marhoul

Svižné, vtipné, lehké, milé. Vzácná kombinace, která potěší.

Hrbatá Kristen Stewart hraje labilní, přehlíženou hysterku, vnitřně se užírající i navenek a jak víme my, co její anabázi pamatujeme, i rádu se mstící, která si ukousla většího sousta a tvrdě momentálně nestíhala, zato se v klidu, co by milující, zodpovědná máma se šťastným elánem vyválela, ve jménu své opuštěnosti, s kdejakým podrž tažkou, od řidiče, přes bodyguardy, psychoana(na)litiky a pucovníky svícnů, kteří do toho zvesela šli, zatím co ona jen hledala lásku, což se do opěvného snímku, který má rozcítit především milovníky nešťastné princezny lidských srdcí, nějak nevešlo, ale ze všeobecných ohlasů víme, že by taková fešanda zajisté potěšila mnoho tchyní, ale hrbatá fakt hraje a hraje ji dobře, čili je malá pochvala, velikosti atopického ekzému ve tvářích, namístě. Dále výprava je solidní, jinak depka. Kvílející housle a znázornění evidentně mizerně nastavené psychiatrické léčby, což v kombinaci s konfliktní, zamindrákovanou, úskočnou povahou, která má hluboce zakódováno být imrvere v opozici proti čemukoli, zvláště pakliže není neustále na vlně a v záři reflektorů, která se ve svých výhradních pocitech rýpe, jak špaček v hovně, na mě vychrlí cosi, čemu bych v reále určitě nebyla nablízku ráda. Správně, o Dianě si myslím svoje a veškeré nekritické písně na její počest, z nichž není zřejmé, co byla madam zač, a co se vcelku rádo nosí, házím přes palubu. Tady jsem lehce milosrdná. Víc mě ale potěšili v Koruně, kde si teda dovolili víc. Možná proto, že se nejednalo o zpracování pouhých třech svátečních dnů. On si vážně někdo myslí, že takto labilní povaha by žila šťastně až do smrti, kdyby se jí nestala nehoda? To si nemyslím. Na štěstí se totiž musí pracovat, to většinou nepřijde jen tak samo. Každopádně škoda života, však s idylickými představami bych byla opatrná. Té by ke štěstí nestačil ani poslušný, pozorný a odevzdaný mopslík, ani tučné konto. Takže na Charlese a za Charlese! Ten fakt šlápl do smradlavého a nekonečně lepivého, borok... Pěkná kamera.

Luxusní retro vizuál, kterému uhrančivá Anya Taylor-Joy jenom prospívá, s ní je skutečně hračka vrátit se o pade zpět a cítit se v tom komfortně. Bavila mě stejně jako v šachové lahůdce. Nápad je kvalitní, provedení v první polovině mazácké, pak se to ale sype, jako to rozflákané zrcadlo. Dochází tomu často dech, kombinují se dvě na tři, ačkoli by se vážně nemuselo. Mít to hodinu a půl, osekat otravné vyplesklé výrazy celkově nesympatické a přehrávající Thomasin McKenzie, vypálilo by to mnohem lépe. Výprava,  hudba, kostýmy, styling, námět, atmosféra, vše moc pěkné, na epileptickou kameru si osobně moc nepotrpím, ale dalo se. Viděno v kině, kde se mi to k nástupu finále docela táhlo. Přes moc hezký vizuál se domnívám, že je to spíš záležitost vhodná na gaučovou projekci, přepínání se bude hodit pro chvíle lehkého zívání u psychedelických opakovaček, ale celkově fajn jednohubka. Horory nevyhledávám, až na ty klasické, tohle nakonec ani žádný horor nebyl, čili dá se doporučit i jiným filmovým fanouškům s podobným vkusem.

