F.W.Colqhoun

S filmy Bernarda Bertolucciho mám problém. Jsou dobře natočené, hrají v nich skvělí herci [zde válí hlavně Jeremy Irons, prohlubující svou humbertovskou polohu], ale mezi záběry, replikami a střihy prosvítá trapná skutečnost: Bertolucci je Tinto Brass bez koulí. I když "bez koulí" není v tomto případě přívlastek z nejšťastnějších. Všechno to [mělké] umělečno, [dřevěné] sochy, [juvenilní] básně, [telenovelovitá] psychologie, [bezzubé] drama a [magazínová] lyrika jsou fíkovými listy poněkud slizkého autorova záměru režírovat kozy a dokonce bobříka 18-ti leté Liv Tyler, která je oduševnělá jako písnička od Aerosmith a jíž lze věřit poetického ducha asi jako konverzační zvládnutí elfského mumlání. Bezpochyby chvályhodný záměr, přiznejme si, ale proč tedy ta omáčka? Abychom si nepřipadali jako prasáci? Pozdě. Marně. Trapně. Jednoznačné pozitivum - Alice od Cocteau Twins, jež zazněla později i v jinak-pedofilním Lovely Bones Petera Jacksona. Svůdná krása zachází na zbabělost.

Vím, že hodnocení občas nadsazuji - dělám to schválně a dělám to rád. Když ale dávám Kmenu Andromeda čistých pět, činím tak bez shovívavého úsměvu. Nenapadá mě, který film se jí v žánru sci-fi vyrovná a nemám ani rýpavý podnět, čím by ji tvůrci mohli v mých očích vylepšit. Čirá divácká slast, jíž Wise dosáhl několika důslednými kroky. Místo aby vábil diváka obvyklými cukrlátky, nejspíš se zamyslel a uvědomil si, že sterilita laboratoří, procedůry uplatňování vědecké moci nad tělem a přidružené děje možná straší autentičtěji. Tohoto triku důsledně využívá. Kameru se nechává hypnotizovat laboratorním vybavením, počítači, simulátory, mikroskopy a věrohodně působícími chapadly, jejichž mrtvolné klokotání doplňuje fenomenální soundtrack Gila Mellého. Jelikož bylo užito minimalistických designových principů, nepůsobí film zdaleka tak zastarale, jak by podle data výroby mělo. Samotná zeleně pulzující Andromeda dodnes navozuje slušné mrazení. Scénář pracuje s charakteristikami postav a jejich vztahy až v druhém plánu, drama se odehrává pod čočkami mikroskopů, v klíckách infikovaných krys a mezi filtry s mikronovými průduchy. Vědátory hrají neokoukané tváře a od strojů se liší jen nepatrně - jsou chladné, disciplinované a se stroji sdílí i to nejtypičtější, totiž schopnost fatálně chybovat. Metodická mašinérie budí respekt, jíž prohlubují absurdní boty a šťastné náhody připomínající trierovsky, že vládne chaos. Když se na plátně poprvé objeví analytické fragmentování obrazu do komiksových okének, jsme svědky aplikace podobné logiky na formální úrovni. Děs před mým domácím kinem byl doslova hmatatelný. Zejména příznivcům vědecké fantastiky nelze doporučit dost důrazně.

Ach jo, chce se konstatovat. Budu dál snít o triumfálním vypráskání marasmu současného hororu. Snad by mohl s něčím přijít Donald Kaufman, jednovaječné dvojče slavnějšího Charlieho, jestli víte, kam mířím... Zápletku nebudu rozmazávat už proto, abych svým vyprávěním nenastavoval již tak absurdní redundanci tuctových remaků nepatrně méně nevalných asijských * řekněme * originálů. Aniž bych těl jakkoliv spoilerovat, ujišťuji případné zájemce, že s tím "šokujícím" závěrem to nebude tak horké a plahočení se mu v ústrety přináší jen homeopatické dávky uspokojení. 84 minut vyprávění se táhne jako smrad a člověk je tak vyprahlý, že by byl nakonec vděčný i za vysmívanou lekačku, jíž nám útlocitní tvůrci nedopřejí. Banální děj si lze zpříjemňovat snad jen potutelným chichotem nad vršícími se zřejmými kravinami. Cynický morál původního filmu, jehož možno jest dopíditi se spíš z toho, co kde chybí, se podařilo úspěšně odloučit. Nepatrně otrne jen při pohledu na stehna představitelek. Stran cecek, tradiční to hororové rekvizity, bohužel není o čem mluvit a ryzí klady flmu se tedy smrskávají na cca 3.5 vteřiny do ztracena odeznívajícího fragmentu The Songs That We Sing od Charlotte Gainsbourg / Air / Jarvise Cockera.

