LeoH

Napoprvé mě to asi docela bavilo, když jsem tu měl čtyři hvězdičky, ale trochu se podezřívám, že tu byly jenom protože Woody. Po včerejším opáčku šla jedna dolů a trochu zvažuju, jestli nejít až na dvě. Nápad s tragédií a komedií v jednom měl určitě potenciál, ale provedení kulhá: do tragédie se vloudily vtípky, komická část naopak zrovna třeskutě vtipná není (typické allenovské přemoudřelé frflání má ve Ferrellově podání poloviční razanci), obě půlky nedrží pohromadě, je docela těžké udržet si průběžně orientaci v obou příbězích, film to člověku moc neusnadňuje a zároveň ho moc nemotivuje, aby se snažil sám. (Scénka jak z Woodyho: Má dobrá žena v takových případech od filmů normálně odchází, tentokrát z nějakého důvodu sice zůstala sedět, ale po půlhodině začala nadhazovat konverzační témata („Líbí se ti takhle hubený ženský?“, „To mě dneska svědí nohy…“), až jsem ji musel poslat do postele já.) Ve vážné části se něco mrazení v zádech nakonec dostaví (Woody ostatně sám zpětně říkal, že měl možná udělat film jen z ní), ale do intenzity takových Zločinů a poklesků (to byl přece taky napůl tragický a napůl komický biják, a jak panečku obojí fungovalo!) to má předaleko a konec se zas rozplizne v kapesním mudrování o životě. Nu tak dobrá, nakonec mi to fakt nevychází ani na 50 %.

Hmm, jak mi nedávno u Daleko do nebe připadalo, že klasické melodrama je mrtvý žánr, který v jednadvacátem století už nejde oživit tak, aby měl co říct, tady právě naopak. Stačí, když se místo sexuální orientace a barev pleti aktérů začne modernizovat téma (zde o vyrovnávání se s následky drsné křivdy spáchané z nevědomosti, v nevinném dětském nepochopení světa dospělých) a způsob vyprávění (konfrontace pohledů na stejné situace různýma očima, ale hlavně rozmlžené hranice mezi filmovou „realitou“ a fantazií, snem, raušem či zde literární fikcí uvnitř literární fikce, ty pro mě vždycky budou mít svůj půvab). A samozřejmě pomůže, když je to dobře zahrané, je na co koukat a co poslouchat.

I s odstupem pořád stejná patetická hňupina plná katastrofických klišé a do očí bijících fyzikálních nesmyslů. Avšak hezké triky, hezcí lidé, poměrně sympatická ideová východiska.

Podobný případ jako E. T. – sice jsem v devadesátém třetím už nebyl zrovna malý kluk, ale i kdybych byl, pořád by mi to připadalo jako film pro menší kluky, než jsem já. Na všech stranách vychvalovaná počítačová trikařina mě navíc moc nepřesvědčovala, proti Zemanovým cukajícím se loutkám to byl sice technicky vzato pokrok, ale v kině mi nesedělo světlo na kůži potvor ani jejich interakce s okolím, nemohl jsem si pomoct a nevcucávalo mě to. Pár bodů u mě film získal za domněle ironické zobrazení zábavního průmyslu s jeho prázdným velikášstvím a horami nesmyslného merchandisingu – dokud kšiltovky a hračky z regálů ve filmu nezaplavily trh ve skutečném světě. Překvapivě docela stojí za přečtení knížka, tam úvahy o teorii chaosu a chybovosti velkých systémů dávají smysl, neb zasahují daleko za rámec seškrtaného zmateného blábolení, které měl ve scénáři Goldblum. Tož za trochu té zábavy, přivedení ke knížce a milé setkání po letech s lynchovskou Laurou Dernovou a tehdy ještě neznámým Samuelem „the smoking guy gets eaten“ L. Jacksonem po hvězdičce.

O co víc obecně oblíbených citací, o to menší tah a míň sympatické podvratnosti (macchiavelistická Kmotřička víla a Kocourův španělský přízvuk jsou jenom slabé náplasti na díru zející po někdejší radostné anarchii). Ani se nechce věřit, jak za tu dekádu a něco stihla dvojka oproti jedničce vyčpět a zprůměrnět – jen pro smutné kocouří oči nejdu z původních **** ještě níž.

