Ediebalboa

Na poměry příběhů z londýnských věžáků dobré drámo. Co dobré, vlastně úplně jedinečné. A to, prosím pěkně, za beatů Pet Shop Boys?! Jeden osamělý muž v bytě zde dokázal rozjet podívanou, o které se mi ani nesnilo. Andrew Haigh vytunil předlohu Taiči Jamady pro 21. století a přináší emoční nálož jak z pohledu rodičovství, tak i prostřednictvím neméně důležité linie queer. Herecky není třeba nijak komentovat. Stačí se jen podívat na ta čtyři hlavní jména v titulkách. PS: Snad jen, že už nám Paul hezky začíná svým charismatem růst z nedospělého otce v dospělého gladiátora :) [Viennale 2023]

Dvě tvrdé palice, které si nejdřív absolutně nic nedarují, leč posléze jsou to právě jejich vnitřní démoni, co je začnou chtě nechtě svádět dohromady. Giamatti se Sessou jsou skvělá ústřední dvojice, jež do ringu nepřináší nic nového, ale sebejistota, s jakou je Alexander Payne v hávu 70. let vede, je famózní. Kdo mě trochu zná, tuší, že mám pro tento školní mikrožánr slabost. Společnost mrtvých básníků, Vůně ženy a Dobrý Will Hunting jsou pro mě dodnes etalonem těch nejlepších příběhů na dobrou noc. The Holdovers jmenované vyjma nekončící kadence antických hlášek pravděpodobně v ničem nepřekonávají. Už však jen to, že je můžu v roce 2023 po boku těchto klasik jako mladšího vánočního sourozence doporučit, mi dělá nesmírnou radost. [Viennale 2023]

S některými katolíky to nikdy nebylo jednoduché. O to víc, když jim začínalo téct do bot. Film vypráví o uneseném židovském chlapci, který se narodil ve špatné době za špatných okolností. Jako premisa velkého dramatu na pozadí italského Risorgimenta to vypadá slibně. Proč mi pak nejdramatičtější přišla často zbytečně přepálená hudba? Chlapec v první třetině zažije mnohé, nicméně po prvním kázání už započne pouze tradiční vymývání mozku, jež není vyloženě bez nápadu, ale do psychiky hlavního protagonisty nahlédne jen pomálu. Potenciálně zajímavé dospívání v područí Vatikánu se přeskočí úplně, protože film chce mít čas i na soudní drama a postupný úpadek tohoto zbankrotovaného státu. A hlavní hrdina se přitom přeneseně i doslova vytrácí. [Viennale 2023]

Žena křepčící v hospodě, černá kočka přebíhající přes cestu, elektrický ohradník s praskajícími výboji, zbloudilý poeta vykračujíc si po útesech a úspěšně si vytvářejíc nové nepřátele... vlastně už nevím, co dalšího bych k tomuto dílu měl napsat. Někde v jeho polovině nám předá rozum, že pokud lze umění popsat slovy, tak už není uměním. Ok, potom je tohle tedy opravdu umění, dobrá práce, zadání splněno, jenomže já rozhodně nepatřím do toho pidizlomku diváků, kteří by se na něj dokázali naladit, ani si ho jakkoliv užít. [Viennale 2023]

Léa a George se mají rádi, i když by podle AI neměli, a cestuje se přitom časem. Vcelku vděčná premisa přináší příběh, který by chtěl pravděpodobně působit velkolepě jako svého času například Atlas mraků. Ve výsledku však dostaneme dvě delší historické epizodky kolísavého tempa. Ústřední pár v obou dvou dějstvích v podstatě nesleze z plátna, hezky se na něj kouká, jenomže i přes nepřeberné množství duchaplných rozhovorů o strachu a blížící se katastrofě mi tu pro osudovost vztahu chybí větší chemie. Stejně tak se i celý film snaží předat napětí a naléhavost, avšak scény z budoucnosti, kde má vše kulminovat, mi navzdory svému dystopickému puncu přijdou bez jakékoliv chutě, vůně, zápachu. Nejzajímavěji v konečném součtu působí George jako na svět rozhořčený 30letý panic, ale pochybuji, že bylo přáním tvůrců, aby mi po pár dnech od projekce uvázl v hlavě pouze on. [Viennale 2023]

