DaViD´82

Již jen nápad zpracovat to jako boxerský zápas "bývalého mistra světa s talentem, který uvízl v záři reflektorů" je výborný. Na jedné straně boj za vykoupení/odpuštění a na druhé za přiznání/omluvu. Sheen hraje tak dobře, že nenechává fenomenálního Langellu ukradnout si film pouze pro sebe. Přesto to není bezchybné. Je to stále pouze klasická "howardovština". Tedy zjednodušená pohádka, byť tentokrát politická. Ovšem těch faktických prohřešků je přespříliš (a není to jen o těch vypsaných na IMDB). Především tedy Nixonův výlev během nočního telefonátu, tahle scéna si nezadá s filmy kdy nejzápornější záporák vyzradí hrdinovi svůj kompletní plán (včetně slabých míst) na ovládnutí světa. Chápu, že z filmového hlediska je to třeba i potřeba, ale pak je výsledkem zákonitě pouze fikce, která se skutečností nemá nic společného. Osobně myslím, že vynechat ten telefonát, a ponechat prostě jen skutečný stav věcí, by bývalo bylo lepší. Nechávalo by to aspoň prostor pro vlastní interpretaci zda Frost skutečně dostal Nixona na lopatky vlastními silami či zda náhodou nešlo pouze o další brilantní Nixonův tah, jak odejít ze scény s aspoň nějakou ctí a svým způsobem i slávou.

Taková Česká soda, akorát ne tak střelená a politicky nekorektní. Navíc je to kvalitou značně kolísavé. Perfektní nápady a vtípky se tu střídají s trapnými, kterých bohužel není zrovna málo. Na druhou stranu zprávař (budoucí šéf z IT Crowd) se smrtelně vážným a extra pomalým hlasem neomrzí ani po několika epizodách a sporťák Stevea Coogana je také správně ulítlé pako. Právě oni dva jsou důvodem, proč tahle většinu času spíše divná než zábavná satira vůbec funguje. A to i po těch patnácti letech.

Někdy si říkám, že dabing není zase až takové zlo. Třeba by mě ušetřil Tuckerova nesnesitelného ječáku (přísáhám, že znám slečnu, která má naprosto stejný hlásek - akorát ona ho nepoužívá na sdělovaní takových kravin) i Chanovi stále ještě šišlavé angličtiny. Čeho by mě ovšem neušetřil je Sydowova okatá póza "zahazuju se tu, vím to, seru na to a vy byste měli taky". Nemusel bych trpět u Polanského etudy na téma "jsem ten nejhůře zahraný policajt z řad francouzské kriminálky v dějinách, Clouseau Steva Martina nevyjímaje". A hlavně bych nemusel hledat kyblík na zvratky při pěvecké scéně, prostocvikách na záchranné síti či během scény "trikolóra vám dává křídla". S podivem je, že přes vše výše zmíněné se mi to docela i líbilo. Dokud byl na scéně Sanada či Chan a drželi huby, tak to fungovalo. Chvilkama.

Nuda a rutina všedních dní ve službách Jejího Veličenstva, kde jako by vše krom sarkasmem prolezlého hrdiny vypadlo přímo z pera Grahama Greena s tím, že jak se postupuje v ději, tak se to pro změnu začíná čím dál více podobat práci Richarda Condona. A nuda ani rutina se nakonec vůbec nekoná, byť zásluhu na tom má především výkon Michaela Caina, pošmourná atmosféra Londýna a Barryho hudební podkres. Na druhou stranu mi ne zcela sedla ta tolik vychvalovaná kamera (je holt pravda, že je dost výrazně svá). A ať mi nikdo neříká, že znělka k Dexterovi není ukradená právě odsud, úvodní titulky, ranní rutina a do toho takřka stejný hudební motiv, to už přeci nemůže být náhoda, ne?