Poslední dobou mám štěstí na po-válečný filmy. Lore a Rána z milosti jsou z těch, které připomínají, že mír nezalévá zpustošené země výhradně slunkem. A i kdyby jím ano, žerasa, institucí a hranic (nejen mezi sektory) se jaksi nedostává. Anabáze sourozenců a "Žida" je dle očekávání hlavně cestou duchovní. Skupinka po nešťastném rozžehnání se s angažovanými rodiči záměrně opouští zbytky civilizace, která se omezuje na urbanistické zlomky vybydlených lesních samot, zbořených mostů a stodol. V nádherně nasnímané přírodě jaksi lépe než v obligátních troskách velkoměst přesněji vyznívá jaksi čistý, byť drsný bod nula, na němž se Německo koncem války ocitá. Kamera umně balancuje vizuál na hranici nestylizované krásy, aniž by přetékala do samoúčelného kýče. Ačkoliv režisérka sází spíš na obrazy a situace a slovy pro zřetelně domělou nedostatečnost, či až příliš zřejmým záměrem blýsknout se rafinovanějšími způsoby ["pohřeb" fotografií, černé prádlo] neplýtvá, sílící dilema hlavní hrdinky podává šikovně, nezjednodušeně a přesto čitelně tak, že realisticky zachovává nezvědomělý charakter konfliktu. Ve zdánlivě monolitním vyprávění se skutečnost, že se jedná o precizní, subtilní práci, snadno zaniká. Nejšokantnější překvapení mi přinesla až po-filmová rešerše ve formě zjištění, že představitelka hlavní role Saskia Rosendahl je cosi-jako-NEHEREČKA. Ne na dlouho (jak naznačuje i výčet chystaných projektů); její pamětihodný výkon dalece přesahuje meze podmanivé dětské spontaneity.

Charlton Heston, který Wellese do projektu údajně přivedl, je jako mexický polda Vargas, s knírem, pomazaný krémem na boty a neumělým přízvikem k popukání. Objemem a nevěrohodností masky na něj nemá snad ani nenáviděný doktor Zaius. Ale tím legrace končí. Dotek zla je maniakální podívaná. Když se do záběru dostane nedopalek marihuanové cigarety, film málem exploduje. Vyšinutá kamera, postavy, na něž hledí kamera z dětské perspektivy, hulákají přes sebe jako ve filmu do Woodyho Allena, jen ty vtipy se nekonají a zejména rozhovory mezi Hestonem a Wellesem jsou velmi, skutečně velmi zneklidňující. Věhlasná kamerová jízda uvádějící film je posledním relativně normálním záběrem; po ní začíná zuřivé zoomování a střihy mezi zpocenými xichty, obětmi a mutujícími stíny pohraničního městečka. Sem tam se objeví narážka na minulé úspěchy protagonistů [Welles a jeho "cane" / hůl, Janet Leigh trénuje prekérku v motelu mimo hlavní trasy v podobné situaci, která ji proslaví o dva roky později], ale mysl zaměstnává meditace na téma spravedlnost a její nevyzpytatelné cesty. A rozřešení je nekonečně noir.

Filmy jako tento staví diváka před otázku, která se společně s rozpaky vnucovala někdy asi každému: co dělá objektivně špatný film subjektivně dobrým. Nostalgie to v mém případě není - z filmu si z dětství pamatuji jen ukázky [Fuko] a v první polovině devadestých let jsem byl příliš mlád, než abych mohl širší rozměr filmu [sofistikované rozklíčovávání etnických a ekonomických problémů] vůbec docenit. Fascinace pohledem do otevřené rány české kinematografie? Pitomost vyhrocená k pozoruhodnosti? Výstřednosti, absurdity, zcestné náznaky, duch doby a vzpomínky na časy, které kvůli nevinnosti záměrů * v tomto případě natočit akční film, jehož zahraničními verzemi v první polovině devadesátých let československé videopůjčovny přetékaly * dovolovaly oudpouštět i takové přehmaty. Když pak nechtěně vtipným ["Američanka", bojové scény věhlasných českých kaskadérů, Vaculík s bundou v kraťasech] prorůstá skutečně zábavné [Krampolovy hlášky, příležitostné vstupy neherců a veselá camea], vzniká vysoce nestabilní směs erektující i ten nejzakrnělejší smysl pro dekadenci. Titánský počin.

