F.W.Colqhoun

Někdy mezi para-surfingem na tsunami a táním ledového paláce došlo i mně, zaslepenému obhájci všemožných extempóre napříč historií frančízy, že z trapnosti vede jediná cesta, tolkienovská cesta zpátky. A Campbell to bere věru od lesa. Ve hře není jen šedesátkový étos a v rámci žánru rozumné zápletky a lidští záporáci, po časové linii se vracíme kamsi před Dr. No, čímž je mytický status Jamese Bonda, nečasové postavy, poznova stvrzován těmi nejpádnějšími narativními argumenty. Angažmá Daniela Craiga tedy nemohlo začít lépe. Po geronto-časech, kdy si Bond pro jaterní skvrny nemůže dovolit ani vyhrnout rukávy [Die Antoher Day - souboj na kordy; o Moorově sešlosti ani nemluvě] působí snad až moc ztepile a buldočí výraz, upomínající českým fanouškům neznalému obvyklé fyziognomie ostrovních domorodců tváře ukrajinských pracantů, bohužel občas maskuje skutečnost, že narozdíl od libovolného předcházejícího představitele skvěle hraje. Snad i proto, že by cosi takového v Bondovi nečekal a má k dispozici opravdové herce, Campbell boduje v nečekaných disciplínách psychologie, dramatu a romatiky. Scény mezi Bondem a Vesper nemají v sérii co do hravosti obdoby a konsekvence dokáží navodit dojem, že utilitární přístup Bonda k něžnému pohlaví v předcházejících / následujících dílech dává smysl. Mikkelsen, ač v zásadě jen záporácký sidekick, podává společně s Craigem nad pexesem v Puppu a ve scéně s děravou židlí jedny z nejlepších konfrontačních scén v celé dva-a-dvacetidílné mytologii. Campbell podruhé zachraňuje sérii. Bude potřeba ještě potřetí?

Jako nenasytný divák [především starosvětského prvního dílu] Damonovy verze jsem si od televizní mini-série s ptákem v trní Richardem Chamberlainem leccos sliboval. Dostalo se mi očekávaného - jaksi měkčí, méně hi-tech verze s citem pro sedmdesátkovou [rok výroby 1988!] atmošku ulic evropských velkoměst zamořených agenty v balóňácích, mnišských sutanách, ukrývajících se v malebných horských městech, klášterech a utrácejících milióny popíjením kvalitních nápojů všude možně, hlavně tedy v místech z výhledem na Eiffelovku. Zápletka, údajně bližší Ludlumově předloze, je sice členitější a uvěřitelnější než přímočará kino-verze s robotem v hlavní roli, ale postrádá hodně z jejího podvratného, paranoidního podtextu, naznačujícího cynismus politických hrátek, lidského inženýrství a prohnilost až nejvyšších pater toho baráku v Langley. Z titulu roku výroby a angažmá profláklých vetchých herců nevynikne nejzajímavější vklad nového zpracování, téma dokonalé disciplíny těla, dalece přesahující vědomé akce. Místo vražedného baletu servíruje Young trochu komické rvačky postarších divadelníků a když hodíte Chamberlaina ze stráně, jakoby se kutálel po trávníku pytel navoňavkovaných hoven. Realističnost jako osvěžující vedlejší produkt televizní produkce. Až na útěšné rozuzlení přinejmenším stejně dobré jako testosteronová mašina z dílny Liman / Greengrass / Gilroy.

