DaViD´82

Herzog by si mohl, a měl, podat ruku s Jonem Krakauerem, autorem Útěku do divočiny. Osudy, které sledují, a ostatně i jejich následné "adaptace" mají tolik společného, až to zaráží. Snad jen s tím rozdílem, že Treadwellův postoj "všichni medvědi jsou jako Méďa Béďa" byl tak odtržený od reality, až se stal smutnou parodií toho, co vyznával. Větší nerespekt k divočině, aby jeden pohledal. Na druhou stranu pokud se on cítil šťastný, tak proč ne. Jenomže dle mého necítil, pomineme-li "I love you all" fasádu, tak zřejmě moc dobře věděl, že na něj medvědi hážou bobek. Proto je v mých očích nejsilnější pasáží ta jedna jediná věta, kdy si tuto skutečnost přiznává. I přes slabší a nudnější momenty, stižené mnohdy syndromem mluvících hlav, se mi Herzogova pitva jednoho civilizačně zakomplexovaného charakteru líbila. Ono totiž nikdy nic není pouze černobílé.

Ztělesněná asertivita jdoucí ruku v ruce s trefnou a sakra vtipnou satirou. To jak Ashby zvládá ukočírovat scény, které by od kohokoli jiného vyzněly trapně (a to nejen ty se sexuálním podtónem), je sice obdivuhodné, ale u něj nikterak překvapivé či snad ojedinělé. Sellersův výkon jsem chtěl do nebes vychválit takovým tím otřepaným spojením "životní výkon", ale pak jsem si vzpomněl na všechny jeho role a bylo by to vůči nim nefér. Jenomže pak si zase vzpomenu jak minimalisticky a oduševněle zahrál roli, kterou by 99,999 procenta současného herectva přehrávalo či přetvořilo v jakousi politováníhodnou kreaturu...  a tak tu lacinou podpásovku chtě nechtě napsat prostě musím. Tohle totiž JE Sellersův životní výkon.

U nás se vracejí dobří holubi, v Británii zase divoké husy. Ač to není dle Forsythových Žoldáků, tak je to jejich takřka ideální adaptace. Dokud se to drží na půdě Londýna (tedy v oblecích a interiérech), sestavuje se tým a plánuje akce, tak nemám žádných výhrad. Jakmile na sebe ovšem staříci nasoukají uniformy, tak se to rázem stává tuctovým válečným filmem jakých jsou desítky. Tady se naštěstí aspoň dost dlouho vyhýbají patetickým scénám. Občasné slabší momenty spolehlivě drží nad vodou charisma ústředního tria a ne úplně hloupé dialogy (v rámci podžánru "padesátka proti několika stům"). Především ten o morálce žoldáků byl docela trefný.

Vyčůraný nedůvěryhodný film, který mě sice ve finále nepřechcal, ale stejně jsem si z něj ze samé rozkoše cvrnknul do kalhot.

Pohádka na tripu pro dospělé na tripu.

Několik set odlesků, potetovaný Zdeněk Pohlreich a dva Spockové. Džej Džej to vzal pěkně od píky a nejenže dokázal vdechnout život jedné dávno mrtvé legendě; on navíc ještě pro stříbrná plátna zresuscitoval pozapomenutý žánr space opery jako celku. Abrams s Giacchinem pumpují adrenalin všemi doušky, přeobsazená (byť trestuhodně nevyužitá) posádka srší charismatem, ale debilita scénáře (jakkoli částečně i záměrná) jim všem podráží nohy spolehlivěji než našim hokejistům to věčné hákování. Navíc jsem nepřekousl fakt, že čím blíže je to konci, tím více to zajíždí do klasického mustru Star Treku, akorát v technickém hávu nedělajícím ani v nejmenším ostudu roku svého vzniku. Ano, je sice logické, že to nakonec dojede do všem známé podoby, ale pro mě to v tu chvíli přestává být čímkoli zajímavé.

Punk's not dead.

Nechápu, proč se přitom všem obdivuhodném nadšení, tvůrci nepokusili také o scénář. Aspoň o malý náznak; i to by bývalo bohatě stačilo. Bohužel takhle těch třiatřicet minut přestane bavit rychleji než by se slušelo. Navíc je zde obvyklý neduh většiny nadšeneckých filmů. Nepřirozené dialogy. Vždy je to věta, vteřina ticha, věta, vteřina ticha a tak stále dokola. Následkem toho dialogy působí zbytečně strojeně a příliš ochotnicky. Přitom dialogy samotné nejsou úplně zlé a ani neherci nejsou celkově vzato vůbec špatní (až na Chodcův "Frodův kukuč"). Jako demo nahrávka možností "co by parta kolem Rity mohla zvládnout" je to výborné, jako hotové dílo je to však nedostačující. Nikoli však špatné.

Louisianský skoro noir, který dojíždí do fenomenálního De Nira. Ten je ve své roli natolik přesný, že je hnedka od počátku stejně jasné o co jde. I kdybyste jako já nevěděli do čeho jdete. Ostatně i druhá část finále je zbytečně utupena necitlivým použitím flashbacků. Atmosféra "toho divného jihu" je navozena ovšem perfektně a Rourke... To je již tradičně kapitola sama pro sebe.

Za superhrdiny tu nejsou Wolverine a Sabretooth nýbrž Jackman se Schreiberem. Jejich výkony, kterými otupují tuctovost akčních scén a dávají místy zapomenout dokonce i na debilitu scénáře, se totiž za jiné než svým způsobem nadlidské ani označit nedají. Jinak je to taková celovečerní reklama na Vanish (to běloskvoucí tílko může Loganovi i takový John McClane jen tiše záviděl) namíchaná s béčkovými osmdesátkovými klasikami do podoby nevyrovnaného koktejlu, ze kterého jsem po celou stopáž nebyl moudrý, zda se bere vážně či ne.