Ediebalboa

Yorgos Lanthimos pro davy? Příští měsíce v kinech ukážou a za sebe bych mu to hrozně přál. Tento řecký podivín s každým svým dalším filmem roste a dokazuje, že při otevírání bran mainstreamu si lze bez problému zachovat i svou osobitou tvář. Po výtvarné stránce vypadá jeho nejnovější přírůstek jako naprosto vymazlený klenot, který opanuje Emma Stone. Ta zde přerodem z Belly jako batolete do společensky uvědomělé ženy překonává všechny své dosavadní role. Ať už jde o její chůzi, myšlenky, mimiku nebo tělesné hrátky, nikdy vás nenechá na pochybách, v jakém mentálním stádium se právě nachází, a když jí při tom navíc sekunduje jen rádoby dospělejší Mark Ruffalo, není o bizární chvilky ani trochu nouze. Někdy už té poťouchlosti na mě bylo od Yorgose tradičně příliš, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se po většinu stopáže královsky nebavil. [Viennale 2023]

Nejlepší koncert Maidnů a stoprocentně nejúžasnější publikum napříč žánry, co se kdy na živáku sešlo. Nikdo zde jako dnes nenatáčel na smartphonu, nevytvářel si selfie ani nechatoval při vystoupení s kamarády. Diváci v Riu vytvořili jednu velkou zpívající mexickou vlnu, která měla celou diskografii Železné panny v malíku. Proto vynikly i méně slavné písně jako např. Sign of the Cross nebo Clansman. Díky mohutným chorálům na pozadí nabraly oproti svým studiovým verzím tyto a mnoho dalších skladeb úplně nových rozměrů. Vrcholem potom byla maidnovská "hymna" Fear of the Dark, kterou si už dodnes pouštím pouze v této podobě.

Příběh o jednom chytřejším a dvou hloupějších maloměšťácích, co neodolají pokušení rychle zbohatnout v krásné zimní krajině jak vystřižené z Farga. Tím ale jakákoliv další návaznost na slavnou značku končí. Místo cynického humoru se zde dostavuje příběh ze života o nenaplněných snech, starých křivdách a víře v lepší zítřky, doprovázený oklepanými moudry typu - méně je někdy více, které jsou však podávány s takovou nenuceností a vkusem, že mu je i s klidem odpustíte. Z počátku plochých charakterů se proto vyvinou plnohodnotné postavy, na jejichž osudu vám pak bude ve finále ještě hodně záležet. A Billy Bob Thornton přitom exceluje.

Řemeslně skvěle odvedený životopisný dokument, jenž plnými doušky čerpá z bohatého života Joan Baez. Materiálu o této výjimečné ženě, která se přátelila s Martinem Lutherem Kingem nebo stála u zrodu Boba Dylana se nabízelo přehršel. S trochou nadsázky lze dokonce říct, že se nešlo při adekvátním výběru úseků z jejího života spálit. Samotná Joan byla při natáčení nadměrně upřímná, protože jak sama po promítání při rozhovoru sebeuvědoměle poznamenala, času mezi námi jí už tolik nezbývá, takže nemá zapotřebí schovávat své kostlivce ve skříni. Dokument z toho důvodu nepůsobí jako pouhý souhrn faktů ale podstatně osobněji jako její zpověď, možná i psychoterapie, kdy dojde k nejednomu přiznání včetně komplikovaného vztahu s naoko idylickým otcem. [Viennale 2023]

V závěrečném dění Parabella jsem i přes jeho nesporné kvality cítil už jistou ohrannost. Tentokrát tomu tak bylo v opačném gardu. Čtvrtý Wick v první polovině nabízí tuny perfektních, leč lehce repetitivních, bojových scén a skutečně dupá na plyn až po německém intermezzu. Ohňostroj těl, pomsta mazlíčků nebo nečekané problémy typu „Chytil tě grumpy Latino – Musíš o pět poschodí zpět“ teprve přináší to pravé bolestivé. Výplň mezi bitkami dosahuje díky skvělému ansámblu na poměry celé série svého vrcholu, a to včetně osvíceného hejska Billa Skarsgårda, kterému i bez masky krvežíznivého klauna budete přát jen to nejhorší.