Tak ne, není to další zbytečný remake, jak jsem si byl předem skoro jistý. Je to smysluplně jiné než originál v tom, jak to celé stojí na postavách víc než na příběhu – vlastně bych skoro řekl, že tenhle kousek je to nejlidštější, co jsem od Finchera zatím viděl –, je to pastva pro oči (studeně digitální fincherovský obrazový styl, přebírající a ještě rozvíjející klasické šerosvitné svícení, nad kterým jsem se rozplýval u Oplevovy verze, se k chladnému severu víc než hodí), fantasticky v tom funguje muzika. Na druhou stranu, neznepokojuje to tolik jako švédská předloha (mj. kvůli utlumeným obrazům násilí, křehčímu pojetí Lisbeth (nečekal jsem, z fotek a ukázek působila Rooney naopak jako větší robodrsňačka než Noomi) a vůbec konvenčnějšímu rozložení sil mezi ústřední dvojicí), víc to hladí po srsti a natahovací závěr s motivy, které Män som hatar kvinnor rozumně odsunuli do dalších dílů, vyznívá zbytečně do ztracena. Momentálně u mě 1:1 plus silná chuť zopáknout si Opleva.

Ten jeden sirupovitý popsong ve snaze po chaplinovsku vyfutrovat legraci trochou toho dojetí tomu odpouštím, protože zbytek je chytrý, drzý, neskutečně našlápnutý; člověk si jenom říká, co mohlo být z Myerse za hereckou extratřídu, kdyby mu k tomu, co všecko dokáže s hlasem, narostl trošku jiný obličej; hrana mezi nechuťárnami vybranými a nevkusnými je vyšponovaná skoro stejně jako v Monty Pythonovic majstrštyku Smysl života; mimický projev animovaných postav byl právě tady dotažen k dokonalosti; a tak by šlo pokračovat, ale dneska už asi stačí konstatování, že první Shrek zatím, po patnácti letech, nejeví známky stárnutí.

Podivuhodná směska fórů sofistikovaně absurdních (sem řadím věci jako přítomnost dortu v mafiánském brlohu nebo průchod ateliérovou zdí v kancelářské scéně), mile přitroublých / neškodně pubertálních (drtivá většina) a prostě jenom nevkusných (leč dlužno přiznat, že dnes je laťka nevkusu nastavena podstatně níž (nebo výš?) než tenkrát). Místy se „nejde nesmát“, jak praví reklamní blurb, místy se člověk stydí před vlastními dětmi, že si to vůbec pustil. Přičemž poměr zábavnost/trapnost směrem ke konci spíš klesá. No ale dělám pokroky, ještě před čtvrt stoletím jsem nielsenovkami hluboce intelektuálsky pohrdal, kdežto dneska se u nich dokážu místy i upřímně bavit, i když „evropské“ parodie stojící na lásce k předloze a jemném ohýbání žánrových pravidel jsou mi stokrát bližší.

Velký respekt už jen za to, že zvířecí část příběhu je plně srozumitelná, aniž by nám mimo obraz pořád něco hučel do uší vlídný chaloupkovský vypravěč (bez kterého se prckové s přehledem obejdou – kluk to v příslušném věku hltal a každému na potkání vyprávěl; starší dcerce se zdál začátek „moc smutnej“, takže to asi nikdy celé neviděla, ale na nesrozumitelnost nebo nudu si taky nestěžovala). Druhý respekt za to, že patos zůstal na řetězu a nedosáhl absurdních výšin takového Spielbergova Válečného koně, i když by klidně mohl. Za plíživou antropomorfizaci tygříků (připisování lidských citů a motivací je paradoxně o to sugestivnější, že na sebe zvířátka nemluví lidskými hlasy ani za ně nikdo neříká, co si zrovna „myslí“) menší minus, ale jen menší, je to koneckonců především dětská bajka (s morálně značně spornými momenty, ale budiž, aspoň to děcka přiměje k přemýšlení. Trošku horší je to s všelijakými s prominutím genderovými a jinými kulturními stereotypy, na druhou stranu princ žijící ve stínu svého zesnulého otce není jen komická figurka, ale na dětský film překvapivě plasticky vykreslená postava… zkrátka za každou potenciální výhradou se hned vynoří nějaký chvályhodný moment.) Za naši rodinu lehce rezervované doporučení.

Esence sedmdesátek, od prvních závratných vteřin s vrtulníkem přes muziku a interiéry a herce a tehdejší způsob hraní až po uvědomělé proslovy na konci – takhle si tu dekádu pamatuju z dětství, digitální číslíčka za plexisklem na výtazích, umakart, mužní inženýři a zlotřilí velkošmelináři, holky v parukách a šatech z umělých vláken, jedno jestli v americkém filmu nebo v normalizujícím se socialistickém Československu. Knížku jsem zhltal dřív než film, fascinovalo mě v ní, jak Scortia s Robinsonem napsali oheň jako živý, jako další postavu, a ve filmu mi to pak docela chybělo, ale to už je dávno. A to ostatní, co mě k tomu napadá, už je tu napsané všude okolo.