vesper001

„Paroháče“ jsem kdysi viděla v divadle, a i když herečka v hlavní roli nebyla ani zdaleka tak překrásná jako Claudia Cardinale, bavila jsem se mnohem víc. Prvním problémem je nestřídmá stopáž, dvě hodiny na příběh s tak přímočarým dějem jsou obtížně únosné i pro člověka se zálibou ve starých filmech a Claudii. Druhou slabinou je Ugo Tognazzi, který vypadá jako Peyrac po lobotomii. Líbila se mi hudba a kožešník Bernard Blier, ale do divácké extáze jsem měla dál než Santa Claus do rovníkové Afriky.

Film věnovaný památce Jacquese Brela nese mnohé stopy jeho tvorby i životního příběhu. Neobsahuje však zuřivou beznaděj ani drsný sarkasmus jeho nejslavnějších hitů, naopak, je posmutnělý, něžný a hravý, přesně jako některé Brelovy méně známé kousky. Cirkusák Sam, stárnoucí, ale výkonný a kreativní muž, uposlechne hlasu své toulavé krve a náhle se rozhodne položit mezi sebe a svůj – podle dnešních měřítek úspěšný – život oceán. Označení „rozmazlené dítě, které rozbilo všechny své hračky“ je výstižné jen částečně, jeho motivace nespočívají pouze v únavě ze stereotypu a přemíry práce. Mnoho tvůrčích lidí mívá čas od času a v různé míře intenzivní potřebu být „hluboce a bohatě sami“, jak říkala Sylvia Plath, aby mohli zrekonstruovat svůj vnitřní svět, ze kterého rozdávají, a znovunalézat inspiraci i sami sebe. A někteří to řeší hodně radikálně. Brel odjel tak daleko, jak jen mohl, i Sam Lion nakonec nalezne klid na tropickém ostrově uprostřed divokých zvířat, která tolik miluje. Někdy je možná třeba odstranit z toku velké kameny, aby mohla voda volněji proudit, když ale zmizí všechny, zanikne i koryto a voda zmizí v zemi. Nejsou to ale nakonec právě ty kameny, druzí lidé, kteří zdánlivě brání umělci v rozletu, ale svou existencí dodávají jeho životu tvar?

Jeden ze dvou momentů, kdy jsem litovala, že jsem nevynechala jediný díl Dr. House, byl ten, kdy Foreman naschvál prozradí Taubovi pointu Obvyklých podezřelých. No nic. O překvapení jsem sice přišla, ale můj dojem to nijak neumenšilo. Historka z podsvětí s nádhernou kamerou o partě kriminálníků, kteří až příliš pozdě zjistí, že jejich svobodná vůle je jen iluze. Zaujal mě Gabriel Byrne, kterého jsem dosud měla zařazeného ve škatulce „salonní typ“ a potěšilo zatnutí tipce policajtům příliš omezeným na to, aby se dokázali povznést nad premisu „jednou zlodějem“.

Tak konečně vím, proč se vyhýbám Robinu Williamsovi jako čert kříži a proč to budu dělat i nadále. A také se nyní omlouvám všem filmovým dětičkám, které si v dobách minulých vysloužily mou kritiku a nesympatie, protože toho smrada, co ministruje oslizlému reverendovi, bych v minutě nacpala do tříděného odpadu pro pekelné zmetky, a ohyzdná robotická mimina mě vyděsila víc než kukuřičné děti. Ale abych jen nekritizovala: Mandy Moore a John Krasinski jsou vcelku sympatičtí a závěrečné titulky mě docela pobavily. Robin Williams ovšem přehrává tak zuřivě, že většina scén, kde se vyskytuje, je na hranici snesitelnosti, a na mysl člověku bezděčně přicházejí otázky po jeho duševním zdraví. Za duchovního vůdce bych brala radši jeho slintavého psa. :)

Zápletka je nepravděpodobná a překombinovaná, jak to jenom jde, ale příběh je zručně natočený a kupodivu jsem se i orientovala. Rose Byrne nepřekvapila, protože o jejím talentu jsem nepochybovala, a Diane Kruger, kterou jsem doteď vnímala jen jako filmovou dekoraci, naopak překvapila příjemně. Ovšem ten Josh Harnett, to je materiál. Ač v hlavní roli, ani na okamžik neodloží výraz kozla, který chce být zahradníkem a právě dupl na hrábě. Abych dokázala uvěřit, že tohle je milovník č. 1, musela bych mít víc zubů než mozkových buněk.

