alonsanfan

Po přečtení scénáře, který se mu velmi líbil, si Tacuja Nakadai nebyl jistý, jestli je pro roli Tsuguma Hanshira ten pravý a jestli na ni stačí, ve 30 letech měl totiž hrát 50letého muže. Domníval se, že role by se hodila spíš pro jeho staršího a slavnějšího hereckého kolegu Toširó Mifuneho. Nakadai ale nakonec roli přijal.

Režisér Masaki Kobajaši dlouho nevěděl, jak správně pojmout scénu harakiri bambusovým mečem. Přestože pije alkohol pouze zřídka, jednoho večera si dopřál, a když se vracel opilý domů, napadlo ho, že scéna bude fungovat, když nechá ronina Motomeho Chijiiwu (Akira Išihama) nalehnout na bambusové ostří. Kameraman Jošio Mijadžima, který znal režisérovy střízlivé i opilecké myšlenky, tvrdil, že ty opilecké byly mnohem lepší.

Nápad na scénář dostal Šinobu Hašimoto při spolupráci s Akirou Kurosawou na filmu Sedm samurajů (1954). Původně se mělo jednat o příběh o jednom dni v životě samuraje, který spáchá harakiri. Při návštěvě filmového festivalu v Cannes 1961 inspiroval scenáristu plakát ve tvaru velkého bílého kříže na film Matka Johana od Andělů (1961) polského režiséra Jerzyho Kawalerowicze. Hašimoto si představil, jak by asi vypadal plakát pro jeho námět a jakmile dorazil zpět domů, začal psát scénář, který dokončil za pouhých 11 dní.

Režisér Masaki Kobajaši byl nekompromisní při naplňování svých představ o filmu. Přes týden čekal na správná mračna než začal točit souboj na pláni Goji-in mezi samurajem domu Iyi Hikokuro Omodakou (Tecuró Tanba) a roninem Hanshiro Tsugumem (Tacuja Nakadai).

Původní název filmu měl znít „Harakiri: Deník klanu Iyi“. Režisér Masaki Kobajaši ho zkrátil jen na Harakiri.

Město Carcosa, které je v seriálu zmiňováno, představil poprvé americký spisovatel a novinář Ambrose Bierce (1842-1914) v krátké povídce "Obyvatel Carcosy" (An Inhabitant of Carcosa, 1886). Název města Carcosa by mohl být odvozen od francouzského středověkého města Carcassonne, obehnaného hradbami, podle něhož vznikla i stejnojmenná populární desková hra. Latinsky je totiž Carcassonne nazýváno Carcaso.

„Ta scéna s kočovným divadlem, takzvaný Vichr z hor, musela být ze scénáře vyškrtnuta. Ani už nevím, co jim na ní vadilo, ale točit se prostě nemohla," zavzpomínal Ladislav Smoljak. Když byl film dokončen a Smoljak si ho celý přehrál, tato komediální pasáž mu tam chyběla. Sebral veškerou odvahu, zašel za tehdejším ředitelem Barrandova a světe, div se, podařilo se mu nemožné. „Mé žádosti, aby se natáčení znovu otevřelo a ta scéna tam byla dotočena, se vyhovělo," prozradil.

Ve scéně se střílením zajíců v oblečcích se ve skutečnosti nejednalo o zajíce, ale o králíky. „Myslivci nám řekli, že je nesmyslitelné, aby zajícům dali oblečky. Že by ta zvířátka přitom dostala infarkt, a tak byli pro tu scénu vychováni králíci. Vzhledem k tomu, že byli pořád v kotcích, nebyli zvyklí běhat, takže se na place spíše šourali," uvedl režisér Ladislav Smoljak.

Film se natáčel především ve městě Sobotka.

Jiří Lábus byl po flámu, když točil v díle "Mimikry" scénu, kde se muzikanti předávkují, a režisér Jiří Sequens mu sugeroval: "Je vám špatně, užil jste drogu, je vám na zvracení," a Jiřímu Lábusovi opravdu bylo na zvracení a vrhnul Sequensovi na boty. Sequens na to koukal a Lábus na to: "Promiňte, ale já hraju podle Stanislavského," a Sequens byl nadšený. "No to je neuvěřitelný, pane Lábusi. Podívejte se všichni, to je herec!" a všechny s poblitýmia botama obešel.

Oldřich Kaiser dostal roli práskače v "Mimikrách" v době, kdy byl na vojně. Na natáčení pod vidinou opušťáku hned kývl a díky tomu se seznámil se svéráznými hereckými metodami kolegy Jiřího Lábuse. „Točili jsme scénu, kde na mě vytahuje nůž, Jirka se už blížil a já vykřikl, že nemůžu. Režisér Jiří Sequens zavolal stop a ptal se, co se děje. »Já mám strach, že na mě pan Lábus opravdu zaútočí, on má takové nebezpečné oči,« vysvětloval jsem mu,“ vzpomíná Kaiser. Tato scéna se pak musela natáčet devětkrát, než se Kaiser ujistil, že mu Lábus opravdu nic provést nechce. (Zdroj: ahaonline.cz)

Námět je inspirován skutečným životním příběhem francouzského diplomata Bernarda Boursicota a zpěváka pekingské opery Shi Pei Pu.

Scény s delfíny z akvária v nizozemského Harderwijku byly kvůli omezenému vybavení natočeny bez zvuku. Ten byl dodán až ve studiu.

O hudbu do filmu byl původně požádán legendární Zdeněk Liška. Kvůli pracovnímu vytížení i zhoršujícímu se zdravotnímu stavu za sebe doporučil náhradu Petra Hapku.

Ve filmu si zahráli tři slavní čeští režiséři, a to Karel Kachyňa jako školní inspektor, Jiří Menzel, který ztvárnil gynekologa, a Irena Pavlásková jako tramvajáková.

Režisér Zdeněk Podskalský sám zpochybnil historickou věrohodnost filmu, co se týká zemité královny Alžběty Pomořanské (Jana Brejchová): „Pokud bychom se měli držet dobových reálií, musela by Elišku Pomořanskou hrát Helena Růžičková a ne Jana Brejchová. Eliška přece byla žena, která podkovy ohýbala a pancíře trhala.“

Zvukové efekty pro českou verzi filmu vytvořil známý imitátor Antonín "Strýček" Jedlička. "Oddaboval" nejen veškerá zvířata včetně kohouta, psů, koček, medvědů a prasat, ale i ženicha Marfuši (Valentin Brylejev).

Zvukové efekty pro film vytvořil známý imitátor Antonín "strýček" Jedlička.

Zvukové efekty pro film vytvořil známý imitátor Antonín "strýček" Jedlička.

Režisér František Filip uvedl humornou příhodu s hercem Ladislavem Mrkvičkou. „Ten přišel na plac ke koňům a měl náladu. Protože měl říct v záběru pouze jednu větu, usoudil jsem, že to svedeme. Mrkvička řekl: "Jdu do práce", a bylo znát, že má špičku. Skončili jsme, nechal jsem to tak a jemu jsem nikdy neřekl, že už je záběr natočený. I když se mě potom pořád ptal, kdy to budeme točit. Zkrátka měl špičku, nic jsme nepředstírali. Vycházel jsem z toho, jak jde život.“