vesper001

Světe div se, existuje na tobě rodinný film s Dennisem Quaidem a hned dvěma dětskými hrdinkami, který mě NEŠTVE! Dokonce jsem se u něj bavila. Předlohu Ericha Kästnera mám ráda, a scénář, hudba a zvlášť casting se povedl: Lindsay Lohan je roztomilá na druhou, zlatokopka Meredith správná piraňa a mamka Elizabeth mi připomínala Emmu Thompson. Vidět víc takových rodinných filmů a možná by se ze mě dokonce stal rodinný typ.

Vypasený starý kocour klofnul mladou ambiciózní kočičandu. Nejdřív mrouskali a mňoukali, pak prskali a škrábali. Starší chlapi jsou fajn pro kariéru, horší je to s jejich údržbou, oprašováním, ošetřováním a hudebním vkusem. Po románku s línající druhohorní zkamenělinou jménem Archie k tomu nakonec došla i tahle holka z předměstí. A vím to jen proto, že z lásky ke svému počítači jsem projekci předčasně neukončila kopem do hardwaru.

Film, který Nikolu Šuhaje světově proslavil zejména na Litoměřicku. Natěšená z Donutilových historek jsem konečně viděla Baladu pro banditu a byla jsem zklamaná. Natáčení skutečně asi byl jeden velký mejdan, z výsledku jsem ale nijak odvázaná nebyla. Jako hlavní pozitiva vidím písničky, Ivu Bittovou a fakt, že Miro a Bolívka jsou tu ještě vcelku štramáci. Trnky brnky Zelenáčů nejsou žádná filharmonie a z legendárního výstupu skoroslavíka Rudyho Kovandy nezbylo prakticky nic.

Herec s nejlaskavějšíma očima prý v dětství chtěl být strojvůdcem a láska k vlakům mu vydržela až dodnes. V tomto milém dokumentu můžeme cestovat víc jak 3000 km tímto „palácem na kolech“ a užít si jeho kultivované společnosti – tentokrát ovšem bez knírku a mordů. :) Představitel nejskromnějšího detektiva všech dob nadšeně fotí, směje se, glosuje, zasvěceně se probírá historií, a září štěstím, když může nejslavnější vlak na světě chvíli řídit. Jedna z nejhezčích hodin, které jsem kdy s Poirotem strávila. A navíc skončila v Praze. :)

Švorcový frajírek Charlie místo milionů svého zazobaného tatíka zdědí autistického bratra Raymonda. No a protože je Charlie co do emocí a empatie vskutku unikátním kusem pařezu a Ray je zakletý ve světě extrémní osamělosti, kde city neexistují, cesta jednoho k druhému je stejně komplikovaná jako jejich improvizovaná road movie napříč Amerikou. Hamoun Charlie slyší slovo autismus prvně v životě a z novopečeného dědice impéria má celkem pochopitelně nervy v prd…achu. Ray je totiž stejnou měrou génius, jako nepoužitelný nešťastník, který jen sotva chápe, co se kolem něj děje. Tom Cruise poněkud narušil své vyrovnané portfolio jednoho z největších dřev Hollywoodu a o Dustinu Hoffmanovi mohu vzhledem ke svým dvěma autistickým bratrancům říct jen to, že je přesný až moc.

Někdo to rád kvůli Marylin, která je na dobu vzniku skutečně supersexy, já zas trpím na psí oči Johna Lemmona skoro tak moc, jako nesnáším Tonyho Curtise, který tu ovšem výjimečně nevypadá jako vycpaný a nehraje jako ponocný. Ne že bych se přímo smála, ale úsměv mi vydržel až do konce a to se mi tak často nestává.

Údajně nejoblíbenější film Julie Roberts si sebejistě vykračuje ve stopách Pretty Woman. Jen ona není jen milionářka, ale i herečka, on neprodává své tělo, ale knihy. Další rozdíly jsou nepatrné, ale jednoznačně hovořící pro Notting Hill: 1) žádní šneci; 2) humor přítomen; 3) Hugh Grant sice pracuje s víčky jako odbrzděná mrkací panna, je ale pořád mnohem koukatelnější, než našedlý mohérák Gere; 4) Julia má normální účes a její úsměv stále působí jako světlomet.

Zlobří série začala projevovat příznaky dýchavičnosti už v chudozubé trojce a čtyřka tak dle očekávání lapá po dechu a nezastírá, že jediným důvodem její existence je ždímání diváckých peněženek a trpělivosti na nejvyšší otáčky a pokud možno do posledního vlákna. Ale jednu zajímavou myšlenku se mu přeci jen podařilo formulovat. Představte si, že byste vyškrtli jeden určitý den, a uvažte, jak rozdílně by se utvářel běh života. Už Dickens to věděl a nakonec k tomu došel i Shrek. Doufejme ale, že na jeho objevování dalších moudrostí se už nebudeme muset dívat.

Na královském dvoře nebylo jen dobře, ve sklepě se mučilo, na poradách syčelo a Alžběta pro zjev vílí, spotřebovala veškerý pudr bílý, co ho v Británii bylo – špatně se to mylo, a protože to bylo dávno, zkoušela i vápno, to se neosvědčilo, jen jí hormony roztočilo – málem na to doplatil jeden mořský štramák, naštěstí než z něj stačil být na oprátce panák, Filip Fanatik se skromností královskou zatoužil mít ve vitrínce trofej anglickou a tak Betty musela nechat svou love story spát a námořní bitvu se Španělskem hrát. Kamera bohužel raději laská její neživotný zjev, než aby zabrala pořádný válečný výjev, příběh nic nového nepřináší, jen nakousnuté linie bez návratu opouští a tak nezbývá než říct, první díl že líbil se mi víc.

Na Clarka má slovo „Vánoce“ přesně stejné účinky jako červené světlo na Pavlovova psa. V očích se mu objeví maniakální třpyt, ústa se roztáhnou v přiblblém úsměvu a on se začne chovat jako imbecil. Tragédova překvapivě půvabná žena mu to oddaně trpí a šeredná dcera s mrňavým synátorem tiše trpí, když pološílený taťka přitáhne domů sekvoj, zamotá rodinné sídlo do řetězu se stamilionem žároviček a domácnost se naplní příbuzenským panoptikem, proti němuž vypadají Addamsovi jako rodinka z televizní reklamy. Opomenuta není žádná americká vánoční tradice, tudíž ani nesnesitelné finální mentorování, zakončené objímáním a celosvětovým mírem. Není to čistých 5*****, ale protože jsou o svátcích má kritická čidla značně oslabená, protože jsem se smála jako blázen a protože nutkání vnutit svým blízkým dokonalé Vánoce, ať chtějí nebo ne, znám až moc dobře, budiž.