honajz2

Unylé "psychologické" drama, které i na velice krátkou stopáž utíká dost pomalu a to hlavně kvůli tomu, že nemá co nabídnout. Teda ano, má, pokud vás hodně zajímají prázdné problémy dělnického ředitele a lidí okolo něj, ve kterých kdyby nefigurovala autohavárie, tak ani nevím, proč je mám sledovat a čím si mají získat můj zájem. A celé to vlastně bylo jen o tom, že padesátiletý komunista chtěl mladou holku a ačkoli se k ní celou dobu choval úchylně, ona se do něj stejně zamiluje. Mimo tohle téma (které je spíš kompenzací nesplněných snů) a slabě načrtnuté formy různých zrad jsem v tom víc nenašel a kdyby to nebylo obstojné ani po filmařské stránce, nedal bych ani ty dvě hvězdy. Tady byla aspoň solidní kamera a hudba, když už nic jiného. Slabé 2*

Typický Balíkův průměr, který se svojí nedůvěryhodnou psychologií postav shodil do podprůměru. Přitom to má slibný náběh na solidní psychologické drama s možnými přesahy k thrilleru, ale snímek se vydá jinou cestou. Nemám problém s tím, že je umírněný (to se ostatně dá v normalizační kinematografii čekat, zvlášť od stranou ceněného tvůrce), ale hlavně s tím, kam posouvá ústřední konflikt. Manželé při silniční nehodě ztratí jediného syna, ale nehodu přežije jeho přítelkyně, o které jim nikdy neřekl. Jelikož sama nemá rodinu, tak ji nechají na čas u sebe. Vše se ale vyvíjí tak, že jí vše bez problémů věří (po delší dobu) a ačkoli je "rebelka", cítí jakousi povinnost ji napravit. To všechno by tam mohlo klidně být, kdyby to tam zapadalo. Jenže Balík tímhle tématem vyloženě vytlačil mrtvého syna a ačkoli o něm sem tam padne slovo, působí to dojmem, jako by se s tím rodiče dost rychle vyrovnali a vlastně to pro ně až takový problém nebyl. Natočené je to zručně, herecky je to taky dobré a určitou atmosféru to vyvolat umí, ale nedokázal jsem představenému věřit a na vině je hlavně nedotažený scénář, který neumí podat určité situace. Přitom psychologické to je, ale podivně špatným směrem. Navíc je to vychcaně skrytá agitka, což by mi bylo jedno, kdyby to fungovalo i bez tohoto čtení. Takhle je tato interpretace jediná, která s viděným dává smysl. Lepší 2*

Taková spíš vztahová epizoda, ne zrovna špatná, ale všechny dějové linie (a že jich je!) tu jsou poněkud upozaděné. Silné 3*

Vlastně budu jen opakovat to, co už psala JitkaCardova, ale když už jsem slíbil, že to okomentuji... Přišel mi mail (a očividně přišel spoustě dalším uživatelům) od Lucie B. s prosbou o zhlédnutí a zhodnocení tohoto filmu. A ačkoli jsem nechápal, proč někdo prosí zrovna mě, slíbil jsem, že se na to podívám. Tak jsem se na to teda podíval a popravdě ani nevím, jestli se k tomu chci vyjadřovat. Stejně jako JitkaCardova jsem měl pocit, že jde o spam a dokonce jsem ani nevěřil, že za tím odkazem bude nějaký skutečný krátký film. Zároveň jsem si ale vzpomněl, že mám známou Ukrajinku a ta se písemně v češtině vyjadřuje podobně, takže jsem to tak bral. Teď pochybuji, že se za tím nickem stojí nějaká skutečná Lucie B., ale stejně se pokusím být slušný, byť to nepůjde lehce, zvlášť když jsem taky pojal podezření, že to celé je vytvořené přes AI a tvůrci jen čekají na to, kolik lidí se nachytá a kolik lidí u toho bude brečet. Celému týmu bych rád řekl, že kdyby to mělo půl minuty a nemluvilo se tam, mohla by to být reklama na zdravotní pojišťovnu, protože přesně tak to taky vypadá. Jenže to má 5 minut a fakt to vypadá jako vyprodukované AI (hlavně tím, že hudba vždycky vypne když někdo mluví a pak pokračuje od stejného místa dál - to je opravdu bolestně amatérské), jelikož tu každý jednotlivý aspekt je silně nepřirozený. Ať už to rodinné album, co se zničehonic objeví na stole, nebo celková stylizace mizanscény či podivné úhly kamery. Působí to nepřirozeně a hlavně vyděračsky a kýčovitě. Emoce to má vyvolávat jen skrze hlasitou smutnou hudbu a uslzené obličeje, ale ničím jiným. Přitom by to chtělo víc se věnovat postavám a nějak je představit než jen skrze jednu situaci, která nemá pozadí ani pořádné vyznění. A hlavně na to jít přirozeněji a se skutečným citem, bez vší té reklamní umělosti, která se bohužel nese každou vteřinou tohoto krátkého filmu. Každou. A stejně tak i filmařská stránka, která je podobně nesmyslná. Jestli za tím opravdu stojí tým lidí, který si s tím dal nějakou práci, pak mě to moc mrzí, ale tady je všechno špatně a nedaří se mi najít nic, za co bych aspoň tu hvězdičku dal. V opačném případě doufám, že dost lidí prokoukne ten podvod.

