Stanislaus

K Hastrmanské povídačce jsem se přichomýtl čirou náhodou, když běžela na ČT1. V tomto snímku hraje sice spousta známých tváří, nicméně film hodně trpí svým televizním zpracováním (což by se ale dalo odpustit) a potrhlým herectvím - korunu tomu nasadila Jitka "kvoňk" Molavcová. Chápu, že se jedná o jednu z mnoha "pásově" vyrobených televizních pohádek s omezeným rozpočtem, avšak tato nezestárla úplně dobře.

Flanaganův Doktor Spánek se mi (i přes trochu delší stopáž) hodně líbil a Poeovy příběhy, které sice neznám tak zevrubně, mají atraktivní auru pro čtenáře i diváky - tudíž zhlédnutí Pádu domu Usherů byla celkem jasná volba. Po zhlédnutí však musím říct, že mám z této minisérie rozpačité pocity. Osobně bych zkrátil jak stopáž jednotlivých dílů, tak i celé minisérie, protože místy to byla vážně uplkaná a zbytečně natahovaná nuda. Divák sledoval hotovou plejádu charakterově odporných postav, kterým nešlo tu smrt nepřát. Tvůrci mohli s klidem zvýšit kadenci úmrtí, která byla stejně vždy dopředu vyzrazena (méně napínavá variace na Nezvratné osudy?), a tím i zredukovat celkovou stopáž. Rovněž mě bila do očí přehnaně okatá inkluze - jako by si tvůrci vzali do ruky pomyslný RAL vzorník a jen si odškrtávali etnika a sexuality: v tomto případě rozhodně platilo nepsané pravidlo "méně je více". Z postav mě nejvíce bavily starší verze sourozenců v podání Bruce Greenwooda a Mary McDonnell a samozřejmě "ďábelská" Carla Cugino. Pokud by se Pád domu Usherů jako celek vezl na atmosféře poslední epizody, která se mi nadmíru líbila, neváhal bych dát vyšší hodnocení - ale líbivému finále předcházelo bohužel sedm prapodivně zpracovaných epizod.

Při sledování Slepičího úletu vyvstane jistě nejednomu divákovi na mysli okatá paralela ke koncentračním táborům, avšak v tomto případě jde o vcelku humorně a odlehčeně zpracovanou paralelu (čímž ale nechci jakkoli znevažovat hrůznou realitu KZ). Rozličné slípky pod vedením srdnaté Ginger a rádoby letce Rockyho se rozhodnou postavit démonické paní Tweedyové a jejímu podpantofláckému manželovi - protože kdo by chtěl skončit v "pájích" - a jejich vysněný "let" na svobodu se neobejde bez komických kotrmelců. Díky krátké stopáži uteče (či uletí?) film jako voda a nezačne diváka nudit. Bavilo mě sledovat, jak pan Tweedy takřka bezmocně přihlížel piklům svých slepiček, a samozřejmě jsem si i užil finální "úlet". Slabší čtyři hvězdičky!

Cesta do Ameriky je v rámci Murphyho hrané filmografie jedním z těch povedenějších kousků, přesto jsem si k filmu nenašel cestu ani po letech od jeho uvedení. Murphyho (a Hallova) obliba v latexových převlecích byla v Cestě do Ameriky ještě v plenkách a tudíž veskrze snesitelná (oproti pozdějším Klumpovým jde rozhodně o "poklad") - nicméně Randy Watson a reverend Brown se ve filmu nemuseli vůbec objevit. Dějově jde o vcelku jednoduchý příběh o osamostatnění se a vzdoru vůči svým kořenům, který je místy humorný, místy toporný - ale oproti některým pozdějším Murphyho filmům neurazí. Čas od času se ale s Akeemem a jeho lehce (více) otravným společníkem Semmim rád vydám na cestu do Ameriky (a Zamundy).