Nápad vytěžit prachy ze spojení nesourodých talentů Anthonyho Hopkinse a hrise Rocka zní nebezpečně. Hypotéza "hovadina" se potvrzuje téměř okamžitě. I když Hopkins krotí své herecké pudy na cca 20% obvyklého výkonu, impotenci jinak zábavného komika se mu přiblížit nedaří. Rock hraje většinou naštěstí jen sám sebe [hláškující pobuda s čistým srdcem], takže se pěsti divákových nohou zatínají do koberce jen když se pokouší hrát svého sofistikovaného bratra. Zjevně otráveného Schumachera, pochopitelně dotčeného, že se k něčemu takovému nachomýtl, ani nenapadle mrhat režisérskými nápady a očividně se celou eskapádu snaží mít co nejrychleji za sebou. Trapnost vrcholí v momentě, kdy Rock, milovník rapu a puncovaný ilegál, opěvuje hvězdy anonymních padlých hrdinů CIA. Přes všechno více uvedené to má jisté zvrácené kouzlo, na němž se kromě zjevené nepravděpodobnosti projektu podílí české reálie a vynikající Marek "Mr. Smiley" Vašut, jehož účast byla hlavním důvodem k investici 39 Kč do jinak neprodejného DVD. Film pro sebe krade několika grimasami a dvěma anglickými větami: Nerozvitou "nice coat" (opakováno cca 3x při důkladném ošahávání Hopkinse) a ambiciózní "you are very trusty man to come here alone and unarmed". Dost možná lepší než "kurva píča" v Blade II.

Bohům, kteří jsou šílení, nemůže nikdo podsouvat sofistikovanost [Chřástalovo oblíbené slovo] nebo nějaké výrazné formální kvality. Leccos působí amatérsky - režie zvířat neváhá zmrazit na několik okamžiků záběr, než aby ztrácela čas s výcvikem a nakreslenější bouřkový mrak aby pohledal. Na druhou stranu série nemá obdoby a ve stravitelných dávkách napovídá, kolik bizáru člověku uniká, když nemá ponětí o africké kinematografii [jestli si nejste jistí, zda něco takového existuje, zkuste Wikipedii]. Xixovy vnitřní monology, vtipný voice-over jako vystřižený z National Geographic, mišmaš obrodružných scén, kulturních nedorozumění, groteskových situací, zrychlených honiček a mile nevěrohodných trikových scén činí z dvojky lepší verzi jedničky. Komediální chemie mezi doktorkou práv a doktorem zoologie [jehož NEHRAJE Tom Selleck, jak jsem si celá dlouhá léta myslel] resp. domácím a kubánským vojákem fungovala prostě skvěle. Škoda, že se kouzlo v dalších dílech, po nichž nemíním pátrat, nepodařilo zopakovat. Do nesmyslných pětihvězdičkových výšin, které jinak patří jen Batmanovi, pozvedá českou verzi povedený dabing.

Poprvé: Koukat na Hitchcockovy filmy ve třetím tisíciletí je osvobozující. Všechny ty triky navozující strach, napětí, romatiku a humor jsou natolik osvobozeny od svého účinku, že požitku vychutnávat jen to, jak mistrně navozovaly, co měly - důmyslnou kamerou, mile hollywoodským scénářem a vypointovanými dialogy, které nemají ani hypotetickou šanci se odehrát - nestojí nic v cestě. Chyťte zloděje je romantický thriller bez špetky romantiky nebo napětí. Všechno je to JENOM Hitchcock, výlet do jeho chytře dětinských fantazií, se špetkou Grace Kelly, ocáskem Caryho Granta a technicolorovou galerií Monaka a Riviéry. Což přesto, jak to zní, věru není málo. Naposledy: Oh, my. I wish I'd known someone in the insurance racket when I first started in the burglary business. Je zvláštní, že právě Hitchcock, který na mě napoprvé neudělal valný dojem, je nakonec tím, k němuž se vracím nejčastěji a nejraděj. Možná je za tím kouzlo nečekaného odmaskování: Mistr hrůzy se ukazuje býti mistrem iluze dovolené, agenta imaginativní cestovní kanceláře, jenž vás nečekaně odešle na rekreaci, na níž nemůžete jet, protože nemáte čas a peníze, a i kdybyste měli obojí, nelze se vrátit do časů, kdy na dovolené nemohl jezdit skoro nikdo - a už vůbec někdo jako vy, leda byste byli dřevařským magnátem z Oregonu nebo Johnem Robbiem. Nebo penzionovaným revizorem. Hitchcokovy prázdniny v Monaku jsou, přestože obnášejí zločin, jen jakousi hrou na něj. To, co se stalo, nevadí nikomu kromě zástupců pojišťovny, která likviduje škodu (což je dobře) a anonymní mrtvý jednonohý Francouz není nic, co by člověku mohlo zkazit pobyt. Zase tam brzy zajedu. You're [convincing] like an American character in an English movie.