Moc nevím, co si o tom myslet. Mě už zarazil osmiminutový dokumentární prolog se setkáním Vesmírných lidí (a normálně bych se takhle snažil o fór, jenže tady to fakt je - celý ten sektářský dýchánek do puntíku sedí jejich tezím - a taky celému světu vysvětlil, že Kačenka vlastně je inkarnací i Tesly :D), ale o něm jsem věděl dopředu, takže skutečný problém nastal hned poté, co skončil. A to v tom, že film má úplně stejný formát a styl jako onen prolog. Vylezlo z toho sice pár zajímavých scén (které ale někdy zabil zmatený střih), ale nezvykl jsem si na to, resp. zvykl, ale nevěřil jsem, že to není televizní film. Teď jsem po tom pátral a podle všeho opravdu ne. A problém není v 4:3 formátu jako spíš v levněji působící mizanscéně - vždyť v Československu vzniklo mnoho filmů ve stejném formátu a bylo na nich jasně poznat, které byly v kinech. Možná to ale k jugoslavské kinematografii patřilo, nevím, moc jsem z ní neviděl. Spolu s tím přichází další problém, jelikož kvůli tomu všemu mi to celou dobu přišlo jako průměrný životopis s minimem výrazných scén, který by ale přesto měl co nabídnout (flashback z Teslova dětství či myšlenka o nedocenění velkých osobností v jejich době), jen to jakoby nedokáže prodat. Takže mé dojmy uvízly na mrtvém bodě, kdy jsem z Tajemství Nikola Tesly měl silně průměrné dojmy, přičemž se ale nedokážu smířit s tím, že to tak dopadnout nemuselo a že tam pořád vnímám jisté klady, které mi brání to jako průměr označit, ale tak jako tak se obávám, že časem si na to vzpomenu jen jako na jeden z filmů, které jsem viděl, ale nic podrobného si z nich nevybavím. Ačkoli tu z nějakého důvodu hraje Orson Welles a v USA se mluví anglicky (což mě potěšilo hodně). Promiň, Willy, ale tohle mě nějak minulo. 3*

