Jezinka.Jezinka

Rozvedená, popravená, zemřela, rozvedená, popravená, přežila. Kateřina, na začátku manželství pravděpodobně fascinující, jak tak první sexuální partnerka pro puberťáka bývá, postupně nudící a svými zvyky (kajícné roucho, modlení před spaním, po spaní, místo spaní, věčné půsty a další modlení) iritující. Přes to bylo Jindřichovo řešení problému, nazývaného dnes v žalobních návrzích "naprosté odcizení", nejen na svou dobu poměrně radikální. Ne poměrně. Nevybavuji si jiný rozvod v dějinách, který by vedl ke vzniku nové křesťanské církve. Anna, ambiciózní a většinou líčená jako nebetyčná kariéristka a posléze hysterka, jejíž stavy hraničily s paranoiou. Vzhledem k tomu, jak se vyvíjel Jindřichův duševní a tělesný stav jsem vždycky měla pocit, že byla předvídavá a snažila se od počátku zabránit tomu, aby po společenském vzestupu následoval pád. Podcenila krutost a bezohlednost všemohoucího samečka, kterému padla do oka. Jana, líčená jako tichá a pokorná, mi z šesti žen Jindřicha VIII. vždy byla sympatická nejméně a soucit ve mně nevyvolává ani její smrt. Zkrátka tiché nezajímavé puťky moc nepočítám. Hláška Jindřicha o tom, jak jí do konce života bude sypat koberce květinami tak vede jen k cynické poznámce - ušetřil. Další Anna, historií vysmívaná, do nekonečna se opakuje Jindřichův výrok o vlámské kobyle. Nakonec z toho kobyla vyšla nejlépe, důstojně a spokojeně. Pragmatická Němka neokouzluje a nedojímá tragickým osudem, v dramatické filmové lince je její kapitola tak trochu o ničem, v reálném životě to však nebyla ona, kdo si vytáhl krátkou sirku. Kateřina, lehkovážná smolařka vzbuzující soucit o to víc, že v nepodařeném manželství jí nebylo dopřáno ani stát se matkou, byla jen elegantním doplňkem těžce nemocného, paranoidní, egocentrického, ješitného a smradlavého starce, který nebyl schopen zvládnout jediné rozumné řešení, které takový svazek mohl přinést. Inu, parohy je třeba také umět nosit, pokud si je člověk zaslouží. Kateřina, zdánlivě nejšťastnější z Jindřichových manželek, ve skutečnosti to žádná hitparáda nebyla. Film ani nenaznačuje, jak moc šlo o život i jí, paranoidní Jindřich viděl zradu i v její víře a podezíral ji z mileneckého vztahu s bývalým snoubencem. Naštěstí zemřel dřív, než se rozhodl popravit i tuto manželku. Závěr - Jindřichův pláč nad narozením zdravé dcery mě jako vždy popudil a zároveň škodolibě pobavil, jak se může bavit jen člověk, který ví. Herecké výkony všech byly výborné, první Kateřina hrdá a důstojná, první Anna svůdná a zábavná, Jana nijaká, druhá Anna zvědavá, uražená a rozumná, druhá Kateřina mladistvě lehkovážná a třetí Kateřina moudrá a vyrovnaná. Nad tím vším lety se měnící Jindřich, důstojný Wolsey, chytračící Cromwell a jednou zas moc hezky umírající Sean Bean coby Robert Aske. Pokud někdo považuje cokoliv v mém komentáři za spoiler, tak je debil.

Musela jsem změnit hodnocení předchozího dílu, který stál za hovno, na spravedlivější dvě hvězdy, aby tři hvězdy pro vlny podivna nebyly podivné hodnocení proti stejně tak třem hvězdám u Truhly mrtvého muže, kde si opravdu nemohu vzpomenout, co mě původně vedlo k hodnocení tak velkorysému. Takže nyní se ptám: Jak dlouho Penélope Cruz vydrží sedět na pláži bez krému s ochranným faktorem? Co na to její pes? Kdo z milenecké dvojice misionář a mořská panna přišel o specializaci? A co na to Jan Tleskač?

Drama, jehož dramatičnost nespočívá v divokém pohybu postav i kamery, kde se postavy nedají rozdělit jednoduše na hodné a zlé, protože sobectví a cesta za vlastními zájmy válcuje v podstatě všechny, nechávající v dětských dušičkách dlouho přetrvávající tíseň. Nevím proč, ale osud čarovné nečarovné lahvičky jsem si pamatovala jiný, měla jsem za to, že se nakonec rozbila. Jak nedávno v hospodě, když poslední propadnuvší peklu přišel na přetřes, konstatoval kamarád, krásná ukázka rčení: "Buďte opatrní na svá přání, některá se mohou i vyplnit."

