Pítrs85

Sci-fi většinou sucks, teda aspoň v mým světě, ale když se jednou za iks járů povede takhle yntelychentní scájfáj (naposledy podobné po-city jsem za(pro)žíval u prvního Matrixu), dokáže to ohromit a takňák znejistět lépe než kdejaký existenční drámo. Hlavně začátek téhle Deu-sex Mašíny, co je pro tentokrát enem ex (asi bývalka), je tak hrozně nejednoznačnej, až se přistihnete, že se co pět minut otáčíte přes rameno, co by kdyby... Oscar Isaac je cajzl na počkání (A to jsem si zprvu říkal, že otce stvořitele měl hrát ňákej známější xicht... Ani prd!), Gleeson nejen aspiruje, ale rovnou vyhrává cenu za nejvíc štěněčí pohled roku a Alicia Vikander? Jo jo, Alicia Vikander :-) Konec pak možná tušený, ale o to víc námrdový, stejně jako hudba, která je taky námrdová, ono námrdový je tady vlastně ouplně všecko.

Na začátku jsem se obával, že z toho bude takovej ten klasickej emerickej western o čestných maršálech, zlých rudoších a ještě zlejších banditech. Ale úlalá, nemohl jsem se víc mýlit. Tenhle film na to šel totiž jinak, kdy jediná fakt kladná postava tu je vlastně Matt Damon jako texaskej ranger. Jinak na obou stranách barikády tu máme vesměs samé těžce uchopitelné charaktery. Tak třeba maršál Cogburn (Bridgesovi tihle vylití ztroskotanci jdou tak dobře, až by ho jeden podezíral, že chlastá i normálně :-), rasista, co se neštítí zkopávat malý indiánky z verandy, v jednom kuse nasává a vůbec má nejlepší léta za sebou. Přesto když už nějakej případ vezme, dokončí ho, i kdyby u toho měl zdechnout. Jenže stejně neurčité osobnosti tu jsou i mezi těmi zlými- Tom Chaney a hlavně Šťastnej Ned nejsou jen hnusný a zlý, ale díky skvělýmu scénáři bří Coenovců maj jejich charaktery něco, čemu bychom mohli říkat hloubka. A to se mi na Opravdový kuráži líbilo asi nejvíc, že i ta poslední vedlejší postava tu není jen za blbečka. A co dodat k Hailee Steinfeld? Krom toho, že na mě zpočátku působila jako děsná kráva, si mě počas filmu získala natolik, že jsem... ne, to bych spoileroval :-) Každopádně potěšil i skvělý konec (nemyslím ten epilog, ale to předtím), zkrátka zase jednou inteligentní snímeček, co si nehraje na něco víc, než co sám je (just western), ale zároveň je, aspoň pro mě, westernem v jedenadvacátým století nejlepším.

Pohoda prodchnutá pohodou, vážně, takovýhle 'feel good' filmeček jsem už teda dlouho neviděl, až jsem na sebe skoro naštvanej, že jsem s jeho projekcí nepočkal na nějakej parnej lenivej den v létě... Jeff Bridges ve své poloze Dude Lebowskiho je lidskost sama, i se všema jeho mouchama. Nečekejte žádné dechberoucí drama, o tom tohle Šílený srdce fakt není, když se jde na rehab, tak bez keců a tý omáčky o probdělých a propocených nocí okolo, když se otevírají starý rány a křivdy, tak jen v náznacích, navíc ta "špatná strana" tu podává pomocnou ruku (plnou peněz) a když !Bacha, Spoiler! se hroutí vztahy, tak bez kapky slzy a s kamarádským pokecem na konci. Country není styl, kterej bych vyhledával (narozdíl od příbuzného blues), ale od Jeffa ty songy zněj zatraceně dobře. Jo, není nad to se u filmu taky jednou hodit do pohody :-)