Z kina v devadesátém sedmém jsem si pamatoval jen řeky digitální lávy. O to překvapenější jsem byl, když jsem po letech uzřel, že je Rozpoutané peklo kromě Brosnanova charismatu postavené spíš na nádherně analogových trikových scénách. Digitální, na devadesátý sedmý notabene docela dobré, je jen příležitostně doplňují. Zápletka sice je jako ta bílá čára uprostřed silnice, kdybych měl citovat Woodyho Allena, sociální drama by od katastrofického filmu člověk očekával snad jen v případě, kdyby cosi zasoptilo třeba v Dánsku. Což lze z geologického hlediska považovat za vyloučené. Postavy až na dětičky, důchodce, investory a městské radní zvládají nebýt na pěst a až na Lindu Hamilton se na ně dobře kouká. Ani po těch drahných letech film neselhává v produkci napětí a respektu z majestátních živlů. Nečekaně dobré.

[Filmová noc ČSFD 2013] Přežvýkávání start-rekovského univerza (pod zámiknou paralelní časové linie) úspěšně pokračuje. Hodnocení by mělo vyznít ironicky jen částečně, provedení Abramsovy komerční obrody frančízy je totiž obdivuhodné. Za přispění svého největšího tvůrčího daru - schopnosti krmit vlka tak, aby koza zůstala celá - zachovává Abrams sdostatek startrekovských odkazů, včetně osoby hlavního záporáka, aniž by měl víkendový čumil pocit, že z něj někdo dělá idiota; ne že by nedělal, ale informace mezi řádky mu k povrchni degustaci nechybí a už-už se pomalu mění na nerda, který tuší, k čemu bliká na Enterprise warp, že torpéda nejsou spjata výhradně s ponorkami a Vulkáncu šoustají jen jednou za sedm let [ne, k tomu se vprvních dvou restartovaných dílech ještě nevyjadřovali]. Na druhou stranu ve smršti teenagerských přestřelek Kirk-Uhura-Spock ubylo prostoru pro klasický pseudovědecký diskurz, jímž se trekkies oproti běžným předsudkům víc baví, než aby ho baštili, a postavy se na cizí planetoidy beamují i jinam, než do jeskyň, což je prostě svatokrádež. Na stabilní úrovni přetrvává hypertrofie etických témat, popkulturní intepretace politiky "Federace" a hřejivé homofilní vztahy na můstku, rozšířením repertoáru ženských postav rozleptané jen nepatrně. Ještě víc než v (novém) prvním díle yznívá výjimečně šťastná volba představitelů, kteří alespoň pro mě do jednoho [včetně Spocka] herecky i typově překonávají původní posádku. Jeden by se takhle skoro těšil na Disney Wars.

(Anti-)Dokonalý trik. Vidět Stevea Carella jako hlavní hvězdu filmu o bavičích, kteří jsou nuceni měnit omšelý repertoár, protože na ten starý už diváci nejsou zvědaví, je absurdní. Zvláště když to, co se daří postavám, hlavní protagonista nedává ani málo. Smíříte-li se resp. jste-li rádi, že Carell hraje svého iluzionistu stejně jako kohokoliv jiného počínaje čtyřicetiletým panicem konče idiotskou rosničku, není to tak zlé. Zvlášť jistí-li ho kdysi slavnější Carrey, troubovatý Buscemi, nádherná ženská Olivia Wilde a megasympatický Arkin. Vtipům se budete smát podle toho, jak moc žerete iluzionisty a máte-li rádi pitomý humor, ale mezi plevami jsou k nalezení i cynické smrťáky, kterým neutečete - např. Buscemiho rozdávání kouzelnických sad vyhladovělým dětem v Kambodži nebo Arkinův černo-černý final-dissapearing-act. Carell, chce-li zvrátit herecký pád, by měl co nejdříve obrátit na nějakého svého Nikolu Teslu.

