tomtomtoma

Přepsáno v dubnu 2018. Ukradené polibky jsou nejnadnesenější částí pětiúhelníku, jménem Antoine Doinel. Tématem je přechod k dospělému životu, rozkošně nezkušené období, které v patřičném odstupu času zvýrazňují nezralou směšnost vývoje jedince. Lehké parodické tóny si zachovávají důstojnost bez trapnosti, humor je prostoupen závanem absurdity a ševelením sarkasmu. Ukradené polibky jsou seznamováním se se životem po duševní i tělesné stránce rozvoje. Idealismus představ je podroušen nesmělostí, důvěřivost nahrazuje nejistotu a neznalost. Touha se zajíká nezkušeností, bezradnost je pohlazena nevšedností a extází. Mládí na prahu dospělosti je nejzábavnější školou života. Elegantně vzletný humor této životní etapě nadmíru sluší. Hlavní postavou dychtivé komedie je Antoine Doinel (velmi zajímavý Jean-Pierre Léaud), mladík v okouzlení poznávání života. Útěk nesplnil představy, lehkomyslnost přináší nové zkušenosti, svědomitost a nadšení nahrazují přirozené nadání a chemické procesy lidského těla dokáží řádně zamotat hlavu intenzivním prožitkem. Veškerá sladkost a krása mládí zde skví se ve vitalitě a odhodlání! Hlavní ženskou postavou je Fabienne Tabard (šarmantní Delphine Seyrig), vznešené pokušení, postavené na oltář vzývané modly. Zavětřená vášeň se převlékla za romantický stud a dotyk velkoleposti života. Důležitou postavou je Christine Darbon (zajímavá Claude Jade), nahradila Colette. Spojovací prvek v předurčenosti osudu. Výraznější postavou je Georges Tabard (dobrý Michael Lonsdale), necitlivý a úspěšný obuvník a manžel Fabienne. Hledají se důvody vlastní povýšenosti, v odpověď přichází ironické zasténání. K výraznější postavám patří pan Henri (příjemný Harry-Max), vynalézavě úskočný soukromý detektiv s dobráckým srdcem. A také pan Blady (zajímavý André Falcon), trpělivý provozovatel soukromé detektivní agentury. Z dalších rolí: Christinina laskavá matka (příjemná Claire Duhamel), její srdečně přátelský manžel Lucien Darbon (sympatický Daniel Ceccaldi), přísná vedoucí obchodu paní Turgan (Martine Ferrière), Christinu pronásledující extrém atributu romantismu (Serge Rousseau), trpělivost ztrácející Antoinův vojenský velitel Picard (příjemný François Darbon), zhrzený klient detektivní agentury Albani (Albert Simono), bisexuální kabaretní kouzelník Robert Espannet (Jacques Delord), nespokojený provozovatel hotelu Shapiro (Roger Trapp), různé podoby placené tělesné výuky rozkoše (zajímavé Liza Braconnier, France Monteil a Madeleine Parard), či bolestivý dotyk minulosti jménem Colette (Marie-France Pisier). Ukradené polibky jsou rozvernou hravostí filmové hříčky Antoine Doinel. Odlehčené, elegantní, vtipné, osvěžující, sarkastické, vzletné. Ukradené polibky příjemně pobaví. Jak zábavné je mladické ochutnávání života ve vzpomínkách!

Přepsáno v květnu 2018. Láska na útěku je pro mě nejméně zvládnutým filmem od Truffauta a mám rozporuplné pocity s jeho přijetím. Forma provedení má své opodstatnění, přesto ji neshledávám za správně zvolenou a nedokáži se zbavit mlhavého dojmu strojeného znásilnění. Antoine Doinel začal senilnět předčasně, François pocítil neodbytné nutkání odhalit vysvětlení svého prohlédnutí a ideová rovina se tak spíše blíží k osobní omluvě. Naštěstí je zachována filmová estetika sdělení i lehčí ironický nadhled a nešikovně zvolené zakončení pětidílné ságy je díky tomu snesitelnější. Hlavní postavou vzpomínání a uvědomění je Antoine Doinel (příjemný Jean-Pierre Léaud), citově nestabilní muž na důležitém rozhraní své cesty životem. Současnost si pomáhá minulostí k naplnění stavu spásné sebekatarze a výsledkům freudovské psychoanalýzy. Nakonec, nejdůležitější je dojít ke smíření sám se sebou. A naděje září naplno nad obzorem. Hlavní ženskou postavou je Sabine Barnerias (sympatická Dorothée), prodavačka gramofonových desek a nový Antoinův objev. V pozadí je romantický idealismus klasického románu, vepředu se rozdává tolerance a čeká se na otevření a úplné přijmutí. Důležitou postavou je Colette Tazzi (příjemná Marie-France Pisier), ctižádostivá advokátka a Antoinův černý anděl minulosti. Symbolika přivedla počátek k rozřešení konce. A jedno řeší i druhé. Výraznou postavou je Christine Doinel (zajímavá Claude Jade), Antoinova manželka při dovršení konečné rozluky, když trpělivosti došly poslední zbytky sil a zůstal pouhý soucit. Z dalších rolí: spoluúčastnice osobitějšího soužití ve třech Liliane (Dani), Sabinin bratr a Colettina nevyřešená přítomnost Xavier Barnerias (Daniel Mesguich), první milenec Antoinovy matky Lucien (Julien Bertheau), šarmantní rozvodová soudkyně (Marie Henriau), Antoinův kolega z práce Renard (Pierre Dios), Christinin rozvodový právník (Jean-Pierre Ducos), počátek romantické pohnutky (Roland Thénot), či malý Antoinův synek Alphonse Doinel (Julien Dubois). Antoine Doinel dosáhl svého završení i rozhřešení, s tím se musíme spokojit. Pohnutky jsou důležité, přesto nešťastně uchopené. Au revoir, Antoine!

Přepsáno v dubnu 2018. Konečně neděle! se v lehkém houpavém rytmu vznáší nad obzorem při jasném svitu luny. Kriminální žánr vyniká hravostí, lehce poťouchlou a přesto uchvacuje svou nonšalancí. Cílem příběhu je vypátrání zločince, a přesto není tento záměr hlavní podstatou. Jádrem je způsob, kterým se tančí. Rozvernost je v detailech, ve zvratech pátrání, v sarkastickém nádechu rozhovorů i místech rozjařeného oddechu. Atmosféře neschází napětí, éterické šumění dráždivosti, vzpřímená elegance i jiskřivé chvění. Konečně neděle! je hebkým pohlazením, zanechává v duši zřetelnou stopu blaženosti a pocit uspokojení ze vzletné poezie. Hlavní předností filmu je Barbara Becker (vynikající Fanny Ardant), výkonná sekretářka, nadšená ochotnická herečka a oduševnělá kráska. Lahůdkou jsou důvtipné slovní přestřelky mezi ní a jejím šéfem. Je popoháněna skrývaným citem a neohroženě vyhledává další překážky. Je svůdným esoterickým zjevením, taktovkou udává rytmus a vládne celému filmovému panství. Hlavní mužskou postavou je Julien Vercel (dobrý Jean-Louis Trintignant), provozovatel realitní agentury a Barbařin zaměstnavatel. Soukromá i společenská spokojenost je lehkým mávnutím kouzelného proutku znenadání ukončena. Překvapení se mění v děs a hrůzu a zoufalé zápolení o očištění osobní bezúhonnosti. Je přímý až jízlivý, přesto je stále jeho základem důstojná laskavost. Důležitou postavou je Maître Clément (zajímavý Philippe Laudenbach), Julienův advokát s pochopením i slabostí pro zločiny z vášně. K výraznějším postavám patří Santelli (příjemný Philippe Morier-Genoud), policejní komisař, vyšetřující záhadnou sérii vražd. A také Paula Delbecq (zajímavá Anik Belaubre), pokladní kina Eden a vydírající hlas hysterické zuřivosti. Z dalších rolí: pátrající bratr oběti a křesťanský duchovní Massoulier (sympatický Jean-Pierre Kalfon), nekonvenčně se tvářící lokální novinář a bývalý Barbařin manžel Bertrand Fabre (Xavier Saint-Macary), Paulin bratr a tvrdě jednající provozovatel nočního podniku a lechtivého uspokojení Louison (dobrý Jean-Louis Richard), provokativně přezíravá a bouřící Julienova manželka Marie-Christine Vercel (zajímavá Caroline Sihol), naštvaná pouliční nevěstka (Nicole Félix), zkušený provozovatel soukromé detektivní agentury Lablache (Georges Koulouris), či sebevědomá uchazečka o práci sekretářky (Pascale Pellegrin). Napětí detektivního pátrání a zoufalé hledání vlastní spásy je povzneseno Truffautovým stylovým nadhledem. Hravost je rozkošná, švihácky upravená a potěšující. Vždyť jde o chtíč a posedlost. Radostí prozářený prožitek!

