počin lidské ušlechtilosti. Naivní idealismus vzhlíží ke svým vznešeným cílům, bohužel se občas toporně potácí ve víru spravedlivého rozohnění, důraz si nevybíravě vymáhá nezdravě patetickým gestem a horlivě křečovitou pózou. Film má svá působivá místa i ušlechtilé poslání, ale chvilky upjatého moralizování příliš neohromí.

Zločinný život Archibalda de la Cruz od Luise Buñuela ve vzletném opojení kráčí vzpřímeně ve znamení černého humoru. Filmová anekdota je osvěžujícím závanem vynalézavé hravosti umělce a místem jeho využití různých možností souvislostí a estetických výrazů. Pohled je rozdováděn jásotem veselí života a s jízlivým úsměvem předkládá obrazy buržoazní vrstvy a pevnosti víry. Neuctivost používá shovívavý nadhled aristokratického šarmu, niterná obsese je plodem traumatu dětství a pochybností nezkažené lidské duše. Nutkavá touha po páchání zločinu je úzce spjata se sexuálním vzrušením a sprostý zdroj pudu vlastní id musí být exemplárně potrestán. Cynický úsměv pobavení umožňuje vyniknout obrazu, vychutnává si symboly, gesta i provokace a s hravou vychytralostí útočí na další oběti. Nástrojem satirického uvolnění je Archibaldo de la Cruz (velmi zajímavý Ernesto Alonso, jako malý chlapec Rafael Banquells hijo), osamělý zámožný muž z prominentních kruhů, s naivně čistým srdcem a aktuálním zájmem o ženitbu a zahnání samoty. Nepříjemná konfrontace s přetvářkou, lascivní tvář zkaženosti, vyzývavé pokušení a vlastní tělesné slabosti jsou odznakem hříchu a nepravosti. Již uzrál čas k vykonání velkého činu a zlo musí být z existence bytí demonstrativně odstraněno. Sadistické vzrušení si žádá přípravy k dosud neznámým prožitkům a nejkořeněnějším chutím života. Moc smrti je prokletím i rozkoší. Hlavní ženskou postavou je Lavinia (šarmantní Miroslava Stern), bezprostřední turistická průvodkyně, atraktivní modelka a neposedný živel. Flirt je pro ni zábavou, smyslnost si pohrává se žádostivostí a rozverně si dobírá svůj objekt zájmu. Důležitou postavou je Patricia Terrazas (zajímavá Rita Macedo), znuděně paličatá a smyslně sebejistá koketa. Vztah z lepší společnosti, bezcílnost trápení a neschopnost opuštění bludného kruhu. Svádění je hrou vzdoru protestu a zkaženosti. Významnou postavou je Carlota Cervantes (příjemná Ariadna Welter), zbožně cudná Archibaldova známost s jemným společenským tajemstvím. Pokora je výzvou k odhodlání a žádosti, konvence je přítěží budoucnosti a pochybnosti zavání ponížením. Mužská čest si zaslouží svou satisfakci a očištění. K výraznějším postavám patří také Alejandro Rivas (zajímavý Rodolfo Landa), architekt se společensky pohoršujícím vztahem lásky. Žárlivost se dusí nemožností naplnění, dožaduje se svého nezákonného práva a nechce se smířit se situací. Z dalších rolí: obezřetná Carlotina matka (sympatická Andrea Palma), Patriciin trpělivě čekající, neodbytný a vyčítavý přítel Willy Corduran (José María Linares-Rivas), na rozmazleného Archibalda v dětství rozlobená vychovatelka (Leonor Llausás), vzpomínka na prominentní rodiče malého Archibalda (Eva Calvo a Enrique Díaz 'Indiano'), nešťastnou náhodu úmrtí vyšetřující komisař (Carlos Riquelme), šíleně chtivým pohledem vyděšená sestra Trinidad (Chabela Durán), Laviniin žárlivý dohled Chucho (Enrique García Álvarez), či Archibaldův věrný sluha Esteban (José Peña). Zločinný život Archibalda de la Cruz neposedně skotačí, jemně znevažuje, šibalsky se usmívá, rafinovaně zkouší možnosti a neotřele baví svou poeticky modelovanou vrstvou obrazu a nenechavou touhou a nadáním ke stylovému provokování. Osvěžující a zábavné!

