F.W.Colqhoun

U Licence nedává smysl základní situace. Felixova manželka Delle, jíž na začátku odkráglují, kterážto skutečnost přinutí Bonda dát Jejímu veličenstvu kopačky, je daleko méně sympatická, než Benicio del Toro - tedy ten, který jí poskytl s vystřelovákem v ruce nice honeymooooon. Ale možná si James do situace cosi projektoval... Přestože Dalton není mým oblíbeným Bondem [ani čtvrtým, když tak o tom uvažuji, na frak mu dává je dutý a prázdný Lazenby], Povolení zabíjet není vůbec špatná bondovka. Elementy osmdesátkových akčňáků neuráží ani málo, arnolďácká vendeta v Latinské Americe je milým osvěžením a když se to celé protřepe s klasickými proprietami jako popletený Q, dynamit v zubní pastě a poprava v přetlakové komoře, ve světě takových filmů jako Quantum či Die Another Day o zase tak excentrický kousek nejde. Korunu koukatelnosti nasazuje úžasná Carey Lowell, kterou mi tak tak vyfoukl jistý Richard Gere. Její natřásající se přednosti, šarm a vtip jsou ve škatulce obvykle poněkud pasivních bond-girls bezprecedentní.

Proleťte se se Zemeckisem v trenažéru alkoholického alibismu! Washington se válí po posteli, štěká do telefonu na manželku kvůli alíkům a na kameru nalétávají polo-průhledné kalhotky Nadine Velazquez. Co se houpe nevysoko nad nimi, můžete hádat 2x. Denzel zaskuhrá, že by krze malátnost potřeboval něco na zub, načež se nahne nad noční stolek a sjede lajnu o délce kratší ranveje. Tohle není Polární Expres, Vánoční koleda, ba ani Beowulf. Zemeckisovo sólo pro Denzela pro mne je po všech těch umělohmotných eskapádách šokujícím překvapením. Příjemným. Nejen že opustil infantilní témata, ale dokonce se v mnoha směrech prohřešil proti pravidlům poprděně mainstreamové kinematografie. Veškerou posedlost trikovostí soustředí ve vymazlených scénách přistání [že to umí dokázal už v Trosečníkovi] a dál už je to prostě jen film. Agituje se se záviděníhodnou lehkostí. Na patálie hlavního hrdiny hledí místo sympatií často s neskrývaným posměchem, ironií a nechává vyniknout žertovné momenty, což otrlým divákem, uvyklým mravokárnému tónu litanií na závislosti, pohne snáz, než tragiku ždímající postupy. Na své si při tom přijde hlavně John Goodman, jistě vděčný za možnost zahrát si Big Lebovskiho. Vznikl strašně zábavný film, který místy mate tělem, když dlouho lže o tom, čím vlastně je. A lže dobře - skoro tak dobře, jako vytrénovaná smažka sama sobě.