Kostýmově parádní, herecky nepřekvapivě kvalitní (Jacob jako Elvis jasná trefa), příběhově sterilní. Já vím, že se jedná o film již vyzrálé Sofie Coppoly, ale přeci jen... možná, že jsem čekal návrat do kapku divočejších vod za dob Marie Antoinetty? Pokud člověk viděl pár romancí, tak vývoj vztahu Priscilly s Elvisem pro něj bude poměrně předvídatelný, aniž byste kdy o této dvojici předtím slyšeli. Nezbývá proto než koukat na pěknou interiérovou výpravu. Vyloženě hluchá místa zde naštěstí chybí ale na to, že má tahle komorní podívaná necelé dvě hodiny, tak jsem se znatelně víc než minulý rok od Baze o vztahu Priscilly s králem rock 'n' rollu nedozvěděl. [Viennale 2023]

Yorgos Lanthimos pro davy? Příští měsíce v kinech ukážou a za sebe bych mu to hrozně přál. Tento řecký podivín s každým svým dalším filmem roste a dokazuje, že při otevírání bran mainstreamu si lze bez problému zachovat i svou osobitou tvář. Po výtvarné stránce vypadá jeho nejnovější přírůstek jako naprosto vymazlený klenot, který opanuje Emma Stone. Ta zde přerodem z Belly jako batolete do společensky uvědomělé ženy překonává všechny své dosavadní role. Ať už jde o její chůzi, myšlenky, mimiku nebo tělesné hrátky, nikdy vás nenechá na pochybách, v jakém mentálním stádium se právě nachází, a když jí při tom navíc sekunduje jen rádoby dospělejší Mark Ruffalo, není o bizární chvilky ani trochu nouze. Někdy už té poťouchlosti na mě bylo od Yorgose tradičně příliš, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se po většinu stopáže královsky nebavil. [Viennale 2023]

Po dlouhých letech si Michael Mann splnil svůj sen a činí tak se ctí. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že kdyby si na něj udělal čas už ve své zlaté éře v devadesátkách, byl by výsledek podstatně odvázanější. Tento snímek o nejrychlejších autech své doby totiž zrovna dvakrát neodsýpá. Překvapivě hlavně na trati. Pokud jde o italskou domácnost Ferrariových, tak tam je to o dva převodové stupně lepší díky ďábelské Penélopě Cruz. Mimo domácí půtky však při srovnatelném rozpočtu se 4 roky starým Ford v Ferrari dostáváme v již "pouhém" Ferrari podstatně méně muziky co do měřítka, napětí i akce (nastíněná rivalita s Maserati je hodna tak akorát právě této závorky). Ano, Millie Miglia byla naprosto odlišná motosportová událost od Le Mans, jenomže drama vždy stejně tvoří samotní závodníci a ti jsou v Mannově podání nemastní, neslaní. Vzhledem k jinak historicky turbulentnímu vývoji tohoto závodu velká škoda. [Viennale 2023]

Tady to bude těžké. Starý dub bych bez problému doporučil komukoliv, ale moje (možná i trochu české) cynické já mi ho brání hodnotit lépe než lehce nadprůměrně. Navzdory tomu, že s jeho základní myšlenkou souhlasím. Problém je v té slzopudnosti. Snímek má řadu pasáží, u kterých se nedokážu přenést přes jejich naivitu a některé zásadní zvraty jsou navíc řešeny až přespříliš nahodile jako například pes - spasitel tonoucích. Vše pak ztrácí z pohledu příběhu na věrohodnosti a připomíná to spíš melodramatickou povídku s prvky pohádky než dnešní svět na předměstí Newcastlu, Blackpoolu, Sunderlandu a vůbec všech britských končin, kde se mluví všelijak, ale angličtinu v tom příliš nehledejte. Až vzorově autentičtí hospodští štamgasti jsou toho ve filmu krásným důkazem. [Viennale 2023]

Ach ten zlý kapitalismus. Nadnárodní koncern Europa si umanul, že si přivlastní kousek území v Albánii a to znamená jediné: "Domorodci, nastal čas se klidit." Akorát to dělá "lidským přístupem" Lilith Stangenberg. Nepříliš originální téma o všemocných utlačovatelích a bezmocných utlačovaných, které by ale stále mohlo fungovat, pokud by byla odvaha jít víc do hloubky a nesnažit se o pouhé černobílé vykreslení. Na nic takového bohužel nedojde, protože nejhlubší jsou ve filmu pouze panáky všudypřítomné rakiji. Skutečně. Pokud se snímku nedá něco upřít, tak to je až dokumentární vykreslení albánské pohostinnosti, zvyklostí a zároveň i horkokrevného temperamentu. Více dramatu, než toho vzniklého přirozeným chováním místních, však od díla nečekejte. [Viennale 2023]