vesper001

V lecčem mi to připomínalo Červeného a černého. Gérard Philipe v roli vypočítavého fešáka, pro kterého jsou pletky oblíbenou volnočasovou aktivitou – až do chvíle, kdy se do jedné své „oběti“ zamiluje – není nepodobný egocentrickému a neméně krásnému Julienu Sorelovi, a postava Michèle Morgan se madame de Rénal podobá nejen vzhledově. Velké manévry se sice neberou tak vážně jako Stendhalovy filmové adaptace, ale přesto na příběhu lehkomyslného poručíka, který si tak dlouho hrál, až prohrál, nic moc komediálního neshledávám.

Posmutnělá romance, kterou logika poletuje jako spadané listí nebo umělé sněhové vločky v suvenýru z cest. Sandra Bullock je smutná a špatně učesaná doktorka a Keanu Reeves smutný architekt s psíma očima. Počasí je většinou chladné a sem tam někdo umře… Snaha o atypickou zápletku je sice chvályhodná, ale člověka tahle chladná love story na duchu rozhodně nepozvedne.

Druhá kriminální minisérie, kterou vedle Fabia Montale Delon natočil, dopadla o poznání hůře. Epizody nejsou jen dlouhé, ale i zdlouhavé, zkušenější divák má po většinu děje před postavami aspoň kilometrový náskok. Vytrvalý komisařův úžas nad informačními technologiemi a internetem je úsměvný, jinak ale ústřední postava postrádá ostré kontury, na jaké jsme u Delona zvyklí, i temperament, jaký by člověk u Itala čekal. K Mireille Darc byl čas nemilosrdný, mnohem přitažlivěji a sympatičtěji působí Delonova dlouholetá kolegyně Nicole Calfan (i přesto, že hraje těžce nemocnou), nebo jeho filmová dcera v podání Mélanie Maudran V konkurenci podobného počinu jiného veterána francouzského filmu – Rogera Hanina a jeho případů komisaře Navarra, jejichž schéma je v podstatě totožné – Frank Riva bohužel prohrává.

Melvillovsky chladné, odtažité a pomalu plynoucí drama o osudech několika obyčejných lidí, které válka dohnala k odvaze (a) k sebeobětování. Zrůdná německá mašinérie dala vzniknout francouzskému odboji a v lidech zcela obyčejných aktivovala jejich pravou přirozenost – v dobrém, ale i v tom nejhorším smyslu. Chesterton někde napsal, že odvaha neznamená nemít srdce v kalhotách, ale nedat najevo, že tam je. Strach je ve světě „skrytých hrdinů“ Armády stínů všudypřítomný a tušení zlého konce se pozvolna mění v jistotu, ale oni mají srdce dál na správných místech. I když každý trochu jinde. Brutalita zůstává naznačenou, ale tím je ve výsledku mnohem otřesnější, než její dnes běžná explicitní zobrazení, a přestože jde o snímek skrznaskrz temný, v závěru člověk necítí beznaděj, ale spíš jakousi pochmurnou hrdost. To ovšem nic nemění na faktu, že mě za ty dvě a čtvrt hodiny lehce zahřál jen drobný výstup Serge Reggianiho, a po skončení zůstaly v srdci stíny.

Lykantropie jako nemoc i historická skutečnost mě velmi zajímá a stejnou měrou mi jdou na nervy filmařská znásilnění vlkodlačího tématu. Scénář Vlků sice měl jistý potenciál – vlkodlaky dělí na „nemocné“, toužící po vykoupení, a „narkomany“, kteří se dobře baví; jedni žijí jako spořádaní občané, druzí jsou motorkáři (*). Tím ale klady končí. Okaté dítě v ohrožení vede hitparádu megaklišé, a vůdce zlých sice dramaticky pohazuje kadeřemi, jenže naneštěstí vypadá, jakoby po nocích raději navštěvoval Modrou ústřici, než vyl na měsíc. Triky a výprava jsou k pláči a o hereckých výkonech nemůže být vůbec řeč. V panoptiku prapodivných figurek v yettiovských maskách je obzvlášť nesnesitelná postava matky roku, kolem které musí skoro hodinu lítat kulky a chlupy, než jí dojde, že její potomek je spasitel dvojí krve a fakt, že o něčem v životě neslyšela, nebo tomu nevěří, neznamená, že to neexistuje. Což vlastně platí i tak všeobecně. ;)

Snímek plyne jako proud klidné říčky, která ví, že nemá kam spěchat. Divák se postupně seznámí se dvěma venkovskými rodinami, z nichž každá má své radosti i starosti a jak už to tak bývá, dcerka z jedné se zamiluje do synka ze druhé… Jenže tohle není žádná teen comedy a tak se schéma „kluk potká holku – kluk zblbne – a žijí blbě až do smrti“ nekoná. Příběh je v podstatě banální, ale jak už tu bylo řečeno, film stojí za to vidět kvůli neuvěřitelnému výkonu Reese Witherspoon, vedle kterého ustupují všechny postavy nejen do pozadí, ale herecky i do průměru (v případě Emily Warfield podprůměru). Takže ta čtvrtá * je pro ni.

Pod žhavým pouštním sluncem šlapou Ventura s Belmondem na plyn v příběhu o zákrutách mužského přátelství, které je schopno povznést se i nad vztahy s opačným pohlavím a sny o životě se 100 00 $ v kapse. Western, dobrodružná komedie i road movie dohromady, navíc s Bernardem Blierem, který snad nikdy nehrál milejší postavu. Oprášila jsem svůj dávný sen o řidičském oprávnění C+E. :)

Bohužel veskrze průměrná záležitost s nesympatickými mužskými protagonisty a sympatickou Reese Witherspoon. Víc než o thriller jde o nesmělou koketerii s krimi, která zavání upocenou snahou o překvapivé zvraty. Podrazák na dlažbě Alessandro Nivola ještě jakžtakž ujde, hystericky fňukajícímu Joshi Brolinovi ale jeho potíže ze srdce přejete. Dědičné jsou zřejmě nejen herecké vlohy, ale i jejich pravý opak.

V oblasti Seagalovek jsem byla až doposud tabula rasa, a k Nemilosrdné spravedlnosti jsem se odhodlala jen kvůli doporučení jednoho známého benga, který ji považuje za něco jako druhý díl Občana Kanea. No nevím… :) Hlavní postavou je ultraostrý superpolda s italskými kořeny a asijským švábem na mozku, jehož práce obnáší především vytloukání zubů kulečníkovou koulí, ustřelování končetin a zachraňování štěňátek. Zápletka je – nejspíš s ohledem na cílové publikum – zcela nekomplikovaná: Seagal má na čele napsáno „je třeba zabít Richieho“ a cca každou půl hodinu to docvakne i některé z vedlejších postav a ta poté drsně prohlásí: „musíme najít Richieho“ (a předhodit ho Seagalovi). A dotyčný Richie se celý film projíždí po Brooklynu a vesele fetuje. Dabing je skoro stejně směšný jako Seagalův copánek, ale pravé peklo SS rozpoutá ve chvíli, kdy odloží brokovnici a pokusí se hrát. „Byl jste pro mne jako otec...“ Au! :D

Nechápu, proč Coca-Cola investuje 40 % svého zisku do reklamy. Stačilo by, aby tohle dávali v televizi každý týden a nasával by ji úplně každý.