Prožitek jednotlivých Cronenbergových filmů ovlivňuje očekávání zvýšeného obsahu podvratnosti a hnusu. S jeho novými filmy je ta potíž i radost, že se na stará kolena rozhodl být méně explicitní a svou zálibu zkouší přenášet do subtilnějších forem - do společenské normy, očekávaní, násilí o to brutálnějšího, oč nenápadnějšího a předsudků zrcadlících se v žánrových pravidlech, které je o to větší radost porušovat. Odpadlým ptákem v zavařovačce znechutíte v roce 1986, ale o dvacet let později...? Hlubiny lidské povahy vyděsí vždy, a tak se Cronenberg logicky vrhl na noir. Tentokrát to bude ruský Kmotr v Londýně. A nutno konstatovat, že Conenberg žánr coby moralitu přísnějšího druhu [tu zaměřenou nikoliv proti některým postavám, nýbrž proti divákům] zvládá na jedničku. Nejviditelnější, přesto nikoliv primární vrstvu poučení o dobrém, která s narůstající stopáží slábne, protkávají motivy utajené fascinace jinakonstí osob na okraji, na níž nechává Cronenberg zabírat nejen diváky, ale i hlavní hrdinku, bezmála parodicky nevinnou Naomi Watts, aby posléze možná víckrát než jednou vše pootočil několikrát tak, že se běžná etická měřítka stanou nepoužitelnými a divák se přistihl s kalhotami u kotníků, protože mu dojde, že soudil předčasně, neviděl dost daleko a nejspíš uvažuje podobně blbě i jinde než v kině. Touché. A nakonec se k lizu dostanou i Cronenbergovi staří známí trikaři, když zajišťují řádně rozšklebené rány, krev chrlící chřtány a další radosti vyplývající ze situace. Když pomineme scény v sauně, u mrazáku, na hřbitově a v nemocnici, plátno kropí samé krásné obrazy. K formální stránce a výpravě lze mít jen málo námitek, snad kromě... Za diskutabilní považuji obsadit tři hlavní role ruských gangsterů Novozélanďana, Francouze a Němce. Ne že by pánové Mortensen, Cassel a Mueller-Stahl nebyli vynikajícími herci, nenastudovali přízvuky a kérky jim nelezly z luxusních hadrů horem spodem, ale - na západ od nás to možná zabírá, ale MY prostě víme, že takhle ti pánové normálně ani přibližně nevypadají. Elixírem na nevěrohodností trápené oči je tedy moment, kdy do záběru nakráčejí mnohem věrohodnější Čečenci v černých kožených budnách a setsakramentsky hustým obočím...

Na Frearsově uhlazené ilustraci monarchie udiví nejvíce, že ji Britové vůbec skousli - tedy že se jí podle všeho [jak jsem si ověřoval v recenzích] úplně nevysmáli. Je nasnadě, že v našich politických šířkách [a především délkách] by se tak neproblematické ztvárnění setkalo s posměchem a pochybnostmi. Hlavním důvodem je spíš než samotný rozdíl ve státním zřízení délka působení hlavy státu. Frears přiznává, že jej stejně jako "spoluobčany" královna provází životem vpodstatě déle než vlastní rodiče, což zakládá "složitý vztah". Frearsova podobenka rezervované moudré panovnice, britsky distingované mistrině nebeovládaní, disciplíny a hlubokého / hluboko utajeného citu vůči poddaným a oddanosti své službě je vlastně pro něho i řadu Britů podobenkou matky [s čímž uvědoměle pracuje a čestně tento elementární psychologický postřeh vkládá do úst choti Tony Blaira]. Chápán takto nesnese oprávněné námitky vůči věrohodnosti. Valné většině Britů můžeme jejich vztah vůči symbolu státnosti spíše závidět. Vyšší úroveň věrohodnosti vykazují povrchnější záležitosti, mezi nimi potom bez diskuze výjimečné herecké výkony všech těch svých předloh přece jen o něco šarmantnějších představitelů. Zvláště zábavné bylo vidět již podruhé trio Martin Sheen / Helen McCrory / Mark Bazeley v rolích Blaira, jeho ženy a politického poradce, které jsem již dříve potkal ve stejných rolích v později natočených Zvláštních vztazích (a kdoví, kde všude tu trojku ještě hráli) a kromě vyzdvihované Helen Mirren zaujme své předloze nepodobný, přesto obdivuhodně věrohodný Alex Jennings coby princ Charles. Mile krotké.

