Matty

„You see?“ Postmoderní neo-noir, který tradiční zpochybňování elementárních jistot povyšuje do nové dimenze. V době plně medializovatelné paměti, kdy se člověk sám stává záznamovým médiem a vzpomínky dobře obchodovatelným zbožím, nenávratně mizí hranice mezi přítomností a minulostí, mezi veřejným a soukromým, mezi dílem a tvůrcem. Post-ideologický věk, v němž jsou znevažovány veškeré myšlenkové směry a jedinou přetrvávající logikou je logika trhu, neumožňuje projevit skutečné city, vyřknout ideu a myslet ji vážně. Romantický vztah nahradila tělesná rozkoš na jednu noc. V krajním případě jenom virtuální. Rozpad dlouhodobého soužití dvou lidí je ve Zvláštních dnech symbolicky vázáno na ztrátu Víry (Faith), jak se Lennyho přítelkyně jmenuje. K útěkům do idyly, do nepřetechnizovaného světa a ke dnům v doslovném i přeneseném významu prostoupeným světlem, slouží přístroj, prostředek zastupující nejen drogy, ale v širším smyslu celý život. Šíření informací bez kontextu, s důrazem na okamžitou emoční (a pokud možno i fyzickou) odezvu, lidi zbavuje zodpovědnosti a nutnosti myslet. Stačí teď a tady vidět a prožít tohle. Potřeba ohraničit své neuchopitelné zakoušení světa dosáhla absurdních rozměrů. Neboť byly vyčerpány reálné možnosti, jak lépe poznat svět, přišla na řadu oblast imaginárního, ovšem nemajícího se zakrnělou lidskou imaginací mnoho společného – na společný, díky technologiím každému srozumitelný a snadno přepisovatelný kód lze nyní převést i obsah mysli. Poslední soukromé vlastnictví se stalo široce dostupným. Relativita subjektivního vnímání světa byla zněkolikanásobena. Co vidíme, když vidíme, co viděl někdo jiný? Klasický prostředek filmového vyprávění, flashback, pronikl do reality. Jenže „Are you sure it’s real?“ Cameronův vizionářský scénář nabízí filozoficky výživného materiálu na několik filmů, což je největší výhra i největší slabina Zvláštních dnů. Své si v nich najdou teoretikové médií, prorokové apokalypsy, fanoušci sci-fi i feminismu (ženy jsou zde minimálně morálně silnější než muži). Obdiv patří také Kathryn Bigelow, která tohle myšlenkové monstrum dokázala jakž takž zkrotit. Temná prostředí přeplněná obrazy (a obrazy obrazů) a zvuky a snímaná v dlouhých steadicamových záběrech s minimální hloubkou ostrosti skoro vyvolávají závrať. Pozornost je kvůli světelnému a zvukovému rozptylování permanentně podrobována zatěžkávací zkoušce. Nejsme naváděni, čeho si máme všímat, tak trochu se spoléhá na trénovanost zraku člověka, jehož skopický režim charakterizuje slovo „roztěkanost“. Nestálost vjemu skutečnosti, který si stačí dohledat a přehrát, vytlačuje potřebu zrakem na objektu zájmu chvíli setrvat.  Není to na koukání dvakrát příjemné a vše příznačně směřuje k rozpadu a rozbití obrazu (ve finále jako z Dámy ze Šanghaje), ale takhle nějak realitu zakoušíme a tedy i žijeme. Život v nevědomí a v nevidění. 85%