Přepsáno v dubnu 2018. Žena od vedle je poslední Truffautovou romantickou baladou. Žena od vedle je úplné podlehnutí pudům a živočišné vášni se všemi důsledky rozkladu, který přesahuje význam jedince. Tématem je osudovost s lehce omamnou mystickou vůní. Žena od vedle je absolutní rozkoš, strach, naléhání i nezvratná gesta zoufalosti. Žena od vedle je uhranutí a neschopnost vymanit se z destruktivní závislosti. Žena od vedle je nejbytostnějším i nejbolestivějším dotykem života. Chtíč vášně se zaryl pod kůži a postupně ovládl každý nervový spoj. Nálada vnitřní rozervanosti je tím nejskvostnějším momentem, co Truffautův styl filmové estetiky nabízí. Mystická tajuplnost niterné podstaty vystupuje do světa a zpívá svou verzi Písně písní. Hlavní postavou rozkladné osudovosti je Bernard Coudray (dobrý Gérard Depardieu), živočišný typ muže. Strach je na počátku, ale osudu se nelze donekonečna vyhýbat. Rozvratná tendence se pohybuje v sinusoidní křivce, rozum je střídavě zaslepen elektrizujícím chvěním a neuspokojivým výkřikem. A osudovost má svou další hračku. Hlavní ženskou postavou je Mathilde Bauchard (velmi dobrá Fanny Ardant), křehká ilustrátorka. Minulost se vrátila nenápadně a především nečekaně. Na první pohled silnější osobnost je zesilující se intenzitou pudové vášně postupně zcela pohlcena a vnitřní bolest lze tišit jen podpůrnými prostředky. Balada se vším všudy. Výraznou postavou je Philippe Bauchard (zajímavý Henri Garcin), Mathildin spořádaný manžel. Pochopení není i přes vrozenou šlechetnost možné a naléhavě se brání vysněná představa osobního štěstí. Výraznější postavou je také Arlette Coudray (příjemná Michèle Baumgartner), Bernardova laskavá a spokojená manželka. Neodsuzuje. Z dalších rolí: osudem poznamenaná správkyně tenisového klubu Odile Jouve (sympatická Véronique Silver), dávný Philippův kamarád Roland Duguet (Roger van Hool), či malý Bernardův synek Thomas (Olivier Becquaert). Žena od vedle dokáže uchvátit odkrytím vnitřního pnutí osudovosti a rozpolcenosti. V tomto směru mě Truffaut nikdy nezklame, bytostnost je pevně nastolena a já si užívám jedinečné hlasy života..

Přepsáno v dubnu 2018. Poslední metro má jedinečnou atmosféru. Základním pilířem zájmu je citové napětí a elektrizující chvění, střet vnitřních světů. K tomu se přidává spletitá soudržnost i rozervanost divadelního světa, rámec velké sjednocující rodiny. Odchylky dráždí nesnášenlivost. Doba událostí je začleněna do truffautovského jemného ironického nádechu. Okupace se stává pouhou kulisou, dramatické politicko-společenské dění slouží k celkovému vykreslení charakterů a přibližuje dobové prostředí bez nutnosti podlézání a citového vydírání. François Truffaut svou filmovou estetikou poutavě vypráví skrze nálady vnitřních světů, které z postav vystupují a rozehrávají strhující příběh a nejosobnější intimitu ve velikosti i pádu. Hlavní postavou okupační romance je Marion Steiner (šarmantní Catherine Deneuve), úspěšná herečka a provozovatelka divadla v pařížské čtvrti Montmartre z donucení. Tíživost doby rozvrátila zavedený profesní i soukromý život. Hrdost a zakořeněný odpor musí dělat ústupky a kompromisy. Přitažlivost divokosti se stává nutkavou myšlenkou, neodbytným pocitem i osvobozujícím uvolněním. Polohou živočišné vášně je Bernard Granger (dobrý Gérard Depardieu), mladý talentovaný herec a idealistický romantik. Vzpřímená hlava se v pulsaci života stává předzvěstí. Temperamentu se dostává obdiv i rozčíleného odmítání. Rozpolcené napětí, doba nesvobody a romantická vzplanutí se v nestabilní proměnlivosti stávají blahodárnou oázou. Poslední částí romance je Lucas Steiner (dobrý Heinz Bennent), Marionin manžel a divadelní impresário v utajení. Původ nedává jinou možnost a žárlivost s ušlechtilostí svede svůj nutný boj. Cestou se stává pracovní zapálení a izolovanost se násobí. Výraznou postavou je Arlette Guillaume (zajímavá Andréa Ferréol), vnadná kostymérka, odrážející s pobaveným úsměvem