Sice nemusíte dva roky přežívat o písku a vlastní moči, ale i tak můžete v životě dost trpět, ale i když váš život není zrovna veselý, vždy je třeba jít dál. Toť ve zkratce hlavní poselství nového Paynova filmu, které samo o sobě je mnohokrát použité jinde a tím pádem již neobjevné, ale to by nebyl Alexander Payne, kdyby to nepojal autorsky a všemu dal mnohem hlubší vzhled. Jak jsem u Kdo s koho tvrdil, že si ho přidám do oblíbených režisérů a neudělal to, tak teď budu muset, jelikož mě to zase naprosto nadchlo a někdo tu pozici holt odnese. Současný mistr psychologických tragikomedií a zároveň i jeden z nejcitlivějších režisérů vůbec natočil svůj další klenot, kterému bych z hloubi duše přál Oscara za nejlepší film, ale je mi jasné, že absolutně nemá šanci. Přitom je to film tak detailně propracovaný, že spousta současných autorských, artových a "artových" filmů nemá ani z půlky takový rozsah. Opět se zde projevila Payneho typická "nenásilná" osobitost stojící na nalezení přesného středobodu mezi mainstreamovým a nezávislým filmem a opět mu to vyšlo na výbornou. Když jsem zjistil, že Payne bude mít nový film, rozhodl jsem se nic si k němu nezjišťovat a jít do toho neposkvrněný, takže jsem ani nevěděl, co mě čeká a chvíli mě na začátku zarazilo, že je vlastně docela jasné, kam to povede (a že se mi to potvrdilo), ale pak jsem si uvědomil, že Payneho filmy takto začínají často a cesta k jejich konci je často tím hlavním. A to se mi potvrdilo taktéž. Nejen, že mě naprosto fascinovalo, jak má detailně prokreslené i vedlejší postavy, které časem zmizí z děje (a přitom by bez nich nic tak dokonale nefungovalo), ale fascinovalo mě i mistrné dávkování detailnějších odhalování života ústředního tria. A dokonce vše působí maximálně životně. Není zde hluchého místa, není zde žádný stupidní gag, který by vše dosavadní dehonestoval a není zde žádná vyděračská scéna a přitom to dokáže zapůsobit silně emotivně. Pravda, u hudby mi občas přišlo, že trošku moc tlačí na pilu, ale u něčeho tak detailního a naprosto přirozeně působícího jsem s tím nakonec neměl problém. Právě přirozenost všech vážnějších scén je to hlavní, čím Zimní prázdniny umí zapůsobit a zanechat silný zážitek, ale nic by nefungovalo bez ostatních prvků a mezi ty, mimo mnou již zmíněné, patří třeba dokonalá práce s tragikomickým formátem (tj. vtipné scény se střídají s vážnými po celou dobu filmu, tudíž je to komedie po celou dobu, ne jen v úvodu, jak u tohoto typu filmů bývá zvykem) nebo myšlenková bohatost, která se na první pohled nemusí zdát, ale rozhodně tu je. Mimo hlavní téma se zde dostatečně rozebírá učitelství, zkorumpovanost na elitních školách, přehodnocování životních priorit, důležitost někoho blízkého v životě i důležitost bytí sebou samotným, vyrovnávání se ztrátou blízkého člověka (ve dvou různých rovinách)... Je toho mnoho, vše je funkčně a chytře probrané a přitom nic ani trochu nevybočuje z celku, včetně zasezení do 70.let a s tím spojené semdesátkové stylizace. Vyniká zde především precizně napsaný scénář, ale stejně jako v ostatních Payneho filmech vyniká i filmařská stránka, ve které je každý záběr chytře zarámovaný a jako celek to je komplexně sestříhané, včetně drobných překvapení pro znalé. Takže je to ve výsledku malý, ale po všech stránkách dokonalý film, jakých se moc nevidí. Payne to vše umí dát dohromady tak, jako nikdo jiný a ačkoli jeho filmy můžou na první pohled vypadat moc tradičně, vynikají spoustou malých drobností i pomalejším tempem tvořící vlastní a nezaměnitelný styl. Výborné je to i herecky, ale po této stránce mě nic nepřekvapuje, Payne má čuch na méně známé herce či naprosté nováčky a Dominic Sessa zde dokonce debutuje. Naprosto mě to nadchlo, jen mám zase problém určit, jestli se mi od Payneho nejvíc líbí Bokovka, Nebraska, Kdo s koho nebo teď i tohle... Každopádně tenhle týden byl pro mě filmy naprosto výjimečný - už dlouho se mi nestalo, že bych za jeden dal třikrát plný počet a už vůbec se mi nestalo, že by dva z toho byly filmy, které mají potenciál hnout s mojí Top 50. Budu ji muset zase upravit... (Kino Pilotů, Praha) 5*

