Vančura

Odmyslím-li si svůj respekt k hrdinům a událostem, které Atentát rekonstruuje, zůstane mi "pouze" filmařsky nijak objevný snímek od druhořadého režiséra, který mě spíše zklamal. Neoslovilo mě technické zpracování ani scénář, který se dle mého soudu prapodivně zaměřuje z největší části na závěrečný úsek v kostele, snad aby pateticky zabrnkal na divákovu empatickou vlnu a nechal v něm vzbudit trochu toho obdivu a lítosti nad zmařenými životy několika hrdinů. Dřívější dění je nastíněno spíše letmo, a osobně se obávám, že člověk neseznámený s detaily "Akce Atentát" se může docela ztrácet v jednotlivých postavách a jejich motivaci. Žádné velké nadšení u mě nevzbudilo ani herecké obsazení, a většina z té plejády národních a zasloužilých umělců, která si zde zahrála, mi je protivná, protože mám na paměti jejich jiné role, které by si za rámeček na rozdíl od Atentátu skoro jistě nedali. Sequensovy filmy s Marvanem coby radou Vacátkem mě celkem baví, ale jeho nejlépe hodnocený snímek jsem přijal více než vlažně, nemohu si pomoci. Myslím, že třeba takový Najbrtův "Protektor" se s tímto tématem popasoval filmařsky nesrovnatelně zajímavěji.

Nemohu si pomoci, ale tento film je podle mě dokladem stereotypu, že Němci neumí točit komedie. Snímek "Klepání na nebeskou bránu" jsem viděl poprvé před lety v televizi a dodnes si pamatuji, jak o něm říkali, že tehdy vrátil německé diváky do skomírajících kin. Když jsem se na něj po letech podíval znovu, pocítil jsem zklamání. Je to veskrze hloupý a komerční film, jehož režisér již nikdy stejný úspěch s jiným svým filmem nezopakoval. Trochu se obávám, že se při hodnocení tohoto snímku příznačně projevuje idealizace, se kterou si stále intenzivněji začínáme spojovat 90. léta - při detailnějším pohledu ale vysvitne, že ta doba nebyla o nic lepší ani horší než jakákoli jiná dekáda. Byly to prostě "devadesátky", a tenhle film je jejich typickým produktem. Při sledování jsem se neubránil pocitu, že jde o velmi přeceňovaný snímek, který navíc strašně zastaral. To, co jeden může vznosně nazývat inspirací tvorbou Q. Tarantina, já osobně shledávám jako prachsprostou vykrádačku, která nesahá původnímu vzoru ani po kotníky. A vlastně mě tam ta dějová linka s dvojicí zločinců-idiotů, kteří se snaží dostat zpět své auto, akorát otravovala, a nejzajímavější mi zde přišel nápad s dvojicí postav, které mají smrt na jazyku a rády by si před smrtí splnily poslední přání. Bohužel, i po této stránce film zklamává, protože se pohybuje daleko za hranicí uvěřitelnosti (mám kupříkladu značné pochybnosti, že člověk s diagnózou leukemie v pokročilém stadiu je schopen sexu s dvěma dívkami), a ve svém celkovém vyznění sděluje neobjevnou - a problematickou - message, že život se dá žít naplno jen s dostatečnou sumou na kontě. To, že si k ní ústřední dvojice na smrt nemocných sympaťáků pomůže přepadením benzinky a banky, film velkomyslně omlouvá odkazem na jejich chorobu, což mi osobně přijde jako velmi zavádějící. Pokud by měli všichni smrtelně nemocní pacienti naráz opustit zdi ústavů a začít vykrádat banky a dávat se na kriminální dráhu, aby si mohli plnit svá poslední přání, pak se obávám, že by nastal konec světa. Je to tak trochu v duchu hesla "po nás potopa" - a aby to bylo vtipné, tak jsou všichni filmoví policajti pochopitelně totálně neschopní, a sem tam do toho jedna z postav dostane svůj záchvat (a když jí náhodou dojdou léky, samozřejmě je lékárna jako na potvoru hned za rohem), aby se taky občas zabrnkalo na vážnou strunu a mohlo se pak v recenzích psát o neotřelé symbióze žánrů. A já si budu stát za tím, že hovno z toho, a tenhle film je svým způsobem jedním velkým políčkem lidem, kteří na rozdíl od vymyšlených filmových hrdinů - zločinců sympaťáků - doopravdy klepou na nebeskou bránu.

Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné Kunderovy knihy, kterou osobně řadím k nejlepším románům 20. století. Žert je film, o kterém Jan Žalman ve své knize "Umlčený film" píše: "... Už scénář, na němž s Jirešem spolupracoval Milan Kundera, překvapil jistotou, s jakou jeho autoři svedli prózu do filmového řečiště. Hovořit v podobném případě o "adaptaci" je sice běžné, ale právě jen běžné. Nepostačí to tam, kde - jak se to stalo zde - byla z jedné hermeticky uzavřené struktury vydobyta jiná, stejně uzavřená, ale především osobitá a v této osobitosti kongeniální románové verzi". S tímto názorem se zcela shoduji, a Žert tak pro mě představuje hned několik prvenství: určitě nejlepší film Jaromila Jireše, jeden z nejlepších hereckých výkonů mého milovaného Josefa Somra, a jeden z nejlepších filmů československé nové vlny. Žert mě ohromuje svojí kolážovou strukturou - na prostoru pouhých 77 minut staví mistrně sestříhaný příběh o jednom nezdařeném studentském žertu a pozdější morální kocovině téhož hlavního hrdiny. Psychologicky zdařilé vykreslení jednotlivých charakterů a promyšlené využití retrospektivního přístupu zde vytváří jedinečnou narativní kompozici, která dovedně pracuje s diegetickým zvukem a propracovaným prostříhám jednotlivých záběrů, které i v rámci jedné scény budují nedělitelný most mezi minulostí a přítomností. Zamrzely mě jen dvě věci: vypuštění postavy Lucie, jejíž vztah s Ludvíkem považuji za nejvíce jímavou pasáž Kunderova textu, a pak to, že Somr neměl v sekvenci pobytu u pétépáků dohola ostříhanou hlavu jako v románu a ostatně jako i ostatní herci v tomto filmu. Jeho obsazení do role Ludvíka je ale jinak jednou z největších předností tohoto filmu - postavu cynického intelektuála s tragickou minulostí zahrál výtečně, a dokonce se i věkově blížil Ludvíkovi literárnímu (Somrovi bylo v době natáčení 34 let a Ludvíkovi "přítomnému" 37 let). Výborný je i výkon Jany Dítětové, která dokonale odpovídá postavě Heleny, jak jsem si ji vytvořil z četby. Rovněž potěšilo obsazení Evalda Schorma, který zde tak trochu hrál sám sebe, zdá se mi. Naopak mi byla protivná Věra Křesadlová, kterou nemám rád a která se pro svou roli, soudím, nehodila. Skvělý film, který nezestárnul a představuje mimořádnou podívanou i pro diváky neseznámené s Kunderovým textem. Jehož, zcela ohromen jeho působivostí, si přece jenom cením výš než filmu, protože je to mimořádně napsaný román, jehož meditativní a úvahové pasáže řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl. Namátkou z knihy ocituji závěrem jeden odstaveček, který dle mě nejen věrně vystihuje celý román i jeho filmovou adaptaci, ale i jednu z pravd o našem světě: "Většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty".

Strašně nudný a zbytečný film. Pokud to chce někdo vydávat za thriller, pak musí být čirý blázen. Celý ten film sleduje rodinný život postavy stárnoucího komisaře, na který je naroubován krajně nezajímavý motiv pojistného podvodu, který je postupně rozplétán mj. i prostřednictvím retrospektivy. Jedná se o velmi konvenčně natočený snímek, který je prost jakékoli filmařské invence a který bych se skutečně nesmírně zdráhal označit jako žánrový. Problém jsem měl už s obsazením, protože Depardieu je mi nesympatický, nemám ho rád, a v tomto filmu v podstatě nesleze z plátna, takže si jeho zavalité postavy a strohé mimiky nebohý divák užije do sytosti. Božekriste, jeho herectví mi vždycky přišlo tak fádní a nezajímavé, stejně jako jeho tvář i s tím jeho proslulým frňákem, že nikdy nepochopím, jak se mohl stát tak populárním. Lituji, že jsem tomuto filmu věnoval svůj čas, jeho odvysílání na ČT2 (navíc jako vždy v mizerném českém dabingu) považuji za těžký omyl.

Výtečný film, byť k dokonalosti mu ještě cosi chybí. Bavila mě Caroline Cellier a ty její nekonečně dlouhé řasy. Po přečtení pár komentářů tady vidím, že už nic nového k tomuto filmu neřeknu, takže jen klasický povzdech nad tím, že to ČT2 vysílala v dabingu. A ačkoli nejsem obeznámen s literární předlohou "The Beast Must Die" z r. 1938 od Cecila Day-Lewise, podle které byl tento film natočen, soudím, že to může být velmi zajímavý text, a zřejmě je lepší než jeho filmová adaptace. Mimochodem je zajímavé, kolik filmů má ve svém názvu obrat "musí zemřít".