Podzimní sonáta o rodiči a dětech. Překvapuje mne, jak neživotně Poslední láska navzdory účasti charismatického Michaela Cainea působí. Jde z ní podobný akademický chlad jako z Hanekeho Lásky. Důvodem zvláštní mrtvolnosti není vycházkové tempo vyprávění (výsledek kombinace delších záběrů, náladově i vizuálně splývajících scén a odmítnutí prudkých pohybů kamery), ale vyabstrahovaná skutečnost, se kterou vyprávění pracuje. Film se zajímá výhradně o takové jevy, které nenarušují jeho melancholický tón a prohlubují motiv pozdního přehodnocování životních hodnot. Nad detaily každodenní existence se Poslední láska snaží povznést (oproti neorealistickému Umbertovi D., který na nich byl založen), vinou čehož ztrácí kontakt s realitou. Pro režisérku, která snímek věnovala svému otci, možná šlo o užitečnou autoterapii a způsob, jak vyjádřit své prozření, pro mě to byly dvě hodiny předvídatelných vztahových experimentů. Konec vzhledem k rozšíření vyprávění o novou postavu zavětříte mnohem dřív, než se k němu obě dějové linie začnou sbíhat. Namísto toho, aby o podzimu života vypověděla bez předsudků a přehánění, jak nejspíš zamýšlela, dělá z něj Sandra Nettelbeck strohým stylem vyprávění období, kterému úplně chybí šťáva. 65%

Heist film, v němž ovšem trojice profesionálních amerických lupičů naráží na jistá italská kulturní specifika. Do příprav a realizace jejich plánu na ukradení klenotů zasahuje pověrčivost místních, autoritativní matróna i pravá neapolská svatba. Naplnění konvencí filmů o loupeži je vinou prostředí, kde nevládne řád, ale chaos, neustále a vtipně oddalováno. Pozornost se po expozici od Američanů odklání, víc prostoru dostávají hvězdy italské kinematografie Nino Manfredi a Totò. Manfredi coby kriminálník, který za svou reputaci vděčí obyčejným lidem, na něž teď pohrdavě shlíží, protože by se rád stal součástí privilegovanější vrstvy, je díky svému dilematu nejplastičtější postavou filmu. Scéna loupeže s množstvím podařených gagů jako z animovaných grotesek (výbušná krysa by už dneska nejspíš neprošla) sice představuje divácky nejvděčnější segment, ale podstata leží jinde. Dino Risi stejně jako v dalších svých filmech vypráví s ironií a cynismem o třídních rozdílech a italské národní identitě. Ta je možná založená na předsudcích, mizogynii, popových písničkách a nedůvěře v politiky (kteří jsou respektováni míň než mafie), ale to nijak neoslabuje odhodlání místních při hájení domácích tradic proti americkým neokolonialistům (jež chtějí symptomaticky ukrást poklad patřící uctívanému světci). Neapol je pohledem Risiho místem možná trochu zaostalým, ale zároveň místem, kde stále přežívá tradiční Itálie, která ještě nepodlehla industrializaci a konzumerismu, což má ovšem dvojsečný efekt. Když už mají lidé bohatství na dosah ruky a vypadá to, že zlato skončí v rukou těch, kteří jej opravdu potřebují (tedy ne církev), kvůli své slepé víře se k dalšímu kroku neodhodlají. Zůstávají stát na místě a žít v chudobě. Za odlehčenou krimikomediální zábavou se tak skrývá nelichotivý, nebo přinejmenším ambivalentní portrét italské kultury a společnosti. 80%

Film začíná nenápadně a zdá se, že bude věnovat pozornost především vyšetřování ruského pokusu o otravu Navalného. Postupně ale vychází najevo, že režisér Daniel Roher sleduje mnohem víc motivů a investigativní linie mu slouží hlavně k jejich propojení. Taky portrét Navalného, který film z různých rozhovorů a situací skládá (z větší části jde o původní, nikoliv archivní záběry), se stává míň oslavným. Vedle milujícího partnera, táty a hrdiny ruského lidu, která jedna žena čekající na jeho přílet označuje za symbol svobody, poznáváme i člověka posedlého kontrolou vlastního mediálního obrazu, který při boji proti zlu občas volí poněkud problematické prostředky. Takže nakonec nejde jen o napínavý thriller, ale taky o love story, lekci digitálního image-makingu a – když se Navalnyj ve stylu Sachy Barona Cohena v jedné nezapomenutelné scéně rozhodne důmyslně vytrollit své traviče – mrazivě černou komedii. V závěru sice převážila beznaděj, ale v průběhu pro mě šlo o emocionálně mimořádně pestrý zážitek. Vybízí mj. k úvahám, jak autoritářské režimy označovaly a likvidovaly své oponenty (nebo obecně nežádoucí názory) v minulosti a jak to dělají dnes, v době internetu, fake news a otevřených hranic. 85%

Pohoršování se nad novým Gervaisem (hl. na soc. sítích) je stejně předvídatelné jako jeho výprodejové vtipy, které za sebe dost ledabyle, bez větší snahy podřídit vystoupení jednomu tématu seká. Navíc mu kritika vedená z morálních pozic dává za pravdu, protože RG se z větší části nenaváží do menšin, ale právě do lidí, pro které je uvědomělost a vymezování se hlavně pokrytecký virtue signalling (čímž netvrdím, že to dělá kdovíjak vtipně a důmyslně nebo že mezi jeho kritiky nejsou i lidi, které jeho vtipy opravdu zraňují). Také v zájmu technologických společností jako Netflix pochopitelně je, aby se lidi na internetu hádali kvůli vtipům, často navíc vytrženým z kontextu, ale ve skutečnosti tím žádné problémy současného světa (včetně transfobie) neřešili. (Čili je naivní se domnívat, že Netflix udělal pro jednou ústupek a dal místo liberálů prostor druhé straně, profitovat z toho nakonec stejně bude on jako ten třetí, který stojí opodál a směje se.) Je to jen pseudoaktivita, iluzorní boj, který vedeme především sami se sebou, resp. za ušlechtilost svého virtuálního obrazu. Tím opravdu podstatným, co Gervais svým stand-upem, potažmo vyvolanou vlnou nesouhlasu odhaluje, třebaže asi nezáměrně, jsou pravidla woke kapitalismu, o kterém píše třeba Žižek a který nás ve skutečnosti udržuje ve věčném polospánku, nikoliv bdělé.

Největší atrakcí nového Top Gunu samozřejmě nejsou nadzvukové stíhačky, ale Tom Cruise opájející se vlastním hereckým odkazem. Jak tomu u legacy pokračování bývá, zápletka je z 90% kopií/variací událostí z jedničky (úvodní a závěrečné titulky jsou prakticky totožné). Zatímco minule byl Cruise studentem, tentokrát je z něj učitel (a náhradní otec), který zelenáčům ukazuje, jak se to (letecké manévry i akční filmy) má dělat. Díky svému důrazu na lidský element (opakování repliky, že záleží na schopnostech pilotů, ne na možnostech strojů) zachraňuje situaci (i akční žánr, kterému jakože navrací ducha). Zůstává nicméně rebelujícím outsiderem, který jezdí na (stejné) motorce, nosí (stejnou) koženou bundu, neposlouchá autority a nečte manuály. Zároveň ovšem poslušně slouží vojensko-průmyslovému komplexu, čili jde o rebelii pouze vnějškovou. Protože se Maverick rozhodl jít vlastní cestou (tak jako Cruiseova kariéra tvoří samostatný vesmír, který není součástí dominujícího komiksového multiversa), nezapustil kořeny a zůstává solitérem (což je neustále zdůrazňováno tím, jak ostatní postavy spíš zpovzdálí pozoruje, než aby s nimi koexistoval). Obdobně jako poslední bondovka, i druhý Top Gun je plný nostalgického ohlížení za minulostí, připouštění vlastní zranitelnosti a smiřování se s omezeností času, který na zemi strávíme (Cruiseovi bude brzy šedesát). Hledání a promýšlení paralel mezi Maverickem a Cruisem rekapitulujícím svou filmografii a reflektujícím svou hvězdnou image, mě po pravdě bavilo víc než četné letecké scény, které jsou vyjma té poslední, odehrávající se pro ozvláštnění nad zasněženou krajinou, zaměnitelné a tak rychle stříhané, že se stejně nemůžete moc kochat (takže v IMAXu se film vyplatí vidět hlavně kvůli zvuku). To samé platí pro variaci na legendární volejbalovou scénu. Házení ragbyovým míčem na pláži je snímané převážně proti slunci, rozsekané spoustou zbytečných střihů a naprosto asexuální. Provinile přiznávám, že se mi při sledování docela stýskalo po Scottově reklamně-videoklipové estetice a nestoudné objektivizaci polonahých mužských těl. Pro non plus ultra heroický, akčně-melodramatický příběh, který se odehrává v podstatě zcela mimo jakýkoli reálný sociopolitický kontext, ve světě existujícím jen pro prezentaci letecké akrobacie a úsměvu Toma Cruise, by mi taková stylizace přišla i příhodnější. 75%

