F.W.Colqhoun

Buñuelovy filmy o ženách [až na pár výjimek vícero-méněro všechny] mám rád. Nastolují témata, k nimž by se jeden v hyper-korektním poli současného filmu nedostal a sám by neměl z úcty k ženám odvahu se jimi soustavněji zaobírat [ha ha ha]. Schizofrenie, ambivalence, rozštěpení chtíče a citu, nepředvídatelnost, nekonzistence, pasivní rezistence, únik, izolace, tajemství, chaos - v moderní kinematografii neznám filmaře, který by vyzněním svých děl tolik přibližoval tomu, jak se s archetypem ženství pracovalo předtím, než někoho napadlo, že by měl být takovým úkolem pověřen rozum. Krásku dne si dopřávám opakovaně hlavně proto, že (ne-)jednu znám a těším se iluzí, že mi skýtá klíč. Označovat ale za klíč k pochopení Buñuelův film je samozřejmě ošidné. Přestože zpočátku je hranice mezi Severiiným fantazírováním a skutečností zdánlivě jasná a občas divák obdrží cosi jako zařaditelný motiv, s progresí stopáže se stírá [existují sice "návody" - rolničky, kočár apod. ale ty Bunuel vložil zřejmě jen jako šálivou vějičku], stopy se vytrácí a před koncem už osciluje výchylka pravděpodobnosti tak rychle, že jeden vážně jaksi neví - nebo lépe řečeno dochází k matoucím poznání surrealistické povahy ženy-skutečnosti. Přes situovaost ženství v těžišti filmu totiž vyvstává otázka, jde-li o něj především, nebo zda se prostřednictvím jednoho motivu dostáváme k čemusi důležitějšímu, širšímu - represivní podstatě společnosti a kultury, pronikání snu do chatrného konceptu reality / fenoménu reality v širé říši snu, institucím, jichž jsou nejen surreálné ženy snadno sežvýkatelnou potravou, nebo z jiné strany mužská nedostatečnost, neschopnost ženám porozumět. Nadržovat realitě v souvislosti s ženským světem / světem ženy se po zhlédnutí Krásky jeví vyloženě neudržitelné. Hlavně neztrácet naději a pevné mužské ...odhodlání. Jedinečně otevřený, upřímný a nekonečně inspirující film. Z obsazení vedlejších (mužských) postav hlavně dokonalý Piccoli, na výkonu Catherine Deneuve může diváky mrzet jen rmutně plochý zadek.

Čekání na dobrý film o Africe pokračuje. Nejprve to dobré. Robbinsovo podání búrského fízla nepostrádá to, co zbytek filmu - tu dávku neurčitosti, autenticity, která uděluje divákovi podnět se nad situací postavy a kontextem příběhu trochu samostatně zamyslet. To samé nelze tvrdit o postavě jeho protivníka, hlavní postavě příběhu, Patricku Chamusso, která trpí neobratným scénáristickým lakováním na růžovo. Úkol vyvážit pro západní diváctvo figuru vykazující všechny atributy teroristy vyžaduje delikátnost, jíž scénáristka Shawn Slovo, dcera Joe Slovo [jihoafrický aktivista, dlouholetý vůdce jihoafrické komunistické strany] naneštěstí nevládne. Kromě celkem nevýrazné režie Phillipa Noyce, jehož laxnost by eventuálně omlouvalo snad jen pozdní zjištění, do jaké šlamastyky se angažmá ve filmu dostal, si výtky zaslouží především autorská zbabělost podat osvobozenecký boj se všemi temnými odstíny odhodlání k teroru - prostě takový, jaký určitě je. Podán takto film vyznívá pitomně a vylhaně i v těch aspektech, kdy možná není. Kdybych se dvě hodiny nepotýkal s pocitem, že mě někdo propagandisticky prcá, asi bych se nudil ještě víc.

Asi každý obsedantní cinefil má favorita, na němž se s nikým neshodne. Pro mě představuje po dlouhou epizodu divácké dospělosti Frantic po všech stránkách perfektní film, reprezentující jako celek i jednotlivými složkami model toho, jak se má film dělat. A taky zdroj nedůvěry ke kufrům značky Samsonite. Šestákový námět odkazuje zdánlivě kamsi k Muži, který věděl příliš mnoho, ale nemá hitchcockovské dětinskosti, patriotské pomýlenosti a dalších hollywoodských atributů ani co by se za nehet vešlo. Chatrnou kostřičku obohacuje Polanski o realistické, neotřelé postavy [Dr. Walker nemá obdoby], vklad vícero-méněro virtuózní a disciplinované režie a jedinečný smysl pro atmosféru, tvůrčí sadismus a neposlední řadě svérázný humor. To, neuspokojivé tempo děje a vzdor diváckým očekáváním obrací námět naruby a výsledek vrhá mimo mapu běžného thrillerového syžetu, spíše někam do kafkovského univerza - viz hodnocení. Polanskiho muž ví totiž málo, ne-li přímo nic. V těžišti snímku trčí tedy postava ne-hrdiny, idol existenciálního mužství, vržený do absurdní situace, na neznámé místo, mezi lidi, s nimiž je obtížně nachází společnou řeč - v přeneseném smyslu i doslova. Dr. Walker bojuje nejen s cizími s úřady [a komisařem Moulinem], nachází pochopení a pomoc spíš mezi spodinou a v hlavně nepřetržitě ždímá šrajtofli o další-a-další doláče. Model života. Polanski s Brachem nechávají středostavovského nešťastníka před-i-za-obrazovkou podstupovat jedno vybroušené euro-nedorozumění za druhým a jejich gusto plodí několik gagů, jež vzdor žánru nelze hodnotit jinak než smrtící. K mému top ten jich paří hned několik - Fordova procházka po střeše doprovázená tklivým motivem nebo taneček v klubu Touch Of Class mne při každé z četných repríz dohání k sadistickému smíchu. Polanski pracuje pouze se kvělými skladateli, tentokrát se vška překonává. Dvě jména - Morricone a Grace Jones. Když slyším I‘ve Seen That Face Before (Libertango), mám dodnes chuť si po zubech začít roztírat skvělej koks přinejmenším za 500 franků. Harrison Ford může Polanskimu děkovat za svou s velkým náskokem nejlepší roli, Emanuelle Seigner dodnes platí věhlasnému dobytkovi v naturáliích. Na světě pro mě není spolehlivější spouštěč diváckého štěstí, než tento film. Nejlepší noir! PS Dal bych nevím co za možnost zhlédnout [možná zcestnými] mýty opředenou verzi, vysílanou v osmdesátých letech na německé kabelovce, završenou alternativním koncem, jenž Walkerovu ženu odhaluje ve spojení s teroristy. PPS Skutečnost, že tento film nejspíš v ČR vůbec nevyšel na DVD (stejně jako Čínská čtvrť a na rozdíl od Let's Dance: Revolution), považuji za takový malý kulturní skandál.

Machete don't text. Alespoň něco máme společné. Machete možná vstoupí do historie jen jako první film natočený na motivy fiktivního traileru [možná jsou i jiné, o nich vím ale prdlajs já i můj google] a Robert Rodriguez možná není nejlepším režisérem ve vesmíru, ale jeho oddanosti principům se nelze neobdivovat. Zatímco jiní měknou, jeho grindhousovost nabírá každým dalším filmem obrátky. Machete jde o poznání dál než třeba Desperado nebo Tenkrát v Mexiku, kteréžto ctily Hollywood alespoň naoko. Krev stříká po gigabytech, dublerky vyvalují cecky [ale i Lindsay Lohan pěkně prosvítá] a jakmile Machