Marigold

Nejstřídmější a nejcivilnější Gondry, přesto se záhy dostavuje dojem, že občas tak trochu není o čem. Starý známý nešvar jeho filmů - neschopnost udržet kontrolu nad svými nápady v celovečerní stopáži - tady zas tolik nehrozí hlavně proto, že jich ve filmu mnoho není. Mikrob a Gasoil je takový lehce nostalgický povzdech nad nezadržitelně mizejícím dětstvím, působí to jako milý zážitek, občas se dokonce dotkne něčeho podstatného, ale výsledek je ještě pomíjivější než to jinošství...

Není to Loachův nejlepší film, je to napůl politický statement, který mi při čtení Lavertyho scénáře přišel těžko stravitelný svým závěrečným apelativním patosem. Jenže Loach ho zrežíroval naprosto civilně, vybral si skvělé protagonisty a ustál ho s mírnou ironií, byť samozřejmě dominuje tvrdá obžaloba zmechanizovaného sociálního systému, v němž se člověk stává nedůstojnou položkou. Výsledek je tíživý pohled na chudobu, která se potenciálně týká každého z nás, protože je maligní součástí systému, ve kterém žijeme. Na Loachovi nutno paradoxně kritizovat i cenit konzistenci, s níž si lehce idealizuje své pracující hrdiny - není v ní totiž nic pokřiveného a neautentického, je v tom skoro naivní víra v dobro těch, kteří jsou v nouzi. Daniel Blake je nejlepší Loach od roku 2006 a osobně mám pocit, že je životnějším a podstatnějším filmem než Zvedá se vítr. [Cannes 2016]

Nevšední úvaha o vzpomínkách, prostoru, času, vzpouře proti estabilišmentu a nepolevující smyslnosti. Oproti debutu není Aquarius tak konzistentní v každém ohledu, nicméně jeho atmosféra, stavba záběrů a hlavní postava v podání charismatické Soniy Braga jsou uhrančivé. Tichá poezie domu odsouzeného k zániku a ženy odsouzené k samotě, zároveň skrytý politický statement (a když se člověk podívá na imdb, pochopí, že Filho podráždil vládnoucí brazilskou garnituru nejen svým filmem, ale i protestním gestem na canneském červeném koberci). [Cannes 2016]

Nader a Simin asi neopakovatelní, ale tohle není marná variace na téma rozpadající se vztah zasažený nejasnou katastrofou. Škoda, že dynamiky a spontánnosti oscarového dramatu se tentokrát Farhadi jen zdaleka přibližuje, přičemž si vypomáhá trochu klasičtějším trikem (spojení divadla a reality). Solidní standard. [Cannes 2016]

Verhoevenův velkolepý návrat do první ligy - a zároveň facka všem dětinským provokatérům, kteří si myslí, že čím perverznější výjevy dají na plátno, tím jdou hloub. Paul natočil černou, jízlivou a nesmírně cynickou variaci na rape-revenge movie, který je zároveň brutální komedií o neuvěřitelně manipulativní dámě a jedné velmi specifické terapii. Magnetizující výkon Isabelle Hupert, přesná režie (kolik poloh tenhle film obratně spojí, dost nevídaná věc), nesmírně přesné vystižení zvrácenosti a běžného násilí mezilidských vztahů. Nebýt lehce naivní a naskečované gaming roviny, která odkazuje ke kauze gamersgate a sexismu, bylo by to top. Ale i takhle jeden z nejpodnětnějších filmů roku a nejlepších filmů letošních Cannes. [Cannes 2016]

Film-urážka. Není nic horšího než od reality odtržená celebrita, která chce zachytit utrpení třetího světa. Výsledek připomíná filmovou genocidu. [Cannes 2016]

Pubertální provokace. Ukázat hloubku povrchu dokázal Refn už tak, že podobný vyprázdněný patvar plný tupých scenáristických klišé člověka těžko vyvede z rovnováhy. Navíc NRW tentokrát režíruje bídně. Prkenné dialogy, klipové sekvence, které takhle zvládne každý jen trochu talentovaný reklamní režisér, o veškerou dynamiku se stará skvělá Elle a elektro-arpeggia Cliffa Martineze. Čekal jsem hypnózu, tohle je sedativum. [Cannes 2016]

Ke skutečné poezii daleko. Hezká, předvídatelná a příjemná próza, ve které se kolem písmen nedočte Jarmuschův fanda nic nového a osvěžujícího. Povědomé zenové akvárko, bylo mi v něm dobře, ale nic víc, nic hloub... [Cannes 20016] Edit: zvykl jsem si, že dobré Jarmuschovy filmy ve mně rezonují dlouhé měsíce. Po Patersonovi nezbylo nic. Ani emoce, ani scéna, ani chuť se do Patersonu vracet. V Jimově zahradě obrazů a veršů nemá šanci přežít.

Funny fake, ve všech ohledech přestřelený a podstřelený, model CZ thriller, snaživá imitace drsné lakoničnosti, vskutočnosti nesnesitelně se táhnoucí psí chrchel. [Cannes 2016]

Druhý nálev z P'tit Quinquina. Ta ostentativní záliba v dialektice degenerace buržoazie i pracujících vede u Dumonta k postupné degeneraci jeho poetiky. Luchini skvělej, Binoche otřesná, dobrá tak do Televarieté. Film, který jsem spíš s úsměvem protrpěl, než si užil. [Cannes 2016]