Happens

Norská kinematografie mě začíná čím dál tím více uchvacovat. Baví mě ta bezvýchodnost krajiny a situací a tím pádem i drastických řešení problémů; nemluvě o tom rukopisu, který je bizarní a odráží krásně atmosféru. Toto je norská svým způsobem detektivka a příběh pomsty. Krev za krev. Stará škola. Ale i komedie, a to mě baví.

Film o tom, co vše dokáže mateřská láska, jak hormony zastíní myšlení a zaprodá celou svou rodinu, sestry a práci. Proč ne. Kdo by jí to vyčítal. Spíš mě film nutí zamyslet se nad tím, zdali největší záporák ve filmu, paní politička, náhodou nemá pravdu a všichni humanisti se svým pravdoláskařstvím nejsou samotnou zhoubou pro lidstvo jako takové.

Syrový kus masa z válečné zóny v Britsko Irském konfliktu v r. 1971, kde se zobrazuje jak bezcharakternost lidí, tak kontrastující dobrotivost, a to vše na životě jednoho prostého vojáka. Pěkně vystižené, jak je i válka vedena řízeně de facto s(ne)přátelenými stranami.

Film dozajista připomene film The Brave One. Akorát emocionální rovina a empatie diváka se zde nedostává na tu úroveň. Možná je to tím, že hrdina je muž, ale na druhou stranu je to Bruce Willis, takže chyba spíš bude ve scénáři / režii. Pomsta muže, jemuž zabijí manželku, je kvalitní téma, které má silný potenciál, ale takto rozpracované to ve výsledku je ploché a příliš naivně lineární.

Drsná verze náhledu do života japonských studentů střední školy. Trochu jsem u filmu zastesknul po Crows Zero. Hudebně vyladěný absolutno emocí a celkově příjemné drama o hazardování s životem jakožto protihodnotu k sociálnímu postavení.

Vizuální podívaná, lyrická poezie zaměstnaná do silného příběhu, drama, co se umí vrýt pod kůži, vtáhnout diváka do každodenních problémů jednoho hasičského sboru v Californii. Lidé, co žijí/umírají, aby zachraňovali jiné životy. Místy situační humor střídaný s akurátní dávkou romantiky utkané nití dramatu, a to celé zabalené do smrtících plamenů ohně. Úžasný počin.

Další bizarní úlet z novozélandské dílny pana Waititi (What we do in darkness, Boy). Je to nahořklá komedie o nerdovi, který je obětí vlastního světa, nedostatku uznání, konfliktu s otcem a nevyrovnanými událostmi ze školy (čti: šikana) a o lásce, která toto vše přehluší a vyřeší, ale na to je třeba být připraven, aby to člověk mohl uvidět. Láska hory přenáší. Ouje. Miluji novozélandský přízvuk.

Herecká esa dodávají filmu alfu a omegu. Jenže představme se tento film s béčkovými herci. Jak by vypadalo setkání v restauraci policisty a kriminálníka? Obyčejně. Nudně. Tuctově. Film je poněkud dlouhou stopáží vleklý, při životě akce ho drží Niro a Al Pacino. No ale že jsou to oni dva, tak nemůžu jinak než 5 *.

Akta Pentagon: Skrytá válka - to je překlad úrovně: pojďme prodat film, který se obsahem prodat neumí. Film stojí a padá na Hanksovi a Streepové. Jejich kouzelné dialogy nabité tou klasickou filmařinou jsou k sežrání - děj samotný moc ne. Film se snaží v první polovině unudit diváka k smrti a vtáhnout ho do světa nakladatelství, aby ve druhé polovině řešil existencionální otázku novinařiny a upřímnosti se špetkou špionáže, což záživné není, pokud nejste kompost, ale ve srovnání s první polovinou, kde se člověk příjemně prospí, je to takové milé probuzení. Řeklo by se kafe po ránu, ale ne. Spíš Jihlavanka.

Tak toto mě neskutečně příjemně překvapilo. Nejsem na detektivky, ale namlsal mě Mindhunter na tento vyšetřovací noir žánr. A hlavní hrdinové - tak strašně reálné duo se svými odkrytými slabinami, chybami a bezprostředností. Holder se mi vryl do srdce svým ojedinělým charismatem a tak skvělými hláškami (aiyo Linden). A Linden? To je bulldog. Těším se na další jejich případy.