Bernardův tanec svádění, směřující proti její vlastní podstatě. Důlěžitou postavou je Daxiat (velmi zajímavý Jean-Louis Richard), divadelní kritik a loajální přívrženec nově nastoleného režimu, který vždy sleduje své osobní zájmy. K výraznějším postavám patří Raymond Boursier (příjemný Maurice Risch), dobrácký divadelní technik, důvtipně věrný své divadelní rodině. A také Nadine Marsac (zajímavá Sabine Haudepin), mladá ctižádostivá herečka s bezelstnou naivitou i jasným cílem k dosáhnutí opojné popularity. Z dalších rolí: vstřícný a umně manévrující homosexuální ředitel divadla Jean-Loup Cottins (sympatický Jean Poiret), stará divadelní uklízečka Germaine Fabre (Paulette Dubost), rozporuplná Raymondova známost Martine Sénéchal (zajímavá Martine Simonet), malý talisman Jacquot (Franck Pasquier), jeho osobitá matka (Rose Thierry), snaživá hotelová služebná Yvonne (Hénia Ziv), Bernardův kamarád a člen odboje Christian Leglise (Jean-Pierre Klein), či šantánová zpěvačka Greta Borg (Rénata). Poslední metro rozehrává svou verzi romance v nejednoduché době a na okupační poměry se dívá s lehkým nadhledem a hravým idealismem. Hlavní pozornost je upřena na vnitřní pocity a rozpolcenost vztahů. Truffautův styl mi sedí a přináší intensivní filmové prožitky.

Přepsáno v dubnu 2018. Dvě Angličanky a kontinent je uvolňující deflorace puritánství. Dlouhodobé systematické tabuizování lidského těla křesťanským podkladem se pevně usadilo do standardů morálního pokrytectví a přísné bigotnosti. Dvě Angličanky a kontinent je bolestivé překonávání zatuchlosti daného stavu. Konfrontace s uvolněnější společenskou morálkou přináší rozhořčení, pokušení i tvrdohlavou nenávist. Chemické procesy umlčovaného lidského těla zamotává hlavu, poznání sebe samotného nemůže být úplné, zmatek se vrývá do psychické nevyrovnanosti. Touha je spalující, puritánské požadavky v ostražitosti zkracují délku vycházkového řetězu, cesta sebepoznání se neobejde bez nedorozumění. Dvě Angličanky a kontinent je snahou o uvědomění si a následného pochopení vlastní tělesné schránky. Vše pečlivě orámované Truffautovou poetickou estetikou, která vyhledává nejintimnější okamžiky tělesného zmatení mysli. Hlavní postavou opatrné deflorace puritánství je Claude Roc (zajímavý Jean-Pierre Léaud), francouzský mladík z prominentnějších kruhů. Uvolněnější prostředí nabízí velkolepost umění i bezprostřednost rozkoše. Upřímnost nachází stoupence i nespokojené. Bolest z předsudků je rozkladná pro širší okolí, než by se na první pohled mohlo zdát. Okouzlení bezelstně důvěřuje, ale nemá puritánskou disciplínu. Otevřenost, drobné ústupky, do poslední chvíle se zuby nehty drží idealistická víra. A lásky touha opět podmanivě povyskočí. Hlavní ženskou postavou je Ann Brown (šarmantní Kika Markham), zvídavá a skromná dívka dobrých poměrů a přísné puritánské výchovy. Cesta umění se stává cestou probuzení. Obětavá věrnost, objevená zvědavost, překonání předsudků, ohleduplnost, otevřenost. Zdravá resuscitace překonávajícího mládí. Třetím vrcholem je Muriel Brown (pozoruhodná Stacey Tendeter, jako malá Anne Levaslot), Annina citlivější sestra. Hysterie zmatku se přenáší do vystrašené uzavřenosti. Puritánské pokrytectví se bojí vykročit ze svého vlastního stínu. Vnitřní boj vyčerpává a zpřevrací domněnky a dosavadní jistoty. Opatrná deflorace se stává nutností a osvobozujícím vykoupením. Z dalších rolí: Claudova pragmaticky ochraňující matka (zajímavá Marie Mansart), Annin slovansky oddaný milenec Diurka (sympatický Philippe Léotard), vystrašená matka sester (dobrá Sylvia Marriott), spolehlivý přítel Brownů pan Flint (Mark Peterson), Claudeova domovnice paní Jeanne (Jeanne Lobre), či doprovodný hlas vypravěče (režisér François Truffaut). Po stránce filmové estetiky jde o vynikající dílo, protěžované okamžiky přidávají působivost chaotickému zmatku duší i nesmělému tělesnému probouzení. Mezilidské vztahy s psychologickou hlubinou jsou páteří Truffautovy tvorby.