Kamera je sice nádherná co se týče světla, barev, záběrů, které přímo kopírují Vincentovo díla, ovšem zároveň epileptická, překrytá filtrem, což zase kopíruje Vincentův stav duševní, čili jsem asi po půl hodině projekce byla zralá na uříznutí ucha taky. Willem byl jako van Gogh skvělý, mně nevadilo, že zahrál sedmatřicetiletého muže, protože ten byl ve své době zbědovanější víc, než současný sedmdesátník. Líbily se mi dlouhé záběry v polích, lukách, mimořádně mi sedla černobílá sekvence (vlastně spíš infra) Vincentovo plastických-jakoby hliněných obrazů, jak je ostatně popisoval i Gauguin. Hezky tvůrci naznačili, že existuje domněnka, zda neměl geniální malíř, krom psychických potíží i poruchu barvocitu, což by odpovídalo jeho způsobu malby. Na dotaz, proč maluje zrovna takto, malíř za svého života opakovaně tvrdil, že on to takto vidí. A maluje jen to, co vidí... Výrazně podobně vidí lidé barvoslepí. Odpovídala by tomu i nezvyklá sytost barev a způsob použití štětce. Pojetí Vincentovy smrti mě nijak nevyrušilo. Nikdy nebyla pořádně vyšetřena a přestože byl psychicky nemocný, nebo měl propady nálad v důsledku absťáků, v době svého skonu byl přes dva měsíce stabilizován, radostně tvořil, cítil se dobře, jedl, spal, žil ve společnosti pana doktora, který s osamělým mužem rád mluvil o duši i o tvorbě. I přes zkratkovité jednání je divné, že se zastřelil zrovna v období, kdy mu bylo fajn, což se potvrzuje i v dopisech Theovi. Hypotéze neúmyslného zabití se věnuje i nádherný animák S láskou Vincent osobně s tím nemám s problém. Roztřesená kamera mi ale vadila a ani Oscar mi v roli Gauguina neseděl. Neměl v očích uměleckou posedlost tvorbou, nečišela z něj nebezpečná živočišnost, rivalita, která mu v reále bývala motorem. Mads byl senzační, ten rozehrál na malém prostoru naprosto nezapomenutelnou chvíli, nádherné! No a co se týče účetní knihy... Najít tohle? Šleha, jak hovado. Jak pravil Lautrec: "Svět, který nosil Vincenta, nemůže být tak špatný."

Po padesáti minutách odchod z kina středem. Iritujících keců jako na svazácké schůzi, depresivní, nezábavné, první scéna ok, ale po ní už jen opruz ve velkém stylu. Přehlídka nejen že nepohledných, ale absolutně nezajímavých, tuctových ksichtů s poťapanými jmény, přičemž je absence testosteronu a estrogenu až zarážející, ale hlavně když je to barevné, všepohlavní a plné srdíčka, že jo? Je tristní, že jediné, které vypadají jakž takž filmově, jsou skoro šedesátiletá krychle o jednom rozměru všech stran Salma a skoro padesátiletá, strhaná Angelina, obě dávno za zenitem, nicméně stále se z plátna dívá kdosi s hereckým šmrncem. Chlapi- čistá nula, zšenštilé princezničky ze Hry o trůny skutečně nemají chlípnějším, namlsaným dámám v publiku co nabídnout, čili nezbývá než opět velebit Toma Hardyho, jakožto jednoho z mála zástupců bombarďáckých chlapů dnešní doby, ten v tom ovšem nehraje. pochopitelně. Jedna za Babylon, aspoň budou děcka vědět, že něco takového bylo. Chloé mě nezaujala ani uondanou Zemí nomádů, ani Marvelovkou, ke kterým bývám zpravidla docela shovívavá. Pokud je ovšem netočí levibáby. Co mě ale vcelku zaujalo, byl trailer na nového Batmana. Ten by snad mohl, s unikátní, zajímavou držkou Patizónem, vypálit lépe. Doufám.

Neviděla bych to tak černě. Téma je jasné. Že obsahuje klišé? Tak ono mít děti, čekat děti, starat se o děti, mít všelijaké vztahy a nějak v nich žít, obvykle jakési klišé je, čili z tohoto úhlu v klidu. Jmenuje se to Matky, je to o matkách. Co divák čekal, netuším, mě jako matku obsah nestresoval. Predevším chválím sympaticky přirozené herecké projevy, doslova nevídaný jev. Průser byl mizerný zvuk, za který srážím, jinak nic, co by mě v rámci odpočinkového žánru výrazně pohoršilo. Kdo vnímá dnešní dobu, ví, že na instáč práskají instapindy vše, je to děsné, debata na dlouho, ale co už naděláme. Tvářit se, že to neexistuje, bylo by naivně pokrytecké. Buďme tedy rádi za ženy normální, s přirozeně hezkým obočím. Chudera, třikrát zbouchnutá neplatičem Neužilem, taky není nic, co bych v řadách svých znamých nikdy nepotkala, Sandra ji vystřihla skvěle, znuděných bohatých ženušek workholiků taky známe požehnaně a vystreslá těhule, bez chuti na manželíčka, se střelenou megerou matkou v zádech, také není laciné sci-fi. Jednoduché, ale bez afektu. Vlastně docela příjemný film, s několika potřeštěnými momenty, celkově mi počin připadá lepší, než řada našich komedií, které jsou na jedno, rychlou jehlou ušité, brdo. Vagnerka, Gábi i Petra fajn, chlapi taky, Mauréry je šílená celá a pan Preiss? Klasicky výborný. V pohodě.

