DaViD´82

Psycho Blvd. s přepálenou stopáží.

H. G. Wells nahání Jacka Rozparovače skrze čas i prostor. Vypadá to na skvělý námět; a navíc to obsazení... No jo, jenže jak dobře to vypadá na papíře, tak nezáživně je to převedeno do praxe. Zabředne to do tuctového romantického cvrlikání, na které by ani nebylo třeba plýtvat tak dobrým námětem, protože by se obešlo i bez toho cestování v čase, Wellse či Rozparovače; to vše je tu tak nějak na zcela vedlejší koleji.

Abych se po tomto bál projít po louce ze strachu, aby na mě nepromluvila nějaká šněčice, co by měla neodolatelnou touhu otravným hlasem pronášet patetické rozumy. Kdyby se tu držely pysky, tak by působivost hned stoupla o několik řádů výše.

"Můj táta čistil hajzly ve Španělsku. Přišel sem s velkejma nadějema. Chtěl, aby se v Mexiku za záchody platilo." Satirický špageťák z tolik oblíbené vlny revolucionářsky uvědomělých z období revoluce v Mexiku. Ovšem po více než solidním rozjezdu to na dlouho ztrácí dech; a ostatně i ten osvěžující sebeshazující nadhled. Druhý dech to totiž chytí až během stylové finální třetiny (vesnice versus Nero s kulometem bránící mexického Gándího²) a to už je pozdě. Hluché výplňkové pasáže tak zachraňuje jen Ennio, který to sice tentokrát také trochu odflákl, ale chytře si vypomohl chytlavým levičáckým titulním songem, který se tu (nad)užívá kde může.

Jestliže Skandinávci i Argentinci již dokázali, jak uchopit koncept „s policií si pohrávající sériový vrah“ v seriálové podobě, tak Američané (respektive Williamson) to zatím nedokazují. A čert ví, jestli to v rámci tohoto seriálu vůbec kdy dokáží, když je to vzhledem k pojetí; a ostatně i žánru; až nemístně uhlazené. Vizuálně, charaktery a… A vlastně vším, především však atmosférou. Tuctový průměr, který si hraje na něco čím (zatím) ani zdaleka není.

Pohřební povídka měla přijít až jako zcela poslední. Byla by to krásná symbolická tečka (nejen) za jedenácti satirickými (mikro)povídkami, z nichž sice zdaleka ne všechny stojí za zapamatování (některé ostatně ani za pozornost), ale v nichž bez výjimky zaujme především duo Gassman/Sordi. A samozřejmě plavková velbloudí stopa Ornelly Muti. Ta tedy především.

Film o Fantomasce "Catwoman" Lupénové, který vznikl snad pouze proto, aby Logereau mohl při natáčení slintat nad půvabnou Danièle ve slušivém a velmi (ale opravdu velmi) přiléhavém kostýmu. A ne že bych se mu divil, ale mohl k tomu slintání vzhledem k žánru přidat aspoň i zdání napětí, příběhu či stylu.

(ne)Rytířská satira o donquijotském hrdinném rekovi, jeho povedené svitě vychcaných zbabělců a jednom žlutém oři, který z těch všech pobral rozumu zdaleka nejvíce. Komedie mládí mnohých z nás a především film, který (podobně jako Mrazík) stojí na geniálním českém dabingu z děvětašedesátého, který sice s originálem nemá společného zhola nic (stejně jako ten Mrazík), ale ke škodě to tedy rozhodně není (stejně jako u Mrazíka). A jeden z očividných zdrojů pro budoucí Monty Pythoní Svatý grál (narozdíl od toho Mrazíka).

Tuhle (lehce) komediální špageťárnu doporučuje pět ze čtyř Pedrů. Nebo to byli Chicové? Čert aby se v nich vyznal.

Všechno dobré. Tedy až na necharismatické neherecké dřevo Gemmu. A právě tohle dřevo je hozeným klackem pod nohy jinak výtečnému špageťáku a především pak Van Cleefovi, který se snaží seč může, ale jeho výkon se od toho dřeva odráží jak tenisák od křivé stěny.