Jezinka.Jezinka

Nejde o to, že se opakují motivy použité jinde, to by pak mohla princezna nebo král být jen v jedné pohádce, případně princezna by si někoho jiného, než prince, mohla vzít jen v jedné pohádce, jde hlavně o to, jak se to staré pojme, aby to nebylo nudné. Tady to je tak na půl cesty. Místy hodně vtipné, místy křečovitě tlačí na pilu a je to pak přesně tak, jak když se tlačí na pilu. Hodně to dře a výsledek nestojí za moc, nemluvě o té poničené pile. Tady velmi dobré výkony princezny, krále, proradného rádce a jeho tupého asistenta a vcelku příjemný projev postav ostatních, kde nejvíc kritických připomínek mám k postavě kuchařky, kazí to, jak z toho kape snaha scenáristy být nápaditý a hlavně za každou cenu vtipný. Nechat někoho, kdo hraje postavu, co předstírá, že je ctihodný profesor, podlézat pod břichem oslíka (ještě jsem čekala, že ho nechají strkat oslíkovi prst do zadku), působí přinejmenším rozpačitě. Nebudu-li se pokoušet o to být laskavá, asi rovnou vybalím, že to je trapas. Vtip s natíráním vejce a nekonečným rozbíjením dalších je taky klišovitý a jak z výstupu narozeninových klaunů (což vysvětluje, proč má v Americe tolik dětí panickou hrůzu z klaunů). Proti tomu reminiscence na Zlatovlásku je svěží a milá. Další plus jsou živá zvířata, ale nějak se zdráhám přihodit hvězdu za herecký projev akvarijní rybky.

Kdo neviděl tančit rusalky na Kampě a skřítky v Nerudovce hrát Černého Petra, ten asi moc dupe. Kdo by nechtěl svého draka, zejména, když ten drak má tak krásné důvěřivé oči.

Co by se stalo, kdyby člověk musel splnit všechno, co mu kdo přikáže. A jak se dopracovat k tomu mít vlastní vůli. Jak já bych si přála, aby se lidi nebyli tupými přikyvovači. Nebo kdyby aspoň kývali těm, kdo mají rozum. Nebo kdyby přikyvovali mně, což by sice ne vždy bylo dvakrát chytré, ale zas by to bylo pohodlné a to se taky počítá.

Peklo se často v pohádkách snaží chytračit a dostat do svých spárů někoho, kdo peklu nepatří. A vždycky to dopadne tak, že dotyčného (zpravidla s pokornou omluvou) vrací zpátky na zem. Na českém (díky Belzebubovi Lasicovi vlastně československém) pekle je sympatické to, že je sympatické. Jde vidět, že jsme národ, který už dávno poznal, že nějaký ten čert není to nejhorší, co můžeme v životě potkat.

Působivý minimalismus, který si vystačí s jednou papundeklovou polorozpadlou zdí, holou místností se závěsem (potom postupně kolébkou a trůnem) a šesti postavami, aby byla převyprávěna jedna z klasických pohádek. Růženka tentokrát nespí, ale rovnu se změní v keř a to ještě kdo ví jaký, když z něj jak bolavý palec trčí ta růže na dlouhém stonku, nespí ani její královští rodiče, královna žvatlá u keře a král jezdí na lov, což, díky zmíněnému minimalismu, nevidíme a všechno to rozetne zasněný mladík s podivnou fixací na rostliny, který růži začne zpívat. Jo jo, zeťák, co zpívá do roští, to je sen každých rodičů, správná snacha potom dělá co? Vaří guláš kopřivám?

Když se chce míchat cosi nemíchatelného, chce to velké štěstí a smysl pro humor, aby nevznikla dost nebezpečná směs. Tahle pohádka mi coby dítěti přišla divná a jen shovívavost stáří mi brání být přísnější. Taky tedy slabost pro Ivanu Andrlovou, Libuši Havelkovou, Natašu Gollovou a makové buchty.

Nevím tedy, o jakém chození ke štěstí je v titulu pohádky řeč. Chlapec nikam nechodil, ale padal. Štěstí, co je to štěstí? Pro někoho východ slunce a to, že se ho dožil, pro někoho květina rozkvetlá na louce a pro hodného chasníka z pohádky to, že si může kutat na zahradě. A taky tedy ta jediná opravdová láska, abych něco nevynechala. Víla Sasanka kolem sebe mává rukama jako vzteklý větrný mlýn, hlavou kývá jak podnapilá marioneta a švitoří sladkým hláskem, který mě u afektovaných blonďatých pipin vždycky vytáčel a asi vytáčet nepřestane. Celé to je trochu agitka za ochranu přírody, ale proti tomu jako člověk, co má rád pohled na rybník, kde se prohánějí kachny, louku, kde motýli dělají ty svoje nepochopitelné okřídlené věci a kytky, které mají poločas rozpadu ve dnech (poločas rozpadu plastu ve volné přírodě jsou řádově stovky let), nemám ani půl slova námitek.

Hop, hop, duli, duli ať mi někdo vysvětlí, jak se spředením z té hnědo šedo cosi koudele stanou jemné bílé nitě. Proměna na zlato mi je v tomhle ohledu snad i jasnější, to je prostě kouzlo. Nářečí, kterým mluví i král týhle širý země, je tentokráte milé, jednoduchá kulisovost tomu nijak neubírá na půvabu a král Jaromír s napraveným Barčetem představují jeden z těch sympatičtějších královských manželských párů českých pohádek. Navíc byli skromní, když jim zámek po pradědovi nakonec stačil. Následováníhodná ušlechtilost.

Krásné nábřeží a sofistikovaná krabička na bagety. Jak dlouho asi Scarlett psala scénář? Ne všechno, co je sépiové, je umění.

Udělat z příběhu o Karkulce sociální drama o zlých dětech a nemanželském dítěti, které je zároveň postiženo tím, že je vnučkou místní podivínky, jež pěstuje houpačky na stromech a vynalézá hlučné přístroje k ničemu, kde vlka navíc nehraje vlk (či aspoň pes, jako ve stařičké české černobílé verzi), ale jakýsi uslintaný pedofil, byl jeden z typicky německých filmařsky pohádkových nápadů. Přesně z těchto důvodů jsou německé pohádky plné kouzla a brutality (vím co píšu, četli jste někdy Sněhurku? Vážně? Co ty žhavé boty, do kterých nazuli královnu? A co Locika a oslepený princ? Málo násilí? Skutečně? Nejste trochu krvelační?) pouze v literární podobě a jako filmy to stojí za vyližkapsu.