Způsob, jak nechat Hollywood říci za Ameriku obyvatelům New Orleans, je nám to líto; kdybychom dostali příležitost udělat to jinak a hlavně víc, udělali bychom to. Tonyho Scotta je škoda. Jeho poslední dva filmy jsem neviděl, ale z toho co znám mi připadá, že udělal za svou kariéru méně přešlapů než uznávanější bratr, na jehož mistrovská díla typu Království nebeské se prostě bez zívání koukat prostě nedá. Jenže Blade Runnera prostě nenatočil. K repríze filmu po letech mne nedávno dohnalo osobní déjà vu v podobě Zdrojového kódu, kde jde v podstatě o to samé - "vláda" čachruje v minulosti, vesmíry se větví, morální dilemata, výbušná panoramata, o člověka jde jen účastnému hlavnímu hrdinovi. Časové paradoxy sice nejsou řešeny tak rafinovaně jako v Zítra vstanu a opařím se čajem [který film se tomu ale vyrovná?] a blbosti jako svícení pointerem do minulosti rozkmitávají obočí diváka do absurdních amplitud, nicméně jako příležitosti zaujmout a inscenovat akční scény souží celkem ucházejícně. Když ale omezíte tázací tendence stran problémů ložených kvantovou fyzikou, můžete se slušně bavit. Usnadňuje to řada okolností, v první řadě scottovsky zběsilé tempo a prdelatý über-sympaťák Denzel Washington. K diváckému duhu jde ale i příjemná jižanská atmoška, pohledy do minulosti ve sprchovém koutě jedné z hrdinek a v neposlední řadě příšerně tlustej Val Kilmer, jehož patologický vývoj nezamaskuje ani rošťácký účes. Dostal jsem chuť na Únos vlaku 1 2 3 - Travolta by mohl pobavit stejně / stejně dobře.

Naladěn apriori proti všem slzopudným příběhům o boji s rakovinou, odhodlával jsem se dlouho, odám nevěřil. Rozhodujícím momentem byla účast uřvaného sympaťáka Setha Rogena, na jehož povzbuzování někoho s tumorem jsem se naopak docela těšil. Podnik obnášející pojetí filmu o chemoterapii & spol. jako komedie může sice vyhlížet jako drzý a originální, nicméně s ním vyvstává několik zásadních problémů, s nimiž se v komerční kinematografii mimo Skandinávii filmaři vyrovnávají těžko. Aby bylo jasno, jsem pro každou srandu a byv zdravý jako řípa [doufám...], nějaké onkologické vtípky snáším skvěle. Naneštěstí chce-li i odvážnější hollywoodský scénárista lidi rozesmívat okolnostmi brzkého bolestivého konce sympatického obyčejného kluka [zde Joseph Gordona-Levitta falešný jako pětka], považuje za nutné retušovat, což v komedii vyvstává jaksi perverzněji než v obligátním dramatu s jímavými smyčci a ultra-měkkými fltry. Exploatace výhradně atraktivních momentů a rafinovaný koktejl komických a dojemných momentů, aby to bylo "jako v životě", vyznívá spíš než sonda jako cynismus úplně nového ražení. Na 50/50 nepohorší humor, nýbrž srabáctví nedotáhnout to do konce. Se všemi výhradami lze nicméně pokus o střízlivější pohled hodnotit spíš kladně. Na legraci a la Kurz negativního myšlení ale zapomeňte. Píča Bryce Dallas Howard je ovšem super-svěrná [v hereckém slova smyslu] a ze všech nejlepší vychází dle očekávání Rogen, utěšující kamaráda tvrzením, že mladí s rakovinou většinou zatočí, odkazující na zářný triumf Patricka Swayzeho...