Jalový producentský film, který dnes bere kromě Bruckheimera vážně snad jenom Tom Cruise. Dokonce i Tony Scott v dokumentu o natáčení potměšile připouští, že některé scény (např. volejbal) pojal pod vlivem fotografií polonahých mladých mužů od Bruce Webera jako soft porno. O moc víc děje a duchaplnosti než v pornu zde skutečně nenajdeme. Pohromadě stěží držící zápletka je jedno kýčovitě nasnímané, rockovou hudbou doprovázené nic vedle druhého. Žádný větší konflikt, který by vás přikoval k sedadlu. Hlavním tahákem jsou letecké scény, jež by nemohly být realizovány bez podpory amerického letectva, které na oplátku dostalo své nejdražší a nejprofesionálněji zpracované náborové video (které zafungovalo, zájem o profesi leteckých instruktorů po premiéře rapidně vzrostl). Krásní mladí herci si přeměřují ega ve strojích za několik desítek milionů dolarů, chovají se nezodpovědně a ohrožují životy druhých, ale namísto trestu je čeká pochvala za odvahu a kreativitu. Top Gun k tomu sice nemá daleko, ale pořád není z filmů tak pitomých, aby byly zábavné. Je pouze neagresivně, neškodně blbým a v řadě ohledu esenciálně osmdesátkovým popcornem. 50%

Promlčeno se snaží vecpat do thrillerového rámce kritický řez společností, ale výsledek budí rozpaky. Možná kvůli složitému vývoji (námět napsal a původně roztočil Mirek Veselý) a zakázkové povaze projektu, který byl Sedláčkovi nabídnut producenty. Základní dějové schéma sice slibují napínavý thriller odehrávající se v reálném čase, ale tenhle příslib je zrazen hned během nepříliš úsporné expozice, odehrávající se před hlavním dějem. Dejme tomu, že témata, k nimž se film chce vyjádřit, vyžadují prokreslení postav. Jenomže to si žádá zpomalení a zaměření na detail. Thrillerová zápletka oproti tomu potřebuje stálý přísun energie. Střetávání odlišných dynamik vede k zadrhávajícímu rytmu. Sedláček se navíc zdá být jistější při režii herců vedoucích dialog než při inscenování akce v  prostoru. Film je formálně dost opatrný, místy až malátný. Při dlouhých, místy komicky doslovných a popisných hovorech, které tvoří základní stavební prvek vyprávění, je nenápaditě stříháno z detailu nebo polodetailu jedné tváře na druhou. Letecké záběry noční Prahy plní především rytmizační funkci, k navození specifické atmosféry moc nepřispívají. Ačkoli je časový rámec určen délkou Evina pořadu, postavy se nezdají být pod tlakem. Počáteční thrillerový drajv se vinou scén jako je dlouhé intimní povídání matky a dcery sedících u kuchyňského stolu postupně zcela vytrácí. Dokonce i zásadní závěrečná konfrontace je řešena nevzrušivým stříháním mezi dvojicí stojících herců, snímaných s malou hloubkou ostrosti. Kamera většinou zůstává statická, mění se pouze úhly. Kdykoli obkrouží herce nebo nabídne podmanivou kompozici Rodena sedícího v autě, která by se pěkně vyjímala v jednom z městských thrillerů Michaela Manna, máte chuť slavit. Promlčeno jsou dva filmy v jednom. Přímočarý a polopatický thriller a vypravěčsky doširoka rozevřené, vyzněním ambivalentní (záměrně anti-žánrové, divácky neuspokojivé) a ke společnosti založené na transakčních vztazích, v níž jsou veškeré hodnoty převáděny na peníze, kritické drama. Třeba by ale hladce fungující žánrovka, neponechávající žádná místa k zaplnění, nevyvolávala tak silný pocit zmaru ze stavu přetechnizovaného, cynicky prospěchářského světa, a neprovokovala k hledání vlastních odpovědí, jak lze odčinit zdánlivě promlčené hříchy. 55%