Podobně tématicky obsažným filmům moc nedám, páč rádi vrství patos nad patos, a lidi, co by tak rádi chtěli být normálními (ať už to znamená cokoliv), ukazují jako hrozné oběti většinové společnosti. Nebo aspoň tenkrát v těch padesátých to většinová společnost byla, dnes už si tím nejsem tak úplně jistý. Anyway, Carol je film z ranku těch krásných (v tom nejlepším slova smyslu), krásně vystylizovaná atmosféra půlky minulého století, výtečná hudba (naštěstí prostá čemukoliv, co by se dalo ohodnotit jako přehnaně srdceryvná, naopak, příjemně doprovází děj filmu) a samozřejmě herecké obsazení, Cate Blanchett špatně zahrát neumí, ale o nic pozadu nezůstává ani Rooney Mara (mimochodem až se bude točit biografický film o Audrey Hepburn, hlavní představitelka je jasná, Rooney je nejkrásnější herečce všech dob podobná nejen vzhledově, ale i gesty a mimikou, tu umocněno dobovou módou a účesem). Zkrátka moc příjemný film, tématu navzdory.

Představte si nechutný, temný a drsný film, kde lidské maso ožírají zombíci. Tak, a teď si tam namísto rozpadajících se zombíků dosaďte... ovce :-) Nový Zéland se pro mě tímto filmečkem stává novou hororovou velmocí (no asi by bylo namístě napsat hororovou komedií), protože toto je asi čtvrtý horor ze země Pána prstenů a opět je to neskutečná pecička, na jejíž humor se nechytají ani Angláni ani Australani (o Amících ani nemluvě). Hlavní postavy jsou, tak jako vždy, přehlídka sympatických tupoňů, kdy nebudete mít problém mačkat palce, aby se všichni dočkali zářného konce (a pokud možno bez kopýtek a krásně vlněné srsti). Jen z teho bečení vám po asi půl hodině div nepraskne hlava :-) Nejvtipnější scéna pak samozřejmě ta s motorovkou (a já se tak těšil na krvavou lázničku :-).

Vždycky jsem se chtěl o této, abych použil název filmu, přehajpované scéně z americkýho Seattlu dozvědět něco víc, dozvědět se, jestli v jeho podhoubí vznikly i lepší kapely, než profláknuté Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden, Alice in Chains nebo Mudhoney. A podle tohoto dokumentu? Ne, nevznikly :-) Tedy alespoň pro mě ne, těch pět výše jmenovaných je prostě to nejlepší, co se v tomto žánru urodilo, a tudíž i tedy zaslouženě sklidily ty největší ovace (a nejvíc money, of course). Dokument pak jako takový není špatný, ke slovu se dostávají všichni ti, co za jeho vznikem stáli, od producentů, přes nahrávací společnosti (Sub-Pop, samozřejmě) až po samotné hudebníky, a že jich v osmdesátých a na začátků devadesátých let vzniklo hafo moc. Ale dílem tím, že mě právě všechny ty neznámé grungové skupiny nijak zvlášť nezaujaly, a dílem tím, že naopak o Nirvaně nebo Pearl Jam se tu mluví jen okrajově, a když už, tak o věcech, které vím už dávno, mě nijak zvlášť nebavil. Takže nejvíc nezapomenutelný moment tu je ten, kdy Kurt poprvé živě odehrál Smels Like Teen Spirit (mimochodem neskutečnej drajv, stokrát větší než na desce). A stejně by mě zajímalo, na kolik byl grunge, se všema těma svýma flanelovýma košilema, rozdrbanýma converskama a děravýma džínama, pravdivý, nakolik byl opravdu nasraný, a na kolik to byl jen šikovnej kalkul slizkých kravaťáků. Punk 2.0? Who knows...