Jeden z mých nejočekávanějších filmů roku, který mě naprosto zaujal svým námětem už když jsem o něm poprvé slyšel, bohužel slavně nedopadl. Kaufmanův rukopis je sice ve scénáři jasně znát v mnoha prvcích a dokonce si zachoval svůj svérázný, nepochopitelný humor (želva), ale výsledek je bohužel zbytečně překombinovaný a i přes pár filozofických scén s nečekaně chytrými postřehy (na tento formát) to nedrží moc pohromadě. Už teda jen tím, že je to nakonec příběh v příběhu v příběhu v příběhu, ale to mi nevadí tolik jako to, že z tématu "jak a proč se nebát života" nakonec vypadlo jen poselství o tom, k čemu je dobrá tma. Rozpadá se to na jednotlivé scény, občas lepší a vtipnější a občas horší a bez vtipu, ale jejich soudržnost je slabá a nesoudržnost tomu nesluší. Problém je dost pravděpodobně stejný, jako u spousty současných animáků - chce to být tak moc pro děti i dospělé, že to uvízne někde mezi a nakonec to plně neosloví ani jednu skupinu. Není to tu takový problém jako u filmů Petea Doctera, ale to především díky několka zajímavým nápadům a sympatickým postavám, které zde mají dostatečné zastoupení. Pořád to vnímám jako mírný nadprůměr, ale žádné malé, ale přitom obrovské překvapení se žel nedostavilo. Rozhodně to ale DreamWorks mělo poslat do kin namísto Krakenteeny Ruby, která skončila naprostým propadákem a zajímala naprosté minimum lidí, kdežto Orion a tma měl potenciál v originálním námětu. Chtělo to ještě dotáhnout. Silné 3*

V Twisted Pair Breen sliboval, že se Cade Altair vrátí. Jenže pak bylo dlouho ticho a nás nadnadpřirozený spasitel se odmlčel. Bylo to poznat vlastně okamžitě, skrze covid a pak i nové války... Už to vypadalo, že na lidstvo Breen zanevřel a definitivně se vrátil na své domovské souhvězdí (protože jedna planeta nebo galaxie je pro takového hrdinu málo), ale pak, pak se vrátil a s ním i příběh dvou mimozemšťany geneticky modifikovaných bratrů Cadea a Calea, jejichž příběh zde pokračuje v prostředí rozpadajícího se blázince. A ačkoli je tu až moc scén s halucinacemi a utrpením pacientů, které vše jen uměle prodlužují a jsou hlavně nudné, vzniklo dílo opět hodné všem nám známým i neznámým galaxiím. Mistr se s každým dalším filmem přibližuje k blockbusterům a tak je zde vše natočené před greenscreenem, který působí skutečněji než náš svět. Dopomáhají k tomu i obrázky ze Shutterstocku a mistrův geniální umělecký tah nechávat postavy zastavené a jejich pohyb pustit až klidně o 10 vteřin později. Samozřejmě nechybí zvuk s neustálou ozvěnou (která pochopitelně zní i v "exteriérech", jako v realitě), časté opakování stejných záběrů či záběry z videobanky nebo dronů ukradených z YouTube a také "herci", kteří svým "herectvím" nikdy nemůžou zastínit ani jednoho z Neilů Breenů. Na fajnšmekry pak čekají áčkové akční scény s dokonalou choreografií, Breenovo Ferrari, opravu auta, kultovní replika "Where Am I? Who Am I?", epický souboj Cadea s bílým tygrem, který přinese nečekaný zvrat, příprava na boj proti zlu a také velká spontánní taneční scéna. Závěrečný střet Cadea a Calea pak nenechá jedno oko suché a stejně jako v Pass Thru a I Am Here... Now všem připomene, proč Neil Breen přišel na Zemi. A cinefilové si jistě užijí každou scénu chůze po schodech či ležení v posteli, jak perfektně v nich greenscreen ani není poznat. Nesmím opomenout ani složitý, silně mysteriózní příběh, který ve vás bude vyvolávat obrovské množství otázek a na spoustu z nich odpovědi nikdy nedostanete. Neil Breen je prostě zpátky v plné parádě, znovu zachránil lidstvo, nandal to těm bohatým šmejdům a jelikož ještě neodletěl, možná nás čeká další jeho dobrodružství. A všechny, kterým jméno Neil Breen něco říká a baví se nad jeho neuvěřitelným neumětelstvím, prostě pokračování vynikajícího Twisted Pair nemůže zklamat. Já tedy děkuji za mnoho záchvatů smíchu, nové kultovní scény a hlášky a nový neuvěřitlený zážitek, který zase o něco překonává vše ostatní, co kdy Neil Breen natočil. Btw, pokud by to z mého komentáře nebylo jasné, objektivně je to snad ještě horší než odpad a upřímně si to nic jiného nezaslouží, ale já "breenovky" hodnotím jako komedie a v tomhle ohledu mě baví mnohem víc, než kdejaké "pravé" komedie. A i tahle je, v tomhle ohledu, na plný počet, byť ne tak čistě kvůli většímu množství nudných scén. Slabých 5*

