vesper001

Já vám nevím, jestli to byl od Hřebejka dobrý tah natočit film ve slovenštině (nic proti ní) a se samými neznámými tvářemi. Navíc nepříjemnými, takže ty charakterní a bez- lze od sebe těžko rozlišit. Já vím, že je to tak i v životě, ale od filmu očekávám přeci jen něco jiného. Pobavení, napětí, iluzi, fantazii, dojetí, znechucení a tak všelijak. Tady jsem se nedokázala ztotožnit ani sympatizovat s nikým, a v příběhu jsem se cítila jako ve staré nádražní hale, kde to smrdí a profukuje. Film šedivý a nehezký jako černobílé fotografie socialistických architektonických klenotů.

Zpívej píseň penízků, / kapsu plnou žita, / kosí havěť, tucty dva, / v koláči je skryta. Ti tři by ještě měli vzít do party jednu šílenou krávu a mohli by při měsíčku tančit čtverylku. Stádo by bylo kompletní.

Příběh má velký potenciál, ale nedokázal mě vtáhnout. Na konci jsem ale ráda, že jsem vytrvala, protože závěr za to stojí. Je přesně takový, jaký jsem čekala, ale naštěstí ne patetický, falešný a trapný, jak jsem se obávala. Odpuštění je obdivuhodné, jen k němu vede někdy dlouhá cesta i doba.

Příšerná tchýně alias baba na zabití je tak věrohodná, že její vražda by měla být hodnocena jako nutná sebeobrana. Manžílek solidní imbecil a snacha submisivní putička. Ovšem babiznin nápad najmout nadrženou šuchtu jako nástroj likvidace novomanželky, se jeví jako geniální jen zpočátku. Výsledek je celkem předvídatelný, i když vcelku realistický.

Malý pavouk Pokoutníček / navštívil můj pokojíček. / Pavučinku rychle soukal, / hladově se přitom koukal. :o) Plody láskyplného spojení Aragoga a Oduly vyrazily na piknik do amerického vidlákova. Chlupaté bestie skáčou jako klokani, nepohrdnou ani zvěřinou, ve volném čase si hrají s autíčky a rostou jako z vody. Zkrátka poetický příběh jemný jako pavučinka, na níž se v ranním slunci třpytí krůpěje zeleného slizu.

Mnoho povyku by si zasloužila tahle velevelká adaptace jakéhosi dramatika ze starých časů. Protože je skvělá. Kenneth Branagh vypadá jako mladší verze Obi Wana, i ostatní herci jsou jak spadlí z nebe. Příběh se drží Vilfrídovy předlohy a to je dobře a vidět dr. Wilsona jinak než v bílém je zážitek sám o sobě.

V slunném únorovém ránu, tvrdém jako z porcelánu, ptáče pod okny mi tiká, volá k srdci zahradníka; tiká tichem beze břehů, úzkost po hladinách sněhu neúprosných rozbíhá se, rozpuštěna v táhlém hlase osamělém… Byl jsem při tom je jako zajít do kostela. Moc nechápete, dost se divíte, trochu se nudíte, chvílemi zíráte, občas jste nesví, tu a tam rozpačití… a pak najednou skrz barevné okno zazáří slunce, paprsek dopadne na vás a vy vidíte…

Krokosaurus hopkavý cválá jako antilopa, v očičkách má radary a je to koumák k pohledání. Lidské lemouny si dává s fazolkami a lehkým chianti, nepohrdne ani jinými živočišnými kamarády, co zoo dá. Těch jsem litovala víc. Chrabří mazlíčkáři jsou celkem koukatelní, ale že by člověk litoval jejich přeměny v granule, to zas ne. Navíc, ač je to gastronomické rouhání, tady by to chtělo kečup. Nepochopila jsem jen, proč krokouš vnímá kořist jako jídlo, když je ve skutečnosti jen útočnou zbraní, které k fungování stačí softwarové kuličky.

Ve kterém pralese asi našli tu opičandu do hlavní role? Bod jen za psa.

Kdo se mi to tady smál, že se bojím zapnuté pračky?! Fascinuje mě, že všechny tyhle škváry mají český dabing, a u řady skutečných filmů se jazykově invalidní divák nikdy nedočká. No, každopádně vyhlížím další díl tohoto klenotu, třeba s názvem Bouře v moři malty, Tsunami cihel nebo Útok hladových lopat. Svatý Bell je shitér za slovo vzatý, čekat můžeme cokoliv.