Kdo si hraje, nezlobí. Wes si s fikcí hraje moc rád a s ním i celá plejáda vynikajících aktérů, kteří se do jednoho blýskli v Adersonově posledním počinu, jehož název je natolik dlouhý a otravný, že spolehlivě odradí kde jakého joudu. Jednoduché propojení několika rozličných příběhů, přitom promakané, jak to Wes rád, zábavné, groteskní, alegorické, vizuálně absolutní, s parádními animovanými sekvencemi, přesnou atmosférou, nekonečným množstvím slov, s rozvedením čehokoli do krajnosti, často až za kraj, pochopitelně vše v šarmantním módu, kdy třeba při vystoupení Tildy Swinton, velebíš své cimrmanovské génie a řehtáš se, kterak šlechtična projevem střelí do vlastních, u Revoluce, přestože to dávno víš, opět zjistíš, kolik toho brutálně talentovaný Timothée dokáže levou zadní nabídnout, vyprskneš smíchy u štěku s nejznámějším Rakušákem ve světě filmu, už jen proto, že ho vidíš, objevuješ zástupy známých tváří v rolích i mini roličkách, kteří se v této milé, hravé blbince, toho zhostili s velkou chutí, protože střihnout si u Wese úplné cokoli, patří k vrcholu filmové tvorby a vůbec nesejde na faktu, že spoustu lidí jeho filmy nikdy neosloví. Dojemná Frances, perfektní Benicio, klasičtí Adrien, Owen, Willem nebo Edward, potěšil i Rupert Friend. Monolog o chuti jedovaté soli neměl chybu, vše kolem Billa Murryho- příjemnost, kterou chceš, Léa není můj šálek a tuhle bezkrkou, bezpasou cuchtu s koženou fotkou jednoho výrazu místo ksichtu všemi filmy napříč si tedy odpustit mohl, ale nevadí. Nejcennější známky taky mívají drobný kaz. Za mě nejlepší počin prvomájového tvůrce, tak ono se dávno ví, že lidé narození prvního pátý, mívají excelentní filmové kritické oko a k filmu přirozeně inklinují, že ano, zkrátka Francouzská depeše se nesejde s pochopením u znuděného blbce, který neustále čeká, co z toho vyleze. Jde o biják pro chytré děti v dospělých hlavách.

Nenáročný film na podzimní podvečer, předvídatelný a plný klišé, přesto natočen s lehkostí i vybraným stylem. Hezky obsazené, pohodové, pochválené. "Řekni mi, co čteš a já ti řeknu, co jsi za člověk." Telefonát s Kingem potěšil.

Malý velký slovenský filmeček, který mě pohladil po duši. Sháněla jsem ho delší dobu, ale vyplatilo se. Úsměvné, fajné, stejně jako práce Peťa Kočana, který se svým divadélkem dokáže potěšit malého i dospělého diváka. Talent, osobnost, kreativita, vše se zúročilo v milé road movie, která by nemusela zapadnout. Palec nahoru této tvorbě. A přála bych se víc.

Sáhli mi na krásnou, polskou komedii, která je roky skutečnou vánoční ozdobou a to se nemělo stát. Někdy proti remakům nic nemám, ale v tomto případě ano. Všem doporučuji originál (známý u nás jako Noc plná zázraků, polsky Listy do M.), který je špičkově obsazen i zahrán, třeba můj majitel ho má raději než Lásku nebeskou a to je co říct, samozřejmě proti gustu žádný dišputát, lidová obec řachanďácká si asi pošmákne, ale já si teda řádně zaťukala na čelo, doufaje, že snad nedojde i na zprznění vcelku nepodařených dvou pokračovaní. Trapnost většiny interpretů šla na dřeň, což ve verzi polské nehrozí ani omylem, protože mistři citu. Naopak v případě komedie Známí neznámí (podle originálu Naprostí cizinci) předělávka dopadla krásně, čili bacha na prasátko a dobře zvážit, na čem prachy určené na předvánoční veselí rozfrcat. Dá se najít příjemná kvalita. Dá. No ale chce to trochu fištróna.