Iluze cestuje tramvají je vzletně snivějším druhem komedie. Z určitého pohledu se může zdát elektrický proud kolísavý, hlavní zápletka je postavena na strachu a vědomí třídní nerovnosti, přesto je extravagance umírněná a převažuje ráz poetického ducha. Spravedlnost je nejasným pojmem, vlastnictví předpokládá účinnou právní ochranu a uvědomělé strážce. Luis Buñuel neschovává své levicové sympatie a neváhá upozornit na drobné i závažné rozpory stavu života a morálky společnosti. Iluze cestuje tramvají má své přednosti v dialozích s rozverným nádechem sociální a politické satiry. Taktéž obrazové kompozice nezůstávají pozadu, životní rytmus dodává své rozmanité chutě okamžiků bolesti, radosti i soudržnosti do speciálního tramvajového vozu, určeného k popravě pro své stařecké choroby. Vánoční čas má své existenciální křesťanské hry i existenční starosti o zaměstnání. Obrazová poetika pozvedává vnitřek tramvaje do čtvrtého rozměru, mexické hlavní město září přes skleněné tabulky za noci i během slunečního dne. Hlavní postavou lehoučké satiry je Juan Godínez "Caireles" alias Kudrnáč (zajímavý Carlos Navarro), opravář tramvajového depa. Strach o práci se smíchal s pocitem marnosti zbytečné práce, s nesouhlasem nad spravedlností osudu a žízní, zaháněnou krabicemi piva. Tichý protestní výkřik lidské chudoby se nenápadně a neodvratně mění na hru na schovávanou. Všem uvědomělým i nevědomým konfidentům a přisluhovačům navzdory. Život chudé vrstvy nasbíral další cennou zkušenost. Jeho věrným parťákem je Tobías Hernández "Tarrajas" (velmi příjemný Fernando Soto), Adam a rozkošný ďáblík vánoční hry. Jeho submisivní povaha ho činí vyděšenějším, přesto ze své spoluúčasti zbaběle neutíká. Hlavní ženskou postavou je Lupita (šarmantní Lilia Prado), Tobiasova sestra s kritickým náhledem na bratrova spolupracovníka. Hlas svědomí se domáhá smyslu pro zodpovědnost a netrpělivě čeká na vrácení nikde nechybějící tramvaje. Důležitou postavou je Papá Pinillos (pozoruhodný Agustín Isunza), penzionovaný řidič tramvaje. Dlouhé chvíle vlastního života tráví pozorováním a hlášením nedovolených přestupků vrchnosti. Pravidla jsou nade všechny laskavosti důvěrně známého světa. Z dalších rolí: Z Pinillovy dotěrné angažovanosti otrávený ředitel dopravní společnosti Don Manuel (Miguel Manzano), nešťastný noční hlídač tramvajového depa a zdatný pijan Braulio (Guillermo Bravo Sosa), vánoční veselohru řídící profesor (José Pidal), Lupitin motorizovaný nápadník Pablo (Javier de la Parra), laskavá trhovkyně Doña Mechitas (Paz Villegas), pasažérky se soškou svatého k uzdravení (Conchita Gentil Arcos a Elodia Hernández), svědomitá učitelka internátní chlapecké školy (Diana Ochoa), podloudný obchodník s kukuřicí (Víctor Alcocer), o srdeční slabost zajímající se policista (José Chávez), filmová herečka (María Luisa Cortés), nemile zdražující řezník Don Prudencio (Hernán Vera), či unavený vévoda Otranto (Pepe Martínez). Iluze cestuje tramvají je příjemně odlehčeným filmem obrazové poetiky, satirického uvolnění a rozverné hravosti. Pestrobarevná mozaika mexického života hýří temperamentem a vášní. Role Boha se nemůže svěřit komukoli z davu! Velmi příjemný a zábavný kousek Luise Buñuela.