[Filmová noc ČSFD 2013] "Beru si do posilovny Uzi." [Patrick Bateman]. Michael Bay mi uštědřil včera lekci z předsudečnosti. Některé jeho předcházející filmy jsou pro mne nekoukatelné [během pár minut jsem vycouval z Armageddonu i Pearl Harboru, nebrala mě Skála a z Ostrova si téměř nic nepamatuji], Baye jsem si zaškatulkoval a i po skvělém traileru na Pot a krev [trefně před Liberace!] jsem kromě intenzivní touhy film vidět registroval hlavně obavy, abych nezaplatil za nějakou patriotisktickou mrdku. Strachy se ale strašně rychle rozplynuly. Něco tak amorálního, perverzního, filmařky radostného, onanistického - tom nejlepším smyslu - jsem už dlouho neviděl. V komedilním triu Wahlberg [z něhož kromě tuposti čiší spíš hrůza], Mackie a Dwayne Johnson září nejvíc třetí jmenovaný, jemuž člověk pro tu pitomou vtipnost prachy prostě přeje. Bay sice není subtilní, ani co by se za nehet vešlo, ale přísuny černo-černého humoru, nekorektnosti, ironie tlačí z plátna plýtvavě a se škodolibým nadšení, které je odzbrojující. Vzhledem k tomu, že se děj zakládá na reálných událostech a svědčí i o čemsi jiném, než zběsilé akci tří exotů, nelze odbýt ani ty největší hnusárny * pomlčím, ale jde o svinstvo * jako čirou snahu šokovat. Film není pitomý, i když je jasný, že má k dokumentu daleko, vykazuje i notnou míru společenské reflexe, podané tak otevženě a zlomyslně, že nejspíš díky ní mega-trhák Bay utržil zatím "jen" 50 míčů. [Komenty na IMDb naznačují, že mnozí zkušení zámořští diváci nepostřehli, kolik z toho, co postavy trousí, je součástí jejich karikaturních rysů resp. že zesměšňující, nepietní polohou odvádí Bay práci trochu podobnou té Tarantinově.] Celkově bych Bayovi, který jde zřejmě v osidlech producentů zapřažen pevněji, než by si sám přál, aby si mohl takové malé, 20-ti milionové radosti dopřávat častěji.

Čekal jsem větší legraci - distingovanou, kořeněnou jaksi bezzubými černobílými vtípky možná, ale ne bezmála drama se sebevražednými pokusy, vážně smutnými, osamělými a důsledně oprcávanými postavami. Zaskočenejší jsem byl obrázkem frivolních padesátých let, kdy zřejmě po firmách všichni šoustali všechny vice versa a jediný, kdo se držel zpátky, byli Jack Lemmon a ta buchta od výtahů. Co ale čekat od člověka, který se převléká za ženu a má to rád horké, a sestry nejvytíženějšího hollywoodského prasáka? Neočekáváný existenciální prvek mi to ale nepokazil. Dostalo se mi jaksi lepšího filmu - vtipného nikoliv bezzubě, ale docela kousavě, byť jsem s některými didaktickými postoji stran monogamie nedokázal souznít a portrét Lemonova prasáckého šéfa podaný Fredem MacMurrayem mne i trochu urážel, ha ha ha. Za legraci je kromě autora chytrých dialogů a one-linerů Billyho Wilde & spol. zodpovědný mile roztržitý Jack Lemmon, jemuž se daří nebýt v roli ani pro diváka třetího tisíciletí trapný, což je výkon hodný mistrů typu Oldřich Nový. Ve scéně s buřinkou navíc vypadal jako Šimánkův dvojník. Prostě dobré.