Manželství po italsku mne kouzelnou náhodou dostihlo v krušném období před svatbou kamaráda s osobou, která jej ku sňatku kormidluje * bůh-jen-ví zda hnána čistou láskou nebo nějakou patologickou dispozicí * operujíc pohrůžkami vážné choroby. Umíte si tedy představit, že na mě filmová adaptace Filippoho divadelní hry udělala mohutný dojem. De Sica, enfant terrible neorealismu, který patos přehazoval mezi scénami vidlema i po formálně syrových sociálních výpovědích typu Zloději kol, Zázrak v Miláně nebo Střecha, aniž by tím moc diskreditoval dramatickou rovinu, prokázal i zde smysl pro rovnováhu, usměrňující příběh k co nejvšěstranějšímu účinku. Víc než o co jiného jde ale o film herců. Na přetřes v souvislosti s adaptací přichází častěji Sophia Loren. Neprávem. Zatímco ona exceluje hlavně v dramatických polohách, Mastroianni je především k popukání, když na sebe do zrcadla huláká "kretíno", nebo když když chabě bojuje proti svému osudu v podobě odhodlané mašině Lorenové o slasti svého staromládeneckého pobytu. O věčných pravdách stran lásky, manželství a mateřství se dá samozřejmě diskutovat. Manželství po italsku se daří přes zřejmou zaujatost kromě dojetí a legrandy navozovat extrémně fotogenickou a koukavou příležitost se nad nimi pozastavit. A s ohledem na děsivost nevyhnutelnosti pointy obdivovat řemeslnou zručnost, která jej navzdory učinila dojemným.

SPOILERY... Argo jsem shodou okolností viděl těsně po udílení cen Akademie. Zpráva o úspěchu snímku v klání mě překvapila a rozpoltila. Za takové situace může jeden čekat buď zázrak, nebo plichtu. Dojem se blíží spíš tomu druhému. Affleck od začátku uchvacuje smyslem pro sedmdesátkovou patinu, vkládáním "dokumentárních" záběrů, disciplinovaností a hlavně poctivým přístupem k historickému kontextu. V úvodu formou story-boardu a později příležitostnými náznaky se dovídáme, jak zahraniční politika USA a Velké Británie zásadně zasahuje nikoliv ve prospěch místních obyvatel (až na šáha) do dění v regionu. Jednotlivůstky naznačují velmi slibný vývoj - průsečík revoluce, CIA a Hollywoodu, vrcholící prostřihy čtení režimních prohlášení s tiskovkou tvůrců fiktivního filmu má neobyčejnou sílu a závěr, kdy jedna z vedlejších íránských hrdinek prchá před zoufalou situací, spoluzapříčiněnou zahraničním vměšováním, do Iráku, je výmluvná. Ani ty ale nenarovnávají ve sloup se tyčící divákovy zraky v momentech čirého scénáristického Hollywoodu [nikoliv v dobrém]. Úvodem k výhradám bych rád podotknul, že nejsem ani íránský vlastenec, ani komunista. Přesto pro mne jistý odstup od adorace tápadních hodnot v politicky laděných filmech hodně znamená. Brzy po počáteční divácké euforii vyvolané scénami obléhání ambasády nastane totiž nepochopitelný zlom, který nás vzdor předcházejícímu rychlo-exkurzu do nedávné historie manipuluje sympatizovat se zástupci CIA, diplomaty a dalšími osobami, jež se aktivně podílely na tom, že se v Iránu k moci dostaly síly izolacionistické síly, nerespektující v mnoha ohledech základní lidská práva. Jakmile začíná jít o osudy konkrétních postav, západní dobro přestává být v porovnání s ajatoláhovým řáděním, ač neobhajitelným, přes logickým, kupodivu relativní a hezky barevný snímek přinejmenším co do hodnot začíná černobělet. Vkrádající se průzračnost puncuje ilustrace věčných hodnot opakovanými patetickými důkazy poctivého otcovství Affleckova hrdiny a vrcholí povinnou honičkou na letišti. Nemohu se rozhodnout, zda Affleck pracuje s disproporcí mezi společensko-politickým makrokosmem a rovinou jednotlivých osudů schválně, nebo zda se mu to jen rozklížilo (nebo jestli dokonce hlavně úvodní americko-zpytná sekvence nevznikla jen jako následná úlitba divákům s jistým historickým přehledem). Ať tak či tak, Argo se stává dvěma podivně namixovanými filmy, z nichž jeden je dobrý jen tak trochu. Tak nějak tajně jsem doufal v cosi poctivějšího a chvílemi jsem uslitnul představou, jak by si s námětem poradil řekněme Polanski. Čisté čtyři to totiž nejsou.