Mezi ne příliš zdařilými triky a efekty se těch pár vydařených téměř, ale jen téměř, ztrácí. Neomlouvala bych to dobou. Jak stará je naše Arabela, Návštěvníci, Dívka na koštěti, Jak utopit doktora Mráčka? Tyto drobné nedostatky však zcela válcuje dobrodružný příběh, který dokáže zaujmout i diváka, který se na něj nedívá přes silný nátěr dětské nostalgie a je stařešinou prvodivákem. Možná by při hodnocení měla otázka stát: Jak stará je vaše dětská duše?

Snad větší zrůdnost, než katyňský masakr sám, bylo to, že se mnoho let pravda nesměla říct. Válka si vždy vyžádá oběti, ale mělo by být dost na životech, nemusejí být obětována ještě srdce pozůstalých. Závidím všem, komu film připadal málo dramatický a utahaný, na koho padl byť jen stín nevědomí o konci blízkých, prožívá film od první do poslední minuty a trne. Ve světle tragédie v Katyni se člověku intuitivně nechce věřit závěrečné zprávě o leteckém neštěstí ve Smolensku o 70 let později.

Nejlepší na tom byly závěrečné titulky. Mimo jiné proto, že byly na konci, samozřejmě. Tenhle film obhajuje myšlenku o síle lásky, kterou vysvětlením na konci devalvuje už od začátku. spoiler Pokud ten chlapík Freyu (ehm, tohle jméno pro Sněhovou královnu? Vážně?) miloval, miloval by i jejich dítě a ani pod vlivem hypnózy či kletby by miminku neublížil. Nemluvě o tom, že by to nejspíš tváří v tvář realitě jako teta nedokázala ani superješitná psychopatická Ravenna. Pokud na konci říká, že sama chtěla dítě, spíš by přes neteřinku ventilovala nenaplněné mateřské pudy. Druhá věc je Freya, která získala svou sílu, zmrazila toho blbečka, co upálil její dcerku (nad způsobem zabití toho miminka se mi udělalo mdlo) a jako silná kouzelnice se sebrala a odjela. Ona věřila, že její dítě umřelo kvůli rodině svého otce a jen tak odjela? Nebylo by vzhledem ke kontextu logičtější zmrazit i tu blbou rodinu? Nemluvě o jedné věci, kterou jsem měla začít - Freya byla sestra královny. Milovaná sestra královny. Měla románek s dvořanem. Jaké jeho nezrušitelné zasnoubení? Zásnuby běžně rušili knížata, králové i císaři, pokud se vyskytl svazek výhodnější. Proč by nemohl zasnoubení zrušit nějaký matla od dvora, který navíc snoubenku nemiloval, pokud se mu vyskytl svazek takto výhodný? Stavěno na absolutní demenci základní zápletky, jak to mohlo dopadnout? Lovec má románek s životní láskou jiného jména, než jak se jeho žena měla jmenovat podle toho, co zaznělo ve Sněhurce a Lovci, nemluvě o tom, že ji měl zabít někdo jiný. Osudovost vztahu se Sněhulí, vedoucí k fatálnímu polibku, se náhle vytratila zcela, nakolik už v předchozím filmu byla málo. Jo, abych zas nebyla jen kritická - jízda na ledním medvědovi byla fajn. Smutné je, že chladná jak chlupy na jeho zadku byla spíš Ravenna než Freya, která byla jen oblečena v bílé.

Pro Sněhurku jako takovou mám přirozenou slabost, protože coby jedince od okamžiku, kdy mu začaly růst vlasy, tmavovlasého, navíc holčičku, mě všechny ty zlatovlasé princezničky v pohádkách notně sra.... deprimovaly. A coby jedince od dětství vedeného k soběstačnosti, samostatnosti, přemýšlení a systematičnosti, mě deptaly všechny princezničky jojikající, kníkající a omdlévající šestkrát denně. Tady je Sněhurka, která ve vězení vyfasovala velmi kvalitní šaty - všimli jste si, že ta látka byla pevná a neprodřená, že z toho nelezly nitě, že byla látka zpevněná cvočky, že šaty byly zdobené a dobře střižené, navíc dobře padnoucí, tedy žádný pohozený hadr, aby vězenkyně neležela na šutrech nahá. Když se rozhodla utéct, konečně ji po letech napadlo porozhlédnout se, zda nenajde ve vězení nějakou zbraň a taky že ji najde, odkluše do žumpy, skočí šikovně mezi skály tak, že se ani nenapije studené vody a vyplave na pobřeží příhodně na místě, kde na ni čeká romanticky bílý oř, do té doby zřejmě umírající, puchem žumponorné Sněhurky probuzený k akci. Lovec se ve vteřince rozhodne změnit poslání, prozře, pochopí, tedy nepochopí, ale to je jedno, zkrátka se z něj stane skřítek pomocníček, pak se objeví trpaslíci, kterých je, ač říkají něco jiného, na počátku osm (na konci, kdy se konečně dají spočítat jich je v korunovačním sále sedm, pokud jeden zemřel, ať počítám jak počítám, bylo jich na začátku osm a v žumpě pod hradem jich muselo být sedm a ne šest, jak se dopočítali oni, ovšem je omlouvá, že v žumpě byla tma, asi jako pod svícnem). Sněhurka má většinu doby olezlé omaštěné vlasy a to i v okamžiku, kdy vyleze z vody, trpaslíci jsou po té, co vylezou z žumpy, čistí. Nevím, co je větší záhada. Další věc je, že na chystaný pohřeb má Sněhurka hůř padnoucí šaty než ty, v nichž byla v kriminále. V brnění vypadá jako ošklivý kluk, ale v brnění asi není primárním účelem vypadat hezky, ani když jste princezna. Z Charlize mi brněly zuby, chladná mrcha jí šla dobře, ale zas oslnivě krásná mi nepřišla, přičemž vypadat úhledněji, nebo aspoň čistěji než Sněhurka, nebyl takový kumšt. Osudový polibek tam byl, ale nevyzněl osudově, vypadalo to, že Kirsten chce vládnout sama a dvojku romantických hrdinů si nechat pro zábavu, nebo na pozorování, nebo já nevím k čemu. Kam se sakra ztratila romantika? Dost se mi ale líbilo, že nechali nějaký prostor Sněhurčině mamince, která navíc vypadala, že by skutečně mohla mít dceru tmavovlasou se světlou pletí. Nějak mě ve filmech deptá, když mezi nejbližšími příbuznými je podobnost menší než je v reálném světě mezi dítětem a sousedovic papouškem.