Tři hvězdy odřenější než grungeovsky odrbaný džíny. Věřím, že v devadesátkách to museli lidi žrát, ale dneska to, aspoň na mě, působí tak trochu... trapně. Nevím, možná, že jsem jen zbytečně cynickej, ale v okamžicích, kdy tam začnou všichni tancovat, zpívat nebo nějak jinak trapčit, přepínám do stavu "fuck this shit". Každopádně léta devadesátý byly poslední léta, kdy muzika ještě za něco opravdu stála a vy jste si nepřipadali okradení, když jste za ní ještě platili ;-)

On už jen ten casting je v podobě Aarona "Kick Asse" Taylora-Johnsona v roli Johna Lennona jeden velkej přešlap, nejen, že se na asi nejlepšího muzikanta všech dob nepodobá, ale nevidím ho v něm ani v gestech, mluvě (o zpěvu ani nehovořím) atd. atp., navíc je na vyhublýho Lennona hrozně nasvalenej :-) Ale tak ono se tady na to, aby byli herci svým předlohám aspoň trochu podobní, očividně nehrálo, viz. McCartney... A ani příběhově to není žádná pecka, Lennon je tady vyobrazenej jako hroznej dickhead, kterej jen chodí po Liverpoolu jako hroznej mačo, fláká se a mlátí lidi. Ono na pohled to vypadá hezky, Angláni se zase vytáhli a tu dobovou atmosféru tomu vtiskli pěkně, ale prostě v tom nevidíte TOHO Lennona, tudíž to ve výsledku vypadá spíš jako parodie... Ale jako takový televizní film na jedno nedělní odpoledne to i celkem zabaví. Což je však na biografický film o někom, kdo se jmenoval John Winston Lennon, zatraceně málo.

Přestože i nefanoušci Brouků znají nejen jejich nejslavnější roky, ale i jejich začátky v zaplivaných hamburských strip klubech, byl to dobrý nápad, vložit děj filmu Backbeat do raných let, konkrétně do roku 1960, kdy se Beatles ještě nejmenovali Beatles, za bicími neseděl Ringo Starr (ale Pete Best) a kapela nebyla čtyřčlenná, nýbrž pětičlenná, kdy tu na baskytaru hrál Stuart Sutcliffe. A právě hlavně o něm je Backbeat, o něm, o jeho vztahu k umění, vztahu k jeho přítelkyni Astrid Kirchherrové a samozřejmě hlavně o jeho vztahu k Johnu Lennonovi. Přestože film není ničím strhující nebo extra zapamatovatelný, jsem rád, že jsem ho, jakožto velkej fanoušek Brouků, konečně viděl, když už nic jiného, tak výběr hlavních herců se povedl na výbornou, Ian Hart se sice Johnu Lennonovi moc nepodobá, ale když zavřete oči, zní až neskutečně stejně jako Lennon. No a samozřejmě TY písničky (o nichž se, o tom, kdo je nahrál a nazpíval, rozepsal ve svém dobrém komentáři Radek99).

S Oliverem Stonem je to vždycky stejný, začátek filmu skvělej, člověka pořádně naladí, ale jak minuty ubíhají, začne se to rejžovi pokaždé celý sypat, až se přistihnete, že někdy před polovinou filmu doufáte, ať už to kurva celý skončí... a ono to nekončí a nekončí a nekončí a nekončí a nekončí... Vlastně kromě výborné Čety jsem jeho filmu nedal nikdy víc jak tři hvězdy. Samozřejmě se tu, stejně jako třeba v The Doors nebo v Takoví normální zabijáci, dočkáme takových těch roztřesených a rozostřených "cool" záběrů, asi takhle vidí Stone svět, když si dá před spaním nějaký ty dobroty... U-Turn mohl být kultovní filmeček, všechny atributy, k tomu stát se jím, by tu byly- skvělý hlavní (ne)hrdina Sean Penn, skvělý Nick Nolte jako cápek, co chce nechat zabít svojí manželku (J-Lo možná umí pěkně vrtět prdelkou, ale herečka je to fakt mizerná), plus skvělé malé městečko v americkém zapadákově plné všenemožných redneků, úchylným Billy Bob Thorntonem (imho nejlepší postava) počínaje a dvojicí Danes-Phoenix konče. Jenže po nějaké době to prostě začne být nůďa a vás přestane zajímat, jestli to ten Penn, kterej tu dostává do držky snad úplně od každýho, přežije nebo nepřežije... Plusový body za soundtrack.