Přepsáno v dubnu 2018. Rodinný krb je lehkou a osvěžující komedií v truffautovské formě vnímaní estetiky. Sarkastický nadhled zjemňuje a zlehčuje stereotypy, spiklenecky se rozhlíží do všech stran a chystá další kulišárnu, či neškodně provokující žertík. Trampoty mladého manželství v opojném očekávání i nedostatečné připravenosti pro zvolenou životní úlohu. Zkušeně se vznáší odlehčený rytmus, s úsměvem pokouší, trestá, všímá si podrobností, žertuje s náhodou. Udržuje si elegantní kultivovanost, veselou vitalitu i smířlivé pohlazení. Hlavní postavou komediální části pentalogie je Antoine Doinel (zajímavý Jean-Pierre Léaud), lehkomyslně bezprostřední mladík v záhybech manželského soužití, nedostatečně připravený na počátek stereotypu jménem rodina. Život ještě není dostatečně ochutnán ve všech příchutích, příležitosti lákají svoji tajuplnou přitažlivostí neznáma. Život se ochutnává s hlubokým nádechem, výjimečnosti elektrizují, přesto nelze nic dlouhodobě zkrotit mimo koleje rutiny. S porozuměním a s ironickým dovětkem se přihlíží vzepření se všeobecnému očekávání. Hlavní ženskou postavou je Christine Doinel (šarmantní Claude Jade), atraktivní a připravenější část mladého novomanželského svazku. Pohled na budoucnost je obsažen i v přijímání přítomnosti. Důležitou postavou je Kyoko (zajímavá Hiroko Berghauer), pokušitelské dobrodružství s tajuplně hrdou obřadností běhu života. Slavnostní důstojnost způsobuje oněmění úžasem a bouří nad míru představy slastné rozkoše. Výraznější postavou je Lucien Darbon (příjemný Daniel Ceccaldi), Antoinův tchán a smírná vstřícnost mladého manželství. Z dalších rolí: Antoinova kolegyně a sekretářka Monique (Barbara Laage), nadržená sousedka a servírka Ginette (Danièle Girard), optimistická Christinina matka (Claire Duhamel), mrzoutský soused a operní zpěvák (Daniel Boulanger), jeho trpělivá manželka Silvana (Silvana Blasi), otevřený provozovatel koloniálu Césarin (Jacques Jouanneau), jeho uštěpačně bodrý kamarád (Pierre Maguelon), strach vzbuzující kabaretní komik (Claude Véga), samotářský soused Desbois (Jacques Rispal), bezostyšně půjčující si Jacques (Jacques Robiolles), Antoinův roztržitý anglický zaměstnavatel Max (Billy Kearns), uvolňující prostitutka Marie (Marie Dedieu), či plod manželství Alphonse (Emilie Barbault, Frédérique Dolbert). Rodinný krb je příjemně osvěžující komedie se sarkastickým nadhledem partnerského soužití. Uličnicky hravé, esteticky pečlivé, stylově zábavné v Truffautově poetice. Kousavé vsuvky nepostrádají shovívavost.