Pětaosmdesát minut nagelovaní bravíčkoví jinoši nabírají síly skrze žvatlání o osudu, aby si v poslední pětiminutovce mohli v dešti zahrát vybíjenou na život a na smrt s neviditelným "míčem". Přeloženo do srozumitelnější formy - prostě sračka, která bohužel není ani nechtěně směšná.

Řezat, řezat a řezat... Jak ten "výkvět" britského školního systému (jak z řad učitelů, tak i žactva), tak především Spalla za ty totálně nezvládnuté vyděračské smutné oči.

Byrokracií svázaný James Bond finančního světa. Tykwer na to jde netradičně; skoro až nedivácky. Čekal jsem něco jako Michaela Claytona v jiném prostředí s kopou atraktivních lokací. Dostal jsem Michaela Claytona v jiném prostředí s kopou atraktivních lokací. Jediná akční scéna sice naprosto fantastická (nejen díky výběru lokace), ale vůbec do filmu nezapadá. Poklidné vážné tempo, kde se i nervydrásající honičky uskutečňují maximálně tak svižnější chůzí a najednou z ničeho nic akčňák jak od Johna Woo, dokonce s humorem. A pak zase návrat k pomalému, nikoli však nudícímu, tempu. Nebýt zbytečnosti postavy Whitmanové a těch několika úsměvnějších žánrových klišé (zase platí, že jinde by možná nevadily, ale tady jsou jak pěst na oko), tak se mi Tykwerova představa thrilleru zamlouvá bez výhrad.

Další film o šikaně. Po Švédsku, Estonsku a Německu opět ze země odkud by to čekal asi málokdo. A ač nejstylizovanější (a chtělo by se říci, že i nejfilmovější), tak současně i nejuvěřitelnější (tedy aspoň do scény s pilulkou). Ben X neburcuje zobrazovaným násilím, ani netlačí na pilu jako třeba Klass. Naopak vše odvážně sází na jednu jedinou kartu. Emoce. A tahle sázka Balthazarovi vyšla. Osobně kvituji i to, že nijak citově nevydírá. Což je takový malý zázrak, protože námět kde dvě hlavní slova jsou "autista/šikana" si o to říkal snad ještě vehementněji než hlásící se Plha.

Vypadá to jako z nízkorozpočtového očního důlku právě vypadlé Oko dravce (což je sám o sobě duplikát x desítek dalších filmů) s tragickým "vypadám skoro jako Timothy Olyphant" Westem. Ovšem i přes občasnou nechtěnou směšnost a béčkovost místy hraničící až s céčkovostí to ve výsledku není zase až tak úplně blbé. A navíc to solidně odsýpá, takže to na koukatelnou oddychovku jakž takž stačí.

Obdivuji Němce zato, jak zvládají v poslední době přesně to co mi v naší kinematografii schází snad vůbec nejvíce. Umění popasovat se s vlastním pokaňkaným názorově neujasněným stínem minulosti, aby to fungovalo jak v čistě filmové rovině, tak i jako jakž takž nestranné "zúčtování s minulostí". Nejdříve Good bye Lenin, Pád třetí říše, poté Životy těch druhých, svým způsobem i Náš vůdce a nyní Baader Meinhof Komplex, který má navíc jednu nezanedbatelnou přidanou hodnotu - je z těch jmenovaných jasně nejlepší. A to tak, že mi ani nevadil nesmyslně pozdní čas uvedení na Febiu. Aspoň jsem využil pražskou nočku i na něco jiného než k návratu z hospody či letiště. Akorát škoda výrazného opadnutí tempa v druhé polovině. Je to díky chronologickému vyprávění sice zcela logické, ale stejně bych ocenil tu a tam nějaký oživující flashback, který by rozvířil tu tlachací šeď (neplést s nudou!) během procesu. PS: Jó, to takhle kdyby si někdo u nás vzal do péče Mašíny, jako to udělal Edel právě s RAF, tak to by bylo něco...