Uf, sledování tohoto bijáku bych přirovnal k divokému zápasu s býkem, který se ne a ne vzdát; ten film se místy tak strašně táhnul, všechno tam bylo pomalé, od pohybů kamery po mluvení herců, bože! Celkovou bilanci nedohlédnu, ale trvalo mi několik dnů, než jsem to dokoukal do konce, musel jsem si dávat i několikadenní pauzy, vypil jsem u toho něco přes dvě láhve vína, a na konci jsem byl tak vyčerpaný a schvácený, že jsem příchod závěrečných titulků uvítal s úlevou zmoženého toreadora. Současně jsem žasnul nad tím, jak je to megalomanské, a přitom to na mě vůbec nezabíralo, všechny ty litry krve, velkolepé scény, hromady zabitých, včetně dětí... říkám si jen proč?! Bylo to jako sledovat něco s odstupem pod skleněným poklopem - jo, odstup, to je to správné slovo, ten film mě nedokázal vtáhnout a celou dobu tam byl odstup, jaký si udržujeme u někoho, koho nechceme pustit do své intimní zóny. Celé to navíc totálně zabil ten strašlivý český dabing, ve kterém to ČT2 odvysílala - místy jsem se bezděčně musel uchechtnout nad tou debilní intonací dabérů, která byla v naprostém nesouladu s chováním herců. Asijské filmy miluju, ale právě jen v původním znění, tady dabing nefunguje a celé to jen zprasí. Vidět tenhle film v kině v původním znění, asi by to bylo na 4*, ale v telce v děsivém dabingu je to na 3*, a to jsem ještě vrcholně shovívavej. Za takovéto filmy nedík. Mimochodem, Li Gong je kus, to se musí nechat. Mít tak taky takovou konkubínu, která by si kvůli vám dala i vypálit cejch do tváře... ach!

Náročná intelektuální podívaná, žel ne tak úplně můj cup of tea. Podobně jako třeba u Sedmé pečeti se nebráním interpretacím, které tyto slavné Bergmanovy snímky vynášejí do nebes, ale osobně se k nim stavím poněkud rozpačitě. Čili, ačkoli mě tento film dvakrát neoslovil a surrealistická sekvence v úvodu téměř obtěžovala, soukromá divácká intuice mi brání hodnotit méně než 4*. Ale upřímně, tak nudný film aby pohledal...

Ohromující. Jo, to je myslím přesně to slovo, které tenhle film vystihuje nejvíce. Proposition je prvním filmem, který jsem viděl na svojí nové televizi, a obojí v této zatěžkávací zkoušce obstálo :) Tenhle biják je natočený v podmanivě uhrančivých lokacích, které nutně vyžadují pořádnou obrazovku, aby byl filmový zážitek dokonalý. Bože, některé záběry byly možná to nejlepší, co jsem za poslední dobu ve filmu viděl. A jestliže jsem většinu děje shledal na lepší 4*, odzbrojující závěr mě zbavil pochybnosti a vytáhl můj dojem na maximum. Ostatně, to by v tom byl čert, abych nebyl unešen filmem, pod jehož hudbou a scénářem je podepsán můj oblíbenec z nejmilejších, Nick Cave.

Naprostá pecka, která mě na druhé zhlédnutí dostala ještě víc než poprvé (kdy jsem filmu vyčítal hlavně vysokou nepravděpodobnost děje). Jasně, spousta věcí se tam vzpírá chápání, potažmo logice, a těžko věřit, že by k něčemu takovému mohlo v reálu dojít, ale nově mi to nevadí - žádný film nemusí 100% odpovídat naší "realitě" (ani nemůže), a je prostě v pořádku, když se v něm dějí "nepravděpodobné" věci. Ten film má výbornou atmosféru (jako horor bych ho ale rozhodně neoznačoval - žánrově je to spíš psychologický thriller), napětí nepoleví ani do konce (který je velmi překvapivý - a možná o to více cynický) , vizuálně je to celé strašně pěkně natočeno, a stejně tak herečtí představitelé všech rolí jsou skvělí (především Luis Tosar v hlavní roli je naprostý herecký bůh). Čili za mě podruhé naprosté nadšení - strašně jsem si ten film užil.

Vtipné, svěží, milé a nápadité. Tereza Nádvorníková v titulní roli je kouzelná. Tauber je dítko štěstěny a jistě o něm ještě uslyšíme.