Přepsáno v dubnu 2018. Hebká kůže, uhrančivé filmové dílo o mužské krizi středního věku, mě pokaždé zcela pohltí. Je to díky způsobu provedení, bezprostřednost zpovědi se koná skrze nejsoukromější chvilky vnitřního pnutí jedince, chyceného do vlastní pasti pudové konsternace. Intimní důvěrnost bez patetického sentimentu elektrizuje předkládané obrazy, obrací veškerou pozornost ke znovuobjevenému Érotovi uvnitř mužské mysli a rozpohybovaný chtíč se nedokáže zastavit. Omámení erotičností mladého věku vrhá protagonistu do transcendentního zmatení. Pokušení je silnější než vůle a zodpovědnost. A podlehnutí chuti mladé pružné krásy vše zpřevrací a rozmetá jistoty. Hlavní postavou strhující romantické balady je Pierre Lachenay (velmi dobrý Jean Desailly), úspěšný a uznávaný muž literárního světa. Poklidná spořádanost a harmonické rodinné zázemí je na počátku. Pokušení se zjevuje znenadání, v omámení druhé mízy se optika vnímání mění a všednost začíná být na překážku. Opatrnost se nevyhnutelně propadá v chybách nezkušenosti, dvě souběžná království jsou příliš velkým soustem. Chyby se kupí na všech stranách, elektrizující vzrušení neopadá a vyústění je krajně jízlivým rozřešením neodvratného pádu. Hlavní ženskou postavou je Nicole Chomette (pozoruhodná Françoise Dorléac), mladá a atraktivní letuška. Přirozený šarm, závan tajemna, mladá něžnost i bezprostřednost jsou opojnou zbraní. Hra se zábleskem slavné osobnosti baví a uspokojuje. Ale vše má svou dobu životnosti. Důležitou postavou je Franca Lachenay (šarmantní Nelly Benedetti), starostlivá Pierrova manželka. Konzistence rodinného soužití je narušeno a ztráta důvěrně známého světa vyvolává otázky a nejistotu. Nepříjemné překvapení rozervává vnitřnosti a bolest se léčí radikálním řezem a pouštěním žilou. Z dalších rolí: Pierrův známý Clément (Daniel Ceccaldi), nezbytní a pro Pierra otravní rodinní přátelé Odile (Paule Emanuele) a Michel (Jean Lanier), spolehlivá Pierrova sekretářka Dominique (Dominique Lacarrière), chůva Ingrid (Laurence Badie), druhý pilot Franck (Gérard Poirot), či malá dcerka Sabine (Sabine Haudepin). Hebká kůže pro mě představuje skutečnou romantiku. Ty elektrizující stavy, vedoucí k podlehnutí i setrvání mimo obvyklost vyjadřují celou podmanivost dané situace. Jedinečný způsob zobrazení vnitřního chvění mě vždy dokáže pohltit a prožitek z viděného dosahuje nejvyšší uspokojující úrovně.

Přepsáno v dubnu 2018. S Truffautem jsem ztratil svou nevinnost, byl mou prvou opojnou láskou. Jules a Jim je filmovou adaptaci literární předlohy v truffautovsky estetické poetice, stylizace se stala hrou a každý obraz má vícenásobnou výpověď. Jules a Jim je osudová žena, po které bez ustání prahneme a zároveň nás rozervává na kusy. Hodí se zde Seifertova slova: "::: kdo mé naději však zabrání? Ani strach, že přijde zklamání! Abych, nekles pod tvá kolena! Nejkrásnější bývá šílená!" Fascinace přitažlivostí může být zhoubná. Kultivovaná zdvořilost a neochota přijmout běh událostí ke stavu nejsoucnosti skrývají masochistické uspokojení. Možnost nepříjemné zdlouhavosti je zažehnána věcností, vše se upíná k atmosféře. S láskou a stylovou elegancí se pečuje o okamžiky, které se vnořují do pocitů a interní nálady. Kontrasty oblažují v harmonii a sounáležitosti. Světová válka je předělem, nastalý chaos a zmar natrvalo poznamenávají duše. Láska je bolestí, bolest je láskou. A osudový milostný trojúhelník roztáčí svá protisměrná kolesa, třou se o sebe navzájem, drtí si lopatky, snaží se odpoutat k vysvobození, ale nezvyklá hluchota tlukoucího srdce nedává na vybranou. Láska až do úplného konce. Hlavním motivem esteticky podmanivého opusu je Catherine (šarmantní Jeanne Moreau), žena uprostřed čistého mužského přátelství a živočišného temperamentu. Bezprostřednost chování uchvacuje svou podmaňující vznešeností. A pouhé samotné přiblížení přináší omamné stavy a nevysychající touhu. Nebezpečné to rozdmýchání vášní! Rakouskou stranou příběhu je Jules (pozoruhodný Oskar Werner), citlivý a milující muž a oddaný přítel. Láska je motorem, spřízněnost cílem. Bolest není na překážku, kultivovanost je metodou. Francouzskou stranou příběhu je Jim (zajímavý Henri Serre), sebevědomější, živočišnější i osamělejší část života. Přátelství je na prvním místě, byť se věrnost přizpůsobuje motivaci touhy a provokuje bigotnost. Výraznější postavou je Gilberte (zajímavá Vanna Urbino), Jimova věrně čekající duše bez nároků i smutkem nejistoty a naděje. Z dalších rolí: lehkomyslně bezelstná a nezastavitelná Thérèse (zajímavá Marie Dubois), nepravidelně vstupující sochař a společný přítel trojlístku Albert (Serge Rezvani), Julesova malá dcera a jeho důvod k životu Sabine (Sabine Haudepin), či doprovod vypravěče (hlas Michel Subor). Jules a Jim je pro mne stylovou romantickou baladou, její způsob provedení konejší mou rozpolcenou duši. Stylově rozkošné pochutnání.

Přepsáno v dubnu 2018. Film Střílejte na pianistu je z hlediska filmové estetiky krásnou ukázkou noirové hravosti. Střílejte na pianistu je postupným a neodvratným pádem jedince až na dno beznaděje vlastní duše. Nejpůsobivější je v navozování atmosféry výjevů posloupnosti, využívá se kontrastní hudba Georgese Deleruea, naléhavost dochází vrcholu v detailech pohybu. Vzrůstající apatie má nepřítomný pohled a jednoduchou rytmiku jednosměrnosti. Charakteristika postav se prolíná s maskulinním pohledem na ženy. Vychutnává si stavy předurčení, ohlíží se za světlem, padá do osamělosti. Hlavní postavou psychického tápání duše je Charlie Kohler alias Édouard Saroyan (dobrý Charles Aznavour), tichý pianista zakouřeného lokálu. Sláva minulosti zaklepe znenadání na venkovní dveře, nečeká na pozvání a v lavinovém efektu uchvacuje vše v blízkém dosahu. Současně vstoupil i temný stín, vyhladovělý nezájmem. Za stínem vykoukne naděje, vnitřní boj dostává zřetelné kontury a barvy. Strach, odpor, vrací se bolest, chybný úsudek. Stín je překřičen štěkotem létajících kulek a zahnán na útěk. A vítězem je apatie a vtíravý pocit vlastní viny. Hlavní ženskou postavou je Hélène, neboli Léna (zajímavá Marie Dubois), mladá pohledná servírka s nákloností pro uzavřeného pianistu. Osudovost dodává odvahu i nevyhnutelnost. Naplnění je předzvěstí, obětavost samozřejmostí. Důležitou postavou je Théresa (velmi zajímavá Nicole Berger), ozvěna minulosti manželky slávy dobývajícího Édouarda. Břemeno vlastního morálního pochybení se vyznačuje odmítáním i sebetrýznivým uzavřením. Bolest zde dostává velkolepé antické tvary. Výraznější postavou je Clarisse (dobrá Michèle Mercier), nevěstka s laskavě svérázným soužitím s Charliem a jeho malým bratrem. A také Plyne (zajímavý Serge Davri), osobitě idealistický a žárlivý majitel kabaretu. Z dalších rolí: malý a školou povinný Édouardův bratr Fido (Richard Kanayan), problémové situace přitahující drze sebevědomý bratr Chico (příjemný Albert Rémy), klidný a s Chicem spřízněný bratr Richard (zajímavý Jean-Jacques Aslanian), neodbytně honící podvedení zločinci Momo (Claude Mansard) a Ernest (Daniel Boulanger), významný a přízemní impresário klasiky Lars Schmeel (Claude Heymann), či kabaretní zpěvák (Boby Lapointe). Střílejte na pianistu je noirová zábava s Truffautovou estetickou poetikou. Stavy duše člověka v pádu do psychického marastu apatie jsou neúprosně stísněné. Pro mne podmanivý sdělný formát.