Celé by to fungovalo podstatně lépe, pokud by se to nevyprávělo jako opakovaný příběh s vědomím všech postav o tom, že nemlich to samé se odehrálo už asi čtyři generace nazpátek za účasti přímých předků současných protagonistů, přičemž někteří měli i stejná jména. V traileru a na fotkách z natáčení se mi líbil ten sob. Převtělování zvířat do lidí a zpět moje oblíbená režisérka použila už kdysi v Bambim, kde to dodávalo na půvabu a hravosti, tady to dávalo spíš pocit, že trochu neví, jak myšlenku důležitého dějotvorného zvířete uchopit. Když pominu ty rádobyvtipné momenty, vyplývající z toho, že Andersenovu pohádku všichni znali a předříkávali si, co mají udělat, protože to jejich prababička napsala do instrukcí, nebo se to v rodině tradovalo, dětští představitelé jsou sympatičtí, kostýmy jsou nádherné, příběh je z Andersenových pohádek jedna z nejlepších, protože chybí jeho oblíbený konec, kdy by Gerda zemřela s poslední sirkou v ruce, sníh by roztál, nastala by potopa, ve které by se nejprve utopil Kay, pak všichni ostatní a nakonec by na uhřátí zemřela Sněhová královna. A taky tam byl ten sob.

Jeden starý rest odškrtnut, konečně jsem viděla i animovanou Popelku. Jak jsem konstatovala u hrané a jejích skleněných střevíčků, musely jí holce strašně smrdět nohy. Tady jí smrděly už před tím a to z těch balerínek. Vím, není to zrovna pohádková úvaha, ale má poetická duše je poeticky pragmatická, což se u většiny lidí, možná u všech, krom mě, z podstaty pojmu vylučuje. Blbou hnusnou zlou kočku bych střelila mezi oči. Ztělesňuje ten nejodpornější kočičismus, který žádná skutečná kočka obsahovat nemůže, ať taková skutečná kočka obsahuje krom předražených kočičích kapsiček cokoliv. Pro myši mám slabost, takže přenesení velké části děje právě na ně vyhovuje mému pojetí humanoidního zvířete v animované pohádce. Kouzlení kouzelné kmotřičky bylo kouzelné, jaké by taky mělo být. Princi uniforma sekne. Řekla bych, že to byl chlapec jako malovaný. Popelku bych zařadila až za Sněhurku i za Malou mořskou vílu, ale pořád by, kvůli těm myším především, byla v pořadníku princezen v první pětce, navzdory tomu, že Popelka není princezna. Ráda bych však viděla toho smělce, který by princeznám dělal pořadník.

Kdysi dávno v dobách dětství, jsem viděla animovanou verzi Jacka a fazole, která byla nesmírně vydařená, krásně nakreslená a správně napínavá. Ani tato verze sama, aniž bych tušila, jaký to je film, nejspíš není tak dobrá, jak si ji uchovala moje paměť. Tato hraná verze je tedy od začátku do konce příšerná a nebýt pár vtipných slovních přestřelek a poměrně sympatického představitele hlavního hrdiny, špatné masky, debilní houser a nesympatická otravná holčička by mě naprosto otrávili. I když mi odpad připadá jako hodnocení přehnaný, každému, kdo není vášnivým milovníkem luštěnin, bych doporučila se této fazoli vyhnout velkým, hodně velkým, obloukem.