SPOILERY. Ačkoliv ji v lecčems připomíná [estét točí pokleslou zábavu], je pro mě Světová válka Z [Soderberghovou] anti-Nákazou. Jelikož Nákazu považuji za jeden z nejlepších filmů poslední doby, vztah ke Světové válce Z je zákonitě rozporuplný. Důvody jsou nasnadě. Forster nemá na rozdíl od Soderbergha nemá dost vkusu, vize, morálu, pevné ruky či odvahy [nebo známých, kteří by jej ve slabé chvilce podrželi] nepodléhat pochybným očekáváním. FIlm nelze obviňovat z nezábavnosti, nicméně se až příliš často často vkrádá nejistota, jestli byla bžunda zamýšlena a je-li vlastně na místě [vítězoslavné buldozerování mrtvol před závěrečnými titulky]. Již dosti pochybný děj obtěžkávají samoúčelné epizody jakoby přibyvší mimo koncept z producentského zápisníčku [granát v letadle, strategická spolupráce zombíků u zdí jeruzalémských apod.]; ty sice působí zábavně, ale už tak nekonzistentní film drolí do fascinujícího, leč nerespetovatelného slepence. Podobnou nevyrovnanost vykazují i promluvy postav - na každou rozumnou připadá nejméně jedna patetická / blbá / klišoidní. Jestliže Soderbergh chirurgicky vypreparoval veškerou pokleslost tématu, klišé obrátil naruby a pointou film již tak chytrý celek ještě pozdvihl, Forster nevidí pro stromy les, béčkovost lakuje stomiliony z rozpočtu, na rozdíl od jiných filmů se zombiemi / smrtelnou infekcí se vyhýbá jakémukoliv přesahu a posledními okamžiky filmu nechává doslova lomcovat diváckým obočím. Některé scény jsou prostě neodpustitelně blbé [pád letadla za humny ústavu WHO, podivná nedůvtipnost vědeckých pracovníků]. Forster pro mě dalším filmem potvrzuje pověst tvůrce, který má sice cit pro dobrý záběr, ale tamtéž jeho tvůrčí kompetence končí. Výsledek? Připitomělá, předražená bžunda.

Hele, připusťme to: Postavit kariéru na duelech slavných tváří zavání ubohostí. Jisté rozpaky z několika Mannových filmů [Collateral, Miami Vice, Public Enemy] jsem si vysvětloval tím, že nespadají do mistrova klasického období. Od Nelítostného souboje, opředeného pověstí bezchybné žánrovky, jsem neměl důvod nečekat jen to nejlepší. Jenže ono je to stále to samé - precizní práce s kamerou a tempem, důraz na věrohodnost reálií, angažmá hereckých es a jejich odhodlání zazdívají základní nedostatky typu figurkovitost postav, rutinní zvraty a vůbec scénář, který stojí plus mínus za-vyliž-prdel. Prachy, loupežnická čest vs. policajtská proradnost, pouto mezi fízlem a zlodějem, bla bla bla. Queer držení za ručičku by bylo fajnovější s pomrkáváním do kamery. Investice tolika umu do obyčejné břečky irituje už jen kontrastem. Zaboha jsem nemohl přijít na to, proč Al Pacino bez zjevného důvodu tak huláká.

Kéž by všechny úlitby [počítám i celou batmanovskou trilogii] byly tak dobré jako ty Nolanovy. On a Fincher [Insomnii s Muži, kteří nenávidí ženy spojuje i osoba Stellana Skarsgårda] zjevně umí předělávat severské detektivky se ctí, tedy s pramalou ochotou podléhat hollywoodizujícím tendencím. Působivost snímku ale koření v nerutinním norském námětu, který sympaticky inovuje klasickou thrillerovou zápletku, relativizuje vztah policisty a zločince a jeho jedinou vadu představuje konec, který všechno výše zmíněné zákeřně popirá. Nad původní verzí na celé čáře vítězí drzým obsazením. Al Pacinovy oči byly ospalé už v šedesátých letech, těch sedm dní beze spánku mu prostě věříte. Robin Williams ve své nejzábavnější roli.

Čínská čtvrť, španělská vesnice. Ačkoliv lze je stanovování kritérií nejlepšího filmu záležitostí notně ošemetnou, Polanskiho noir na špici aspiruje jistě v nejednom poučeném osobním žebříčku z několika velmi dobrých důvodů. Jsou jimi Towne, Goldsmith, Nicholson a samozřejmě Polanski, kteří podali v Čínské čtvrti životní výkony. Kdybyste měli vybrat představitele tragického hrdiny, jistě byste volili jinak. A to by byla chyba. Polanski vede Nicholsona filmem v důsledně lehké, netragické póze, s náznaky osudu jen nepatrnými. Divákovi začne být jeho podstata muže se šrámem zřejmá příliš pozdě na to, aby mu jeho druhý pád mohl být šumák. Dopad - zdrcující. Jerry Goldsmiths složil pro Čínskou čtvrť kromě několika strašidelných planet-of-the-apes-virblů v podstatě jediný archetypální noirový motiv, jehož ambivalentní variace slouží stejně dobře milostné scéně jako záběru na prostřelený xicht. Polanski staví Towneovu hádanku o prosakující vodě a týpkovi, který trpí syndromem Čínské čtvrti [charakteristický puzením s osudovými následky řešit nepřehledné situace], trpělivě, precizně a se soustředěností na detail, jaké nemají obdoby. Hypnotické tempo vyprávění narušují obligátní Polanskiho podivnůstky jako absurdně dlouhý záběr na hlávku salátu či nemístné vtípky, které příběh sytí životnou absurditou. Čínskou čtvrť lze vidět bez ztráty zájmu desetkrát, aniž by přestala fascinovat. I když ji budete znát zpaměti, apelujícím přetrvává palčivé univerzální gnozeologické memento: You may think you know what you're dealing with, but, believe me, you don't. [Noah Cross]. Přes Walshovu závěrečnou výzvu na tenhle film zaručeně nikdy nezapomenete.