vesper001

Pro případ akutní potřeby vypnout mozek u historické romantiky s nádhernou výpravou, mohu Královnu Viktorii jen doporučit. Děj se odvíjí neuspěchaným, ale vyváženým tempem, protagonisté jsou příjemně neokoukaní, a Viktorie s korunou na hlavě a Knírkem po boku obdivuhodná.

Osmdesát minut v Buranově. Neskutečně syrový maloměšťácký horor.

Bar de la fourche mi trochu připomínal Brelův pozdější Le Far-West. Hlavní postavou je opět svérázný a nespoutaný dobrodruh, základními motivy příběhu cesta, láska ke svobodě (která předčí i lásku k ženám), i silné protiválečné cítění. A značná míra absurdity. Zatímco Van Horst opouští Evropu, která se zmítá v první světové válce, mladík Olivier, na kterého cestou narazí, sní v přesně opačné linii. V baru se posléze Van Horst setká s dávnou láskou Marií (živelná Rosy Varte), na které se ale – k jeho překvapení – poněkud podepsal čas. Věnuje tedy pozornost více vzrušujícímu ročníku, Annii, která má ovšem zase jinou vadu: miluje, když se o ni chlapi perou. Než však Van Horstovi dojde, že kdo uteče, vyhraje – ať jde o lásku nebo o válku – v řece uplyne hodně vody…

Jestli mě něco dokáže opravdu nasrat, tak to, když jsou ty nejlepší úmysly po zásluze potrestány. Třeba když se v práci jeden dře jako blbec, a místo prémií mu setnou hlavou. Toto přirovnání je samozřejmě čistě fiktivní a nemá nic společného s osobami živými ani zemřelými.

Smrt a katastrofy na nás číhají na každém kroku a snaží se nás dostat. A tam, kde náhodou nejsou, zaskakuje Clouseau.

Často bývám znechucená z protagonistů, uondaná ze stopáže, ubitá ze scénáře, vygumovaná z dialogů, vytočená z režie nebo ospalá z hudby. Tohle je ale první film, kdy jsem byla vyčerpaná z fyzického výkonu hlavní postavy. Kdyby Annie nebyla herečkou, věřím, že by dokázala vyhrát maraton. Na podpatcích.

... bych být nechtěla.

Všude dobře, doma nejhůř. Ty nejvíc akční scény mi trochu připomínaly velký úklid u mě doma. Obdivovala jsem Waltera a Annu, že to nevzdali. Já být na jejich místě, už ve dvacáté minutě ten pekelný dům sejmu plamenometem, spáleniště posypu solí a zazpívám nad ním komickou píseň. Takhle jsem se jen smála jako blázen.

Nicole mě opět deprimuje svým dokonalým vzhledem, kouzelnické třeskoprdky jsou docela vydařené, ale děj zapomenete jako mávnutím proutku.

Rozum používám jen, když je to absolutně nevyhnutelné, a tady mi fakt zůstával chvílemi stát. Na druhou stranu je fajn vědět, že ke štěstí nakonec můžete přijít, i když jste tupá jako brusle, nebo vám naopak akutně hrabe a pokoušíte se odvléct od oltáře svého nejlepšího přítele.