Tak se vám to přece povedlo, chtělo by se zvolat společně s Charltonem Hestonem a zarývat prsty do sypkého prsti písečné pláže. Na Zrození jsou nejlepší odkazy na minulé díly [Caesar lepí model Sochy Svobody, ošetřovatel povykuje "dej ty pracky pryč ty smradlavá opice"] a výstupy práce animátorů, potažmo Andyho Serkise. Úhrn jejich práce je obrovský, samotnému natáčení předcházela očividně obsáhlá rešerše a většinou je radost na to koukat [i když z dokumentu o průběhu práce na motion-capturingu jasně vyplývá, že by Serkis lidoopa věrohodně uhrál i v bílém tílku, hladce oholen a v jeansech]. Technické resp. výtvarné parametry ale dobrý film samy neduělají a párkrát jsem si během filmu vzpomněl na nekonečnou, modrou prudu * i když tak zle zase nebylo * jménem Avatar. Všeobecné nadšení z filmu si ale krátce po zhlédnutí nedokážu vysvětlit. První polovina, odehrávající se intiměji v laboratořích, obýváku a na půdě ještě ujde a jeden si užívá tu opičí psychologii, ale když se přechází do exteriérů a těch pár zchytralých opičáků bere útokem San Francisco, aniž by si s tím bezpečnostní složky uměly poradit, měl jsem dojem, že scénáristé něco zásadně zanedbali - tomuhle se prostě nedá věřit ani jako události ve filmu, v níž vystupuje mluvící opice jménem Caesar. Nehledě na to, že je to vlastně prostě nuda odpovídající jen takovému tomu nedělnímu odpolednímu koukání. Náladu mi ke konci spravila ani letišťní scéna, jíž jsem se rozhodl považovat za odkaz na 12 Monkeys, ale i tak sám sobě těžko tajím zklamání. I tak lepší než příspěvek páne Burtonova.

Zvolání na úvod: Proč tvůrce chytrých sci-fi, možná chytřejších než Man Who Fell To Earth, skočí po možnosti točit adaptaci počítačové hry? Za prvé je třeba říci, že je film balzámem na oschlé resp. výkaly zalepené oči milovníka žánru. Vynecháme-li těžko zařaditelné comicsové adaptace oslňující spíš fyzikálním modelem vlajících pláštěnek, moc výživného se v kinech zastihnout nedá. Posledním fiaskem byl přinejlepším průměrný Prometheus. Zdrojový kód vsází na scénář, postupné propouštění aktivního diváka do situace [aniž by mu dal něco zadarmo] i náročné fyzikální koncepty. Navíc má s indie-bombou jménem Moon značný počet styčných ploch; podobnost základní premisy je taková, že se jeví info o vstupu Jonese do projektu [Jonese prý dotlačil Gyllenhall] v pokročilém stádiu nepravděpodobně. Téma zneužívání jednotlivce k účelům, které se sice zaštiťují hesly jako obecný prospěch, ale to oprcanost hlavního hrdiny - oběti, nijak neusnadňuje; kritický sociální postoj; filmařský i rozpočtový minimalismus [natočit dnes biják s hvězdami za 28 mega vyžaduje smysl pro spořivost], víc etický než technologický rozměr filmu, což jedny vede k tomu označovat za chytrý, jiné za jednoduchý. Potíže se základní premisou a konsekvence tlačení příběhu směrem, jenž by nebyl tak bezěšný, ale ústí eticky sice nenápadně, přece velmi rozporuplně. Alespoň já měl potíže z určitých důvodů přijmout závěr s takovým znaménkem, jaké mi film zřetelně nezáludně podsouval. Na druhou stranu by to bez těch etických dilemat a paradoxů nebylo ono. Takže jen zvolání na závěr: Duncane, vyser se na Warcraft, sežeň někde další slušný scénář a ukoj nás potřetí v řadě!