Život na naší planetě nabízí v osmi poutavých epizodách neuvěřitelně rozsáhlý a informačně hutný pohled na vývoj Země od prvních jednobuněčných organismů až po současnost. Zpočátku jsem měl trochu obavy, aby seriál neomílal stejné informace, které jsem viděl a slyšel už ve starších projektech o prehistorické a současné fauně a flóře, avšak tvůrci mi nabídli mnoho nových poznatků z různých etap vývoje naší planety. Jelikož se velká část seriálu zaměřuje na časově velmi vzdálená období, je třeba brát zobrazovaná fakta s tím, že jde o domněnky či hypotézy - např. průběh námluv a páření u obřích stonožek či T-Rexů. První epizoda měla spíše pozvolné tempo, ostatní díly byly už živější - velmi mě bavily akčně laděné scény (viz podmořské a pozemní lovení). Zpočátku jsem si musel též zvyknout na přechody mezi CGI a reálnými záběry ze současnosti a všiml jsem si, že opeřená či chlupatá zvířata vypadala víc uměle než ta se šupinami či hladkou kůží - přesto se ale jednalo o kvalitně odvedenou práci. Oceňuji též detailně popsané zobrazení pádu asteroidu, který stál za jedním z masivních vymírání druhů na Zemi. Třešničkou na dortu byl charismatický vypravěč Morgan Freeman.

Nejsem fanoušek závodních PC her ani reálných GT závodů, přesto jsem si Gran Turismo v kině neskutečně užil. Blomkampův snímek má díky námětu neuvěřitelně dynamický náboj, který vyváží i tu skutečnost, že se jedná o vcelku jednoduchý příběh: o mladíkovi, který své bohaté zkušenosti z virtuálního světa zvládl chytře uplatnit i při skutečných závodech. Při sledování jsem měl v kině pocit, jako bych byl přímo na závodišti, na němž může mít jediné zaváhání či neuvážlivé jednání až fatální následky. Z hereckého obsazení mě nejvíce zaujal David Harbour, ale i Archie Madekwe v hlavní roli mě dokázal oslovit; btw - Orlando Bloom, kterého jsem už dlouho v ničem neviděl, fakt zestárnul. Ve výsledku jsem z kina, v němž skvěle vynikly audiovizuální kvality filmu, odcházel nadmíru spokojený. Bonusem byla klasická hitovka Orinoco Flow.

První Ace Ventura je veskrze oddychová blbinka s teatrálně střeleným Carreym, Volání divočiny je spíše jen blbin(k)a s nadmíru otravným Carreym. Ve druhém dobrodružství milovníka zvířat (tedy, až na netopýry) se to hemží potrhlými až bizarními scénkami, které mě spíše iritovaly než pobavily. "Detektivní" rovina rovněž fungovala lépe v jedničce. Volání divočiny je ve výsledku vhodné primárně pro fanoušky Carreyho s vysokou mírou tolerance vůči jeho postavě.

Stvořitel je jedním z těch filmů, v němž formální stránka vítězí nad tou obsahovou: Z vizuální hlediska totiž film nabízí líbivé scenérie a především vizuál "simulantů", zatímco z hlediska příběhu jde o kompilaci dřívějších sci-fi kousků bez nějaké větší snahy poskytnout nový pohled na problematiku AI. V tomto "kompilačním" ohledu jsem při sledování myslel především na tvorbu Jamese Camerona - viz Terminátor, Avatar či Alita: Bojový anděl. Vedle témat AI a lidé vs. "stroje" měla jistý potenciál i rovina "otec-dítě" (Joshua-Alphie), který se však utopil v průměrném pojetí a plačtivém vyústění. Z hereckého obsazení mě nejvíce oslovila mladičká Madeleine Yuna Voyles, zbytek osazenstva byl spíše nevýrazný. Přesto se ale Stvořitel jistojistě oplatí vidět v kině, byť nenabízí moc materiálu k hlubšímu zamyšlení i po projekci.

V rámci Andersonovy dahlovské tetralogie mě Podivuhodný případ Henryho Sugara bavil rozhodně nejvíce, na čemž má svůj podíl jak delší stopáž (oproti třem zbývajícím kraťasům), díky níž působil film více uceleně, tak i výtečná práce s kulisami. Příběhově mě Henry Sugar též nejvíce oslovil.

Otrava jako by svým českým názvem evokovala mé pocity z tohoto kraťasu, jehož sledování byla tak trochu (více) otrava. Ze čtyř Andersonových adaptací podle Dahla mě právě tato zaujala nejméně a ústřední motiv "strach z neviděného (a i nepřítomného)" mě ve výsledku spíše iritoval.