Scénář je viditelně nedotažený, ale zachraňuje ho Machatého typické poetické ladění a filmařské hrátky se skládáním prostoru z detailů a diegetického zvuku mimo rám. To první je příjemné na sledování a to druhé mě svojí geniální hravostí bavilo. Ačkoli se jedná o dnes už naprosto běžné postupy, v začátcích zvukového filmu byly možnosti experimentů se zvukem naprosto neomezené pro každého režiséra, tudíž i Ze soboty na neděli je v tomhle stále pozoruhodným a ačkoli své možnosti nevyužívá na maximum, tak ve většině scén rozhodně ano. A jelikož to je krátké, vystačí to. Ne ideálně, ale vystačí. A osobně mám rád filmy pocitovky o nočním potulováním městem, takže se mi to trefilo do nálady už jen těmito scénami. Slabé 4*

V posledních letech se roztrhl pytel se sci-fi/hororovými satirami/podobenstvími kritizující nevděčné, špatně placené práce a opovrhování chudých bohatými. Začalo to někde u Díry a Krvavé nevěsty (a Sorry to Bother You byla taková první vlaštovka) a na základě nich přišly další filmy jako Menu a The Mill se mezi ně taky řadí. A popravdě, kdybych pro tyhle filmy z jedné místností s jedním nebo minimem herců neměl slabost, asi by mě začaly štvát, vzhledem k tomu, že jejich poselství je všude úplně stejné, jen se opakuje v jiných místech a podmínkách. A to s ním souhlasím, ale navzdory tomu se v dalších a dalších klonech stává stále znatelněji recyklovanou a to ubírá na jeho síle. The Mill je takový neurážející průměr, na jedno zhlédnutí dobrý a umí si udržet stabilní poutavost i napětí, kterou podporuje jak dávkování zvratů, tak i herecký výkon Lil Rey Howeryho. Děj brzdí snad jen přemíra flashbacků a představ hlavního hrdiny, které jsou znatelně navíc a film by se bez nich obešel. Větší problém je pak se samotnými zvraty, které jsou často předvídatelné a jejich nejobjevnější části spíš vzbuzuji otázky, že nikoho nenapadly dřív, zvlášť když se v takovém prostředí a takové práci po takovou dobu nedá prakticky jinak odreagovat než neustálým přemýšlením. Chce to být chytré, ale pokud odhalíte koncept hned, nedá si těchto nedotažeností nevšimnout a výsledek je díky nim mnohem méně chytrý. Ne že by na tom Díra nebo Krvavá nevěsta byly líp (v tomhle směru), ale přišly dřív a snáz se v nich soustředilo na to podstatné, což tady se znalostí inspirací jde okamžitě a osobně jsem čekal něco navíc, co tenhle námět posune za jeho momentální hranice. Nestalo se, ale bavilo mě to, tak co už. Pokud jste tomu naklonění, nejspíš vám to sedne, pokud vás naopak tento typ filmů nebere, tak ruce pryč. Jak jsem psal - prostě neurážející průměr. 3*