Jsem zapálenou obdivovatelkou knih Freda Vargase a Jean-Baptiste Adamsberg je ze všech literárních detektivů mému srdci i povaze nejbližší. A jestli jde zachytit pohyblivými obrázky příběh, jehož hlavní kouzlo spočívá v nepochopitelných fantaziích a přelétavých úvahách zasněného vyšetřovatele? Nejde. Jakkoli tvůrcům nelze upřít snahu, snímek klouže jen po povrchu. Jean-Hugues Anglade mi nevadil, i když si komisaře představuju exotičtějšího, Hélène Fillières má zajímavé oči a její podání Adamsbergovy věčné lásky Camille je věrohodné, Danglard je naprosto přesný, ovšem Moser se očividně ze setkání s Rexem už nikdy nevzpamatoval. :)

Kdyby mi před pár lety nebo i před pár dny někdo řekl, že mě film s Linem Venturou a Annie Girardot nebude bavit, zaťukala bych si na čelo a myslela na lesní dřeviny. Jenže to jsem ještě nedostala Facku. Na tu skutečnou je v první řadě zralý scénárista, který táhne zmatené postavy dějovým bludištěm, druhou (resp. třetí) by zasloužila postava Isabelle, která je nejen nesympatická, ale i zoufale pitomá. Co film drží nad vodou je krásná chemie mezi Linem a Annie, kteří si svých (bohužel jen) pár společných scén viditelně užívají. A k ději samotnému – Facka je příběh lidech, kteří buď nemluví, nebo neposlouchají. Zasmála jsem se jednou, když Francis Perrin sletěl z kola. Tomu neříkám komedie.

Quo usque tandem abutere, vy prznitelé lykantropní tematiky, patientia nostra?! Nebudu raději řešit, proč tvůrci dali do názvu tu čokoládu, která hraje ve filmu asi takovou roli jako zubní pasta v zombie movie, ani proč se příběh odehrává v Rumunsku (no… protože to je takové jako strašidelné, proto), a přejdu rovnou k tomu nejhoršímu: vlkodlaci skáčou jako opičáci, lemtají absinth, trsají disco a přeměňují se ve skoku a záblesku světla (wtf?!). Hlavní hopsanda, pardon, hrdinka, sem tam vymění kontaktní čočky a zamiluje se do čmárala Aidana, který sice rozumu příliš nepobral, ale je zřejmě nesmrtelný a navíc paranormální scénáristickou protekcí obdařený. Vůdce vlkodlaků je teda fakt děsně cool rocker, který má ale naneštěstí psychopatického synáčka (každá čočka jiná) a u hopsandy utahováka. Témata jako možnost nakažení se nebo nutná přeměna vlivem úplňku tvůrci zcela ignorují, zato okázale žonglují s termíny jako „transcendence“ nebo „antigen“. Wow. Nebo spíš: AU!

Ne, není to komedie, kde lidé zakopávají o vlastní nohy a chrlí vodopády hlášek, ale smála jsem se jako už dlouho ne. Lino Ventura: sveřepý zabiják a profesionál každým coulem. Jacques Brel: ufňukaný cesťák a zoufalec každým coulem. Chvílemi vypadá tak smutně a bezbranně, že by ho člověk vzal na byt a stravu, v příští minutě se ale změní v nesnesitelného otravu, kterého by vlastní matka utopila, co pronáší zádumčivé úvahy typu „ano... ženy každou chvíli někde porodí…“. :) Ventura ho vraždí pohledem v každém druhém záběru (i přes sluneční brýle), ale kupodivu to nerealizuje ani ve chvíli, kdy Brelův život visí doslova na… šňůře od záchodu. Říká se, že „někdy odejde jeden člověk, a celý život je prázdný“, ale pokud vám do života vstoupí François Pignon, nemusíte se bát. Neodejde nikdy. :)

Jacques Brel táhne na svých bedrech stupidní pseudohistorickou maškarádu, a ačkoli nemá Delonovu krásu ani Maraisovu hrdinskou auru, díky silnému charismatu se mu to daří. Obsazení není zlé (Blier, Préboist, Frankeur a spousta ochotnic), zápletka ale kulhá jak kolikou stižená a o psychologii postav nemůže být vůbec řeč. Venkovský lékař se zlatým a nedobytným srdcem se pro své pacienty obětuje natolik, že dokonce zanedbává životosprávu, nestíhá se chudák ani oženit a tře bídu s nouzí (= nasává jako pojízdný demižón, klátí, co se dá a plánuje zbohatnout při epidemii). I přesto ale má dost věrných přátel, kteří přispěchají na pomoc, kdykoli skončí v lochu nebo jiném průšvihu, a věrnou ctitelku, která mu (jako jedna z mála) ještě nedala. Film obsahuje vyvážený poměr humoru a nevkusu a ke konci zničehonic přesedlá na melancholickou notu, která ho nakopne skoro až k průměru. // 10. 5. 2013: Původní znění zvyšuje skóre na 3*** a sexappeal hlavní postavy o dalších pět. František Němec v době dabování totiž zrovna mutoval a tak je česká verze v některých momentech nesnesitelná i na poslech.