Vyjma věhlasného názvu krejčovského salonu nemá tento díl s dosavadní sérií mnoho společného. Spíš bych to chápal tak, že až kasovní úspěchy předešlých 2 filmů Vaughnovi umožnily si odvyprávět svou vysněnou verzi 1. SV. Jediné, co musel domyslet, jak ji prodat pod značkou "Kingsman". Celkově má prequel vážnější tón a humor zde vyplývá spíš z hrátek s historií než ze všemožných blbinek, kterými byl přehlcený Zlatý kruh. Do tohoto serióznějšího pojetí zapadá skvěle Ralph Fiennes. Film táhne především on a to i tam, kde začíná scénář drhnout. Kingsman: První mise rozhodně není bezchybný, ale umí ve správnou chvíli dějově překvapit, akcí strhnout, výpravou oslnit a lze na něm vidět, že se při jeho natáčení všichni zúčastnění od návrhářů zbraní po známé tváře v miništěcích vyřádili.

2. série kráčí ve šlépějích té první, co se týče nadstandardní výpravy a scenáristické práce. Místo, kde však minule úřadoval a do určité míry i zastiňoval Winston Churchill královskou rodinu, teď zeje prázdnotou. Absenci velké persony naštěstí Morgan řeší po svém, když seriál víceméně rozepizoduje a zároveň přitom dílčími příběhy šikovně dokresluje manželství královského páru. A člověk se toho dozví opravdu hodně. O Charlesovi, nacistech, módních účesech...vyberte si. Nabídka je pestrá a bez výjimky výborná.

Stačila v 90. letech dvě herecká esa na to vykompenzovat poměrně banální scénář, když vám k tomu jako bonus vyhrávalo pravděpodobně nejzásadnější dílo Zimmerovy kariéry? To víte, že stačila.

Léa a George se mají rádi, i když by podle AI neměli, a cestuje se přitom časem. Vcelku vděčná premisa přináší příběh, který by chtěl pravděpodobně působit velkolepě jako svého času například Atlas mraků. Ve výsledku však dostaneme dvě delší historické epizodky kolísavého tempa. Ústřední pár v obou dvou dějstvích v podstatě nesleze z plátna, hezky se na něj kouká, jenomže i přes nepřeberné množství duchaplných rozhovorů o strachu a blížící se katastrofě mi tu pro osudovost vztahu chybí větší chemie. Stejně tak se i celý film snaží předat napětí a naléhavost, avšak scény z budoucnosti, kde má vše kulminovat, mi navzdory svému dystopickému puncu přijdou bez jakékoliv chutě, vůně, zápachu. Nejzajímavěji v konečném součtu působí George jako na svět rozhořčený 30letý panic, ale pochybuji, že bylo přáním tvůrců, aby mi po pár dnech od projekce uvázl v hlavě pouze on. [Viennale 2023]

LaRoy, zapadákov v Texasu, který lehce zavání po Coenech, ale slavné režizérské duo u toho tentokrát nehledejte. Shane Atkinson přichází se silným celovečerním debutem, kde lze sice spatřovat inspiraci z jiných černohumorných kriminálek, nicméně jeho vlastní hlas při tom nezaniká, protože svůj scénář třímá pevně v rukou. Sám jsem se během sledování přistihl, že jen čekám, kdy už tomu spadne komediální/kriminální řetěz, jenomže nic takového se nestane. Žádné slepé uličky nebo protahování. Naopak prvky neotřelého buddymovie a originální neowesternový závěr. Možná i proto na tuto prvotinu kývla parta kvalitních herců, co hollywoodským hvězdám často nahrávají pouze z pozadí, avšak jejich obličeje si zatraceně dobře pamatujete (Zahn, Magaro a především Dylan Baker). [Viennale 2023]