flanker.27

Daphne du Maurier uznávám ze všech ženských spisovatelek nejvíc, takže jsem na novou adaptaci její slavné knihy byl docela zvědavý. Teď jsem po prvním díle a rozpačitý. Dokonce tak, že mi to nedalo a zopakoval jsem si pro připomenutí asi 50 stránek předlohy pro porovnání. Četl jsem to skoro před dvaceti lety, takže jsem si nebyl jistý, ale měl jsem silný dojem, že tady někdo něco hodně podělal. Obavy se potvrdily. Mary z knihy a z seriálu jsou dvě odlišné postavy, pojetí nezávislosti žen se od 30. let značně změnilo. V knížce překonává hlavně sama sebe, vnitřní nejistotu, to je to co dělá nezávislým každého člověka, prostředí tohle vlastně jen umocňuje. Tím je mi velmi sympatická. Mary v téhle adaptaci naproti tomu není dobře napsaná postava. Vůbec. Není to životný charakter, je to kupa nezralých představ moderního feminismu, co má dělat ženu nezávislou. Nesympatická husa s vševědoucím pohledem, která se utrhává na všechny okolo a poučuje. Nenabírá zkušenosti, protože všechno ví, nemusí ke svému jednání sbírat odvahu. Je škoda, že tuhle roli vyfásla jinak sympatická Jessica Brown Findley. Pokud jde o zbytek, tak absentuje atmosféra, postupné přicházení na to, co se na Jamajce a v okolí děje, interakce s ostatními je slabá a dialogy nestojí za mnoho. Tohle je těžký fail BBC.

Začnu trochu cynicky: Kohn se nechá pokřtít. Druhý den potká Roubíčka a ptá se ho: "Roubíček, je to pravda že vy židi pijete naši křesťanskou krev?" Krev je v pověrách populární a nejedno náboženské dogma na ní stojí, my Češi jsme za Kalich pod bratrem Žižkou bojovali. Když církev svatá, která je řízena vzdělanými lidmi, věří na to, že se krev může změnit ve víno, jak by potom omezení nevzdělanci nemohli uvěřit na rituální vraždu. Horší je to u vzdělanců. Samozřejmě, předsudků, dogmat a pověr není prost žádný člověk, včetně mne. S tím ale člověk musí žít a své závěry a návyky být připraven korigovat rozumem. K filmu. Velmi slušné drama, v žádném případě dokonalé (nedobře udělané flashbacky či představy Auředníčka při vytváření možných hypotéz), ale vidět po delší době české herce mít skutečně co hrát je osvěžující zážitek. Je možná škoda, že se tvůrci více nezaměřili také na doktora a pozdějšího primátora Baxu, protože jeho rozhodně nelze považovat za jednorozměrnou zápornou postavu české historie (např. jeho boj o insignie Karlovy univerzity je taky zajímavá kapitola dějin). Pokud jde o případ samotný, je zřejmé, že důkazy proti Hilsnerovi byly zcela nedostatečné pro odsouzení a podezřelých je více. Na druhou stranu na úplné zproštění podezření mně známé skutečnosti úplně nestačí, vždycky když se vede příliš halasná mediální kampaň ohledně něčí (ne)viny, vzpomenu si na Čapkovu povídku Případ Selvinův.

Už podruhé za sebou komentuji epizodu. Tentokrát proto, že dnešní díl krásně ukázal, jak může být krimi napínavé, aniž by v něm byla jediná akční scéna.

Něco přes dva měsíce a je tu opět dánský film o válce a opět jsou u toho Tobias Lindholm (tentokrát i jako režisér) a Pilou Asbæk. Zatímco 9. duben se zaměřil na rok 1940 a zoufalý odpor dánské armády proti parnímu válci Wehrmachtu, ve Válce jsou Dánové v pozici členů mezinárodní koalice v Afghánistánu. Každodenní patroly, neviditelný nepřítel, cizí prostředí a nedůvěřiví místní civilisté, to je ovšem jiná válka než obrana Jutského poloostrova. Navíc dlouhodobé odloučení neprospívá rodinné pohodě. Každodenní rutina hlídek a občasných telefonů s rodinou je však narušena událostí, která dopadne na hlavního hrdinu i jinak, než hrozbou trestu. Jak už napsal DaViD´82, je skvělé sledovat, jak se Lindholm dokázal popasovat s tématem, které se lehce může zvrhnout v plejádu velkých slov, smyčců na správných místech a dlouhých závěrečných proslovů, zkrátka v to, co si spousta lidí spojí s "velkým tématem". Nic takového "očišťujícího" tu neuvidíme, lidské drama je ale o to uvěřitelnější a mrazivější v tom, že je znát z každého pohledu ústředních postav Clause a jeho manželky. Svědomí, zpytování sebe sama, rozpolcenost mezi odpovědností k rodině a odpovědností za životy lidí, přátelství, všechno důležité sdělené ve strohých větách, pohledech a stiscích rukou. Mimochodem v soudních dramatech jsem viděl jen málo tak silných (a přitom vlastně vtipných) momentů, jako Kennethova "řezníkova" výpověď. Jinak řečeno chtějte mít v průšvihu takového přítele. Pohled prokurátorky byl k nezaplacení, to bylo něco, co nedokázala pochopit.