Otec s dcerou cestují po ČR, ochutnávají jídla, chovají se k sobě převážně způsobem, který je tomu druhému zjevně nepříjemný, a říkají a dělají věci, které by zřejmě měly být cool, sexy a fresh (stejně jako vizuál), ale místo toho působí extrémně strojeně, připraveně a neautenticky. Cením snahu oživit gastronomický formát zakomponováním mezigeneračního motivu, ale z tohohle se nedozvíte skoro nic ani o navštívených místech, ani o ochutnaných jídlech, ani o životě dnešních teenagerů, zato dostanete bezpočet ukázek toho, že Lukáš Hejlík není dobrý herec (přitom právě na jeho proměně ve vztahu k dceři by zřejmě měla stát dramatická linka). Po prvních dvou epizodách víc cringe než cestopisy ČT s ultra boomerským komentářem Donutila a Bartošky.

Poměrně věrný remake francouzské komedie Rodinka Belierových. Režisérka a scenáristka Siân Heder zejména víc rozpracovala vedlejší postavy a do rolí neslyšících vybrala herce, kteří sami neslyší, takže si můžeme užít výborného Troye Kotsura. Ten svým uvolněným projevem hodně přispívá k tomu, že scény ze života neslyšících působí autenticky. Ve skutečnosti autentičtěji než hlavní linie s Rubyinou pohádkově snadnou proměnou z ostýchavé outsiderky ve schopnou mladou zpěvačku. Bez trojice nestereotypních neslyšících postav by byla CODA jen další banální film o dospívání a cestě za (americkým) snem. Ústřední konflikt mezi rodinou a zpíváním není na dvě hodiny dost nosný a nevytváří velké napětí, protože tušíme, jak to všechno dopadne. Tvůrci kvůli zachování pohodové atmosféry sympatickým postavám nestavějí do cesty větší překážky. Naopak jim vše maximálně ulehčují. Ve škole Ruby zamilovaně pokukuje po spolužákovi. O pár scén později je zrovna s ním vybrána pro duet. Ruby si před přihlášením do sboru zpívala jen pro sebe. Přesto má od začátku vyškoleně znějící hlas. Podobně lehko mizí další potenciální komplikace. Rodina je při obchodování s rybami vykořisťována? Neva, začne ze dne na den podnikat na vlastní pěst. Ruby si nemůže dovolit platit další studium? Není problém, existuje přece stipendium. Klavíristka nezná píseň, kterou si Ruby vybrala? Určitě se včas objeví někdo, kdo ji zastoupí. Hlavně žádný stres. Rossiovi si jako nositelé výhradně pozitivních vlastností nezaslouží žádné velké trápení. Krom toho, že se živí rukama a neslyší, se o nich prakticky nic nedozvíme. Jako kdyby žili ve vakuu bez politiky, kultury či náboženství. Prostředí neslyšících příslušníků pracující třídy je jen plonkovou kulisou pro inspirativní příběh jedné teenagerky. Možná je ale stylistická opatrnost a podřízenost klišé účinným způsobem, jak širšímu publiku stravitelně představit život komunity, která se v médiích vyskytuje jenom vzácně. Každopádně, pokud CODA přes malou režijní invenci a minimální osobitost funguje, pak ne jako film o neslyšících (kteří představují jen stafáž v tuctovém příběhu slyšící protagonistky), ale jako dramedy, v níž je vše vypočítáno tak, aby to vyvolalo slzy nebo smích. 65%