RUSSELL

Property je hutnou sociální kritikou poměrů v brazilské společnosti, ale zároveň nezapomíná být i strhujícím a krutým thrillerem. Stěžejním prvkem je výborná premisa podepřená vypiplaným scénářem, který má podchycené i ty nejmenší detaily, díky čemuž je zatarasena většina slepých uliček, do kterých se obdobné premisy často dostávají.

Vcelku průměrný coming of age snímek, který ničím neurazí, ale ani nenadchne. Příběh o převýchově holčiny s lesbickými choutky plyne přesně tak, jak čekáte. Její konfrontace s fanatickými křesťanskými vychovateli je místy zajímavá, ale moc do hloubky se nejde. Většinou se jen řeší, že být gay je hřích a hlavním hrdinům to jde jedním uchem tam a druhým ven. Většinu z nich to stejně nezlomí, a tak se musí alespoň přizpůsobit režimu a odolat nátlaku. Film tak působí trošku zbytečně, stejně jako ta snaha náboženských pomatenců přesvědčených o své pravdě vymýtit „zlo“ z tápajících teenagerů. Poselství filmu je očividné, ale v dnešní době, kdy už většina lidí nekouká na homosexuály skrze prsty, dost za zenitem – minimálně pokud je to pojato takto stroze. Pokud bylo tvůrčím záměrem ukázat, jak to měli mladiství homosexuálové v devadesátých letech těžké, tak to určitě šlo udělat o dost naléhavěji a bez servítek. Takhle to na mě i přes vážné téma působilo až moc na pohodu.

Další z řady artových filmů, které řeší bolestné trauma ze ztráty milované osoby tím, že nutí diváka sledovat, jak trpící postavy smutně koukají do prázdna či bezcílně bloudí ulicemi a přírodou. Já mám s touhle formou obrovský problém a sledovat něco takového skoro dvě hodiny mi nepřináší nic jiného než úmornou nudu a vzduchoprázdno. Většinu filmu se snažím najít si k němu cestu, přijít tomu na chuť a pořádně se do něj ponořit, většinou se mi to – stejně jako v tomto případě – prostě nepodaří. V tomto případě to navíc ještě shazují pomalé dialogy, které přicházejí se stejnou kadencí jako projevy Baracka Obamy. Příběh lásky je chladný, těžko proniknutelný film, směřující k nějakému silnému momentu katarze, který nakonec nedorazí. Zručně natočená netečnost, na kterou se jen stěží napojíte.

Home invasion po Česku! Téma a životní situace tak univerzální, že se v nich více či méně najde každý z nás. Vysoce zábavný a stejně tak nepříjemný film.

Tak takovýhle nerdgasm jsem nezažil ani nepamatuju. Těší mě, že Spielberg dokáže i po sedmdesátce přijít s takovouto peckou a naprosto mě odrovnat. Trochu jsem se obával, že film bude akorát plný easter eggs a nepřidá nic moc svého, ale naštěstí tomu tak není. V Ready Player One krásně funguje symbióza všemožných odkazů na popkulturu spolu s vlastním ksichtem, který dokáže být sám o sobě dostatečně inovativní a zajímavý. Ty easter eggs si ale samozřejmě nerd jako já užije nejvíc, o tom žádná. Co taky od kinematografie chtít víc, než Konga nahánějícího DeLorean, že?! Těch odkazů tam je opravdu hromada, nepůsobí však samoúčelně, nýbrž slouží příběhu. Všechny ty známé a milované postavy tam pouze nevyskakují náhodně jedna po druhé, jen aby tam byly, ale jsou plnohodnotnou součástí příběhu a světa. Ernest Cline je očividně srdcař, který měl opravdu chytrý nápad, jak vytvořit ultimátní geekovské nebe v jednom balení, za což mu jsem obrovsky vděčný. Při procházení The Shining jsem si regulérně ucáknul do trenek, skvělost! Ready Player One je kouzelný digibordel, který musí potěšit každou nerdskou duši.

Není Troma jako Troma. Film byl Tromou sice distribuován, ale o jejich původní výtvor se nejedná a je to dost znát. Né že by Troma produkovala samé perly s vysokou produkční hodnotou, ale tohle je i na tuhle prasáckou stáj extrémně amatérský počin. Partička fanoušků Tromy se rozhodla, že v lese natočí svůj vlastní úchylný a střelený zombie flick, jenže jediné, co se na jejich snaze dá ocenit, je tak akorát zápal pro věc a na amatérštinu poměrně slušné gore scény – žádnou jinou pochvalu si už z prstu nevycucám. Snaha o humor je zde pod úrovní rádoby vtipných bonmotů Jaromíra Soukupa a to neustálé pitvoření zdejších antiherců bylo skoro až nesnesitelné. Vůči podobným amatérským pokusům shovívaví nejsem, a ačkoliv dávám odpady nerad, tak tady nelze hodnotit jinak. Během sledování Redneck Zombies jsem zažíval hotová muka a dokoukal jsem to jen ze zásady a s maximálním sebezapřením. Snad budu mít příště při svém bádání po brakových pokladech větší štěstí a nešlápnu zas do rozbředlého hovna.