Na větrné hůrce je přitažlivým námětem z literárního dědictví romantismu a filmoví tvůrci lákavé výzvy nadšeně přijímají. Luis Buñuel udržuje dostatečnou výšku pro melancholické tóny osudové přitažlivosti. Vášeň je ve žhavé záři mexického slunce výbušnější, žárlivost a pocit zrady rozkladnější, vztek nenávisti dusivější. Snění potlačených romantických tužeb se dostává z mrákot své existenciální kocoviny, chtivě natahuje zaťaté pěsti, vyhrožuje a mstí se. Na sobě samém, na své tužbě, na svém okolí, na životě celého světa. Romantismus se přizpůsobil syrovému stavu reality, násilí, krutost a zloba jsou nedílnou součástí lidského žití. Majetek je nástrojem i záměrem vůle dominance. Křesťanská víra se opírá o výhružné pohanské zastrašování, temnota získala trvalou nadvládu nad nitry, dobro a zlo nelze jednoznačně definovat. Hlavním ohniskem svárů emocí je Alejandro (charismatický Jorge Mistral), divoký a čerstvě bohatý mladík. Návrat do krajiny dětství je rozervaností duše, láska se opírá o nenávist, zloba roste díky vášni, destrukce pomsty je nejsilnějším instinktem. Násilí hněvu se servíruje v sadomasochistickém uspokojení po každém jídle, utrpení je rozkoší i vykoupením. Láska trestá a žádá své exemplární potrestání. Hlavní ženskou postavou a druhou stranou vznětlivého osudu je Catalina (pozoruhodná Irasema Dilián), Alejandrova vzájemná živočišná přitažlivost. Vášeň bez hranic a omezení lidskou myslí je nejčistším citem, láska a nenávist volně proplouvají sebou navzájem a ničí vše, co se proudu záměrně, či náhodou do cesty postaví. Významnou postavou je Isabel (zajímavá Lilia Prado), nezkušená Catalinina švagrová. Přímý pohled na uhrančivou divokost rozechvívá podbřišek a naivní romantické zasnění odmítá vnímat realitu. Víra v osudové předurčení je silnou motivací, prozření je rozkladnější. Důležitou postavou je Eduardo (sympatický Ernesto Alonso), Isabelin starší bratr a Catalinin manžel. Návrat nepříjemné vzpomínky zvyšuje hladinu adrenalinu, žárlivost se cedí skrze skřípající zuby. Krev volá po mstě a začarovaný kruh uvízl v nenávisti a dychtivém čekání na šanci k znovuzískání své zasloužené důstojnosti. Výraznou postavou je Ricardo (zajímavý Luis Aceves Castañeda), Catalinin starší bratr, hrubiánský pijan a hazardní hráč v dluzích. Nenávist obklopuje celé jeho bytí, pocit nespravedlnosti se vybíjí všude v dosahu, vystrašeně se krčí a číhá na svůj okamžik triumfu. Z dalších rolí: Ricardův starý a věrný sluha s dobrým srdcem i stopou nenávisti José (dobrý Francisco Reiguera), Eduardova oddaná a ostražitě varující služebná María (příjemná Hortensia Santoveña), či Ricardův malý synek v nepřátelském prostředí bez citů Jorge (Jaime González Quiñones). Na větrné hůrce ve filmových Buñuelových rukách udržuje melancholickou tklivost romantismu, překračování konvencí podpořil syrovostí nehostinné reality, nepřátelstvím krutého života a neutuchající lidskou nenávistí. Existenciální romantismus si vychutnává prostor ke své obrazové představě.

Robinson Crusoe je klasickou dobrodružnou literaturou a ani na mé dětské poličce kniha nescházela. Luis Buñuel zdařile doplnil mé vlastní představy a romantické okouzlení klukovské dychtivosti po exotickém dobrodružství v zelené oáze tropické přírody a sluncem zalité písečné pláži naplno ožilo v rozkvetlé kráse filmového představení. Robinson Crusoe je na prvním místě zábavným tovarem k odreagování a chvilkovému zasnění. Navíc doba a myšlenky osvícenství jsou vhodným podkladem k autorově levicovému smýšlení, rovnostářskému soucitu a lehce nezdvořilého zpochybnění božské existence. Buñuel si se svým přirozeným nadáním pro surrealistické nálady pohrál s výjevy emocí hrdiny v jeho strachu, blouznění, opilecké halucinaci, úzkosti z osamělosti i paranoické podezřívavosti. Robinson Crusoe je filmovou olejomalbou a romanticky vznešeným snem idealistického přesvědčení. Hlavním hrdinou nevšedního dobrodružství rozechvělého volání tajemných dálek cizokrajných míst je Robinson Crusoe (velmi zajímavý Dan O'Herlihy, též v roli svého otce ve vidině blouznění), jediný přeživší člověk ztroskotané lodě. Touha po objevování neznáma se stává extrémním životním zážitkem. Holé přežití závisí na schopnosti přizpůsobit se nenadálé situaci. Samota je nejtíživější bolestí, práce je lékem. Důležitou postavou je Pátek (příjemný Jaime Fernández), Robinsonem zachráněný divoch před obětováním. Civilizace je výše než pohanství a nevědomost, přesto se spásou stává plnohodnotné uznání a přijmutí učenlivého a vděčného barbara za sobě rovného. Z dalších rolí: Robinsonem zachráněný námořní kapitán Oberzo (Felipe de Alba), jeho zachráněný kormidelník (Chel López), či první důstojník a vůdce vzpoury (Emilio Garibay). Robinson Crusoe je příjemně vyvedenou adaptací knižní předlohy Daniela Defoea. Klukovské představy se vrací do polozapomenutých dětských let a vznáší se a baví filmovými odrazy oživlé fantazie.