Ač jednotlivé epizody seriálu nekomentuji, zvláště když jsem ohodnotil a okomentoval celý seriál, tentokrát musím. Dnešní díl mi totiž nejde z hlavy. Šel z něj takový hnus, že ještě asi pět minut jsem seděl a koukal do zdi. Skvěle zahrané, ten kluk-vrah "prostě mi to přišlo zajímavý", slizké existence pedofilů, prostě mi z toho není dobře. Berte to jako 5*.

We will get through this and we will rebuild. A americká vlajka. Vlastně by se sem dala zkopírovat sbírka sebraných citátů, které jsem napsal do komentáře k San Andreas, jehož Into the Storm je jeho levnější verzí. Stejně patetické, vážně se beroucí, se stejně špatnými dialogy. Jen je to ještě okořeněné "dokukamerami", což znamená, že se natáčejí v těch nejnemožnějších situacích a říkají u toho nejnemožnější věci. Gradace nic, napětí nic, schopnost dotáhnout podzápletky nic. A navíc to ještě není tak blbý, aby to aspoň byla sranda.

Protože nám Spike Lee aktivisticky ignoruje Oskary (angažované ignorování mám ze všeho nejraději :) ), připomněl mi, že jsem nehodnotil jeho pravděpodobně nejznámější aktivistický film. Navzdory angažovanosti a hloupým gestům musím přiznat, že v tomto filmu se pokouší o jakous takous objektivitu, takže kromě ofiko raženého modelu bílá žena-černý muž (kdy žena je "jen zvědavá na černocha") můžeme vidět i opačný pár, kdy bledá tvář je za toho hodného. Celkově myslím, že tento film stojí za vidění, i když osobně ho dokážu brát spíš jako osobní drama než vyjádření se k otázce bílí-černí, takže třeba Snipesova nevěra pro mě znamená, že bezpáteřně zrazuje nikoli svou rasu, ale svojí manželku. Slušné tři hvězdy.

Tak konečně jsem po letech viděl originál celý (dosud jsem vždy chytil jen konec) a mohu srovnat. Pokud jde čistě o scény přepravy, boje s tvrdou cestou, řízení nákladních vozů a podobně, tak není moc co vytknout. Horší je to s postavami, protože hlavní posádka mi spíše lezla na nervy (co třeba Linda vidí na Mariovi, který se k ní celou dobu chová jako k onuci). Druhá dvojka mi byla mnohem sympatičtější po všech stránkách. Rozhodně má film stále co nabídnout, v tomto případě ale stavím výše Friedkinovu verzi.

Napřed to je dvě hodiny šíleně přeplácané, zmatené a jurodivé, pak se z toho vyloupne skvělý nápad, jak že to s tím démonem je doopravdy a nakonec se to zase zazdí "malým zázrakem ve prospěch místní fary". Výborná práce trikařů a výpravy to nezachrání.

Indiáni, lovci, medvěd. Řeka, sníh, hory, les, vichřice. V téhle divočině jeden skomírající plamen malého ohýnku vydává tu trochu tepla, které vás dělí od posledního spánku. Musíte ho sledovat jako oko v hlavě, aby nevyhasl, bez něj je tma, chlad a prázdnota. A přece vyrážejí do takových míst lidé, nebo v nich dokonce žijí. Jde o zvláštní sortu, hrubou, neotesanou, ale natolik odolnou a bolesti přivyklou, že i střet s rozzuřenou medvědicí, která vám pocuchá prakticky všechno v těle, nemusí znamenat definitivní konec. No, byl to masakr. Málo filmů mě donutí cítit fyzicky každé drobné zaškobrtnutí, každý záchvěv bolesti, nabrání studeného vzduchu do plic nebo vítr ve vlasech. A když se před Glassem a jeho koněm otevře sráz, to ve mně hrklo. Syrovost na maximu, a přitom člověk stále fascinovaně zírá na odhodlanost jednoho člověka a na naprosto nádhernou přírodu. A natočit to, to muselo dát zabrat, jen si moc přeju, aby film, ve kterém museli všichni zúčastnění (včetně toho medvěda, jak tohle udělali) jít až na krev, nedopadl jako Friedkinův Sorcerer (případně Ciminova Nebeská brána).