The Revenant se dá popsat jedním slovem – maximálnost! Herecké výkony, kamera, režie, prostředí... prostě vše je zde na maximum a někdy zahnané až do naprostých extrémů, zejména pak herecký koncert DiCapria, který toho moc nenamluví, za to toho hrozně moc prožije a protrpí. Po skončení jsem z kina odcházel plný všemožných pocitů a rozhodně jsem to nedokázal na první zhlédnutí všechno přežvýkat a strávit, ale jeden pocit byl jednoznačný a lehko popsatelný, a tím pocitem bylo nadšení. Můžou za to páni režiséři jako je Iňárritu a páni herci jako jsou DiCaprio a Hardy, že soudobá kinematografie na tom není zas tak špatně a my můžeme být občas u toho, když vzniká nadčasové filmové dílo.

Film jsem si vpálil hned po dočtení knihy, ze které jsem byl nadšený a udělal jsem dobře, jelikož to mé nadšení z Horns ještě znásobilo. Děj je samozřejmě hodně osekaný, zjednodušený a přizpůsobený filmovým možnostem, což bylo nevyhnutelné, ale Aja se s tím popasoval na výbornou a podařilo se mu vytěžit z knihy vše nezbytné, přimíchal k tomu spoustu nového materiálu a uvařil nám lahodnou pochoutku, která stojí hrdě po boku úžasné knižní předlohy a sama má co nabídnout. Základním stavebním kamenem v předešlých Ajovo filmech byla hlavně brutalita a parádní gore efekty. Těch je zde pomálu, ale když už přijdou, tak stojí za to. I CGI efekty jsou velmi zdařilé a nebijí do očí, naopak jsou skvěle zakomponovány do vhodných situací. Když jsem zaregistroval, že Merrin hraje blonďatá Juno Temple, tak jsem předpokládal, že se nedočkám té čarokrásné zrzky, jak byla popisována v knize, ale naštěstí ji na zrzavo nabarvili a stala se z ní přesně ta nádherná Merrin, jak jsem si ji představoval. Vůbec se Igovi nedivím – zamilovat se do ní na první pohled je snadné. Malinko mě zklamalo, že nebylo lépe a podrobněji zobrazeno, jak byl Lee ve skutečnosti hrozně zvrácený, zkažený a falešný člověk, jako tomu bylo v knize. Těšil jsem se na scény, kdy bude po několik měsíců mučit svou umírající matku, ale bohužel se tvůrci rozhodli tuto část vynechat. Stejně jako dost zkrátili a zjednodušili scény z mládí. Ale s tím se nedá nic dělat, filmová stopáž není nafukovací a někde se prostě zkracovat muselo. Každopádně u mě převládá nadšení. Film obsahuje vše, co bylo třeba, dokonce i scénu s hadem zalézajícím do chřtánu. Takhle má vypadat parádní převedení knihy na filmová plátna. Aja je machr!

Ostuda a naprosté nepochopení podstaty Kingovo knižní předlohy. První adaptace z roku 1989 od Mary Lambert je sice značně béčková, ale ve svém zpracování zcela úchvatná. Mám rád Johna Lithgowa, ale jako Judd byl příšerný. Poslední hřebíček do rakve tomu zatloukla nechutná dívčí cover verze „Pet Sematary“ od Ramones. Úroveň filmu 0/10, nasrání z filmu 10/10. A to jsem myslel, že nic horšího než Pet Sematary II už z této látky nelze vyprodukovat.

Deadly Sranec! Nemlich to samé, proč nemám rád filmy studia Asylum. Záměrná sračkovitost mi nevoní. Proto také těch opravdových „So Bad, It's Good“ perel, jako je první Samurai Cop, zas tak moc není. Jde o unikátní filmy, jejichž kouzlo a neumětelství nelze napodobit, a pokud je to sebeuvědomělé, tak je to automaticky v prdeli. Jediným kladem pak zůstává, že si hlavní herecké duo užilo po pár dekádách aspoň trošku té slávy a pozornosti, ale jinak na této nekoukatelné břečce s urážlivě otřesnou hudbou nevidím nic pozitivního. Protrpěl jsem to a pokud vznikne i trojka, tak ji vynechám.