LeoH

Roztomile střelený nápad, adekvátně jednoduchá realizace, příčetná délka, veršovaný titulek jen jeden, ale zato výživný. Z dochovaných prvorepublikových animovaných reklam historicky první, kterou by skoro šlo pustit do éteru i dneska – míněno v dobrém i zlém.

Patetické, ale kupodivu málokdy směšné či naivní (v rámci biblického vidění světa a logiky) a přes smrtící délku a notoricky známou fabuli vůbec ne nudné, i díky vyfutrování kusého starozákonního příběhu dobovými kronikami, milostnými linkami a jiným osvědčeným hollywoodským krmivem. Heston se pro role mužných hrdinů v sandálech zkrátka narodil, potěšil i Yul „holohlavý Chris ze Sedmi statečných“ Brynner v roli mladého faraona, divadelní stylizace k tématu tak nějak patří a DeMillova režie s Bernsteinovou hudbou úctyhodně balancují mezi monumentalitou a vypravěčským spádem. Skoro mě překvapuje, jak snadno si mě tahle ukázka vrcholného dobového řemesla získala a udržela.

Nechtěně surrealistické pra-Prostřeno, ve kterém pod dohledem reklamní panenky firmy Schicht, kuchařského pláště bez hlavy a splašených hodin na stěně skáčou do mísy různé těžko rozpoznatelné ingredience opatřené nožičkami a ksichtejčky. Podivné pauzy v „ději“ působí, jako by šlo o nesestříhaný polotovar nebo jako by se počítalo s živým průvodním slovem.

Jak asi hodnotit slepené vystřižené scény ze skoro čtvrtstoletí starého prequelu k (pro některé) nejzásadnějšímu seriálu všech dob? Nejvděčnějším divákem by měl být ten, kdo seriálu propadl, filmem byl trochu zklamaný (i když si k němu třeba posléze cestu taky našel) a léta dumal, jestli by mu nesestříhaná verze přinesla větší uspokojení (že by neodhalila žádná zásadní tajemství, bylo jasné z dávno zveřejněného kompletního scénáře). Po rozechvělém zhlédnutí Missing Pieces může ovšem takový divák leda nostalgicky pokývat hlavou, poctivě si říct, že stejně neví, i když jako setkání s milovanými postavami a zhmotnění tušeného to bylo hezké, a dál doufat, že připravované pokračování seriálu bude plnohodnotným návratem do kdysi tak bystře plynoucí řeky.

Od začátku do konce jeden velký sarkastický šleh nešetřící nic a nikoho ze zúčastněných stran, jedovatý mazaně a zřejmě po právu, natočený úsečně, úsporně, efektivně. Až se ale příště budu chtít přenést doprostřed jugoslávské války v 90. letech a připomenout si, jaké štěstí má náš jen o málo severněji položený český rybníček, že se mu válečné absurdity už 70 let vyhýbají, vrátím se spíš ke komplexnějšímu zadumanému filmu Před deštěm.

Čistá radost z volného žonglování nápady, velký posun v propracovanosti animace a navrch živí mladí Dodal s Týrlovou skotačící v březovém hájku – tady má myslím smysl zapomenout na zmatek ve střihu i nepůvodnost a lehce nadhodnotit.

Absolutní syrový klaustrofobický realismus (klobouk dolů za odvahu zavřít diváka do ponorky v podstatě v pozici řadového námořníka, nechat ho projít všemi bitvami a únikovými manévry naslepo, bez jakékoli objektivní informace o situaci venku a bez možnosti nahlédnout do hlavy kapitánovi při vydávání rozkazů, a dva klobouky dolů za to, že se tenhle koncept povedlo udržet a přitom se divákovi neztratit), dlouhatánská nepolevující gradace až do hořkých konců, výborná práce se zvukem. Jen se nemůžu zbavit dojmu, že režisérská verze, kterou jsem viděl, mě na ten skřipec natahovala neústrojně dlouho – pokud se mi někdy povede potkat původní kinoverzi, velmi pravděpodobně to bude za pět.

Na to, jak moc nesnáším box a vůbec provozování jakéhokoli sportu jako podívané, mě boxerské filmy od Rocca po Rockyho podezřele často dostávají a tenhle mi na chvíli úplně vyrazil dech tím, o jakých věcech vlastně ve skutečnosti je a jak mistrně a nehollywoodsky o nich vypráví (malinko více viz třeba Radek99), jak si dovoluje mnohé jen naťuknout a domýšlení nechat na divákovi (v tomhle směru trochu zklamala explicitně zopakovaná věta „Fly there, drive back“), ale za pět dát nemůžu kvůli – líp to v tuto chvíli říct neumím – jakémusi zaťatě ultrapravičácky zachmuřenému, extrémně individualistickému (skoro se chce napsat solipsistickému) smradu, který pod tím vším probublává.

Tohle, na rozdíl od sterilně korektních Dětí mých, které jsem si dával před pár týdny, byl ten pravý film pro slaměného vdovce s potomstvem na krku, film o skutečných lidech s opravdovými vztahy, ne o supermanech, kterým stačí uvědomit si ty pravé hodnoty a pak už si celý život zmanažují levou zadní, aniž by museli o píď slevovat ze svých zářných kariér. Film formálně jednoduchý, postavený na skvěle napsaných postavách a brilantním herectví nejen ústřední trojice, film, který v důsledku nenadržuje ani jedné straně centrálního konfliktu, neprosazuje si svou jedinou tezi a nedává jednoduché pohádkové odpovědi, ale rozehrává množství dílčích témat, nad kterými může (nejen) slaměný vdovec podle chuti kontemplovat a brát z nich sílu a inspiraci pro svůj vlastní život, dumat o partnerství a rodičovství obecně i o proměnách (a neproměnách) společenských souvislostí mezi 70. léty v Americe a dneškem u nás. Silný kousek o hledání cest k sobě, který se v rozporu s pověstí úspěšně vyhýbá laciné sentimentalitě i prvoplánovým happyendům – a o to víc dojímá i pozvedá na duchu.

Korporátní prezentace model 1929 čili 12 minut pomalého vykreslování čar na mapě, prostřídávaného titulky s počty kilometrů vedení a prodaných kilowatthodin (nejvíc mě na tom uchvátilo, že v roce 1919 spotřebovaly celé Západní Čechy tolik elektriky, co dneska asi tak 250 menších rodinných domů, jako je ten náš). SPOILER: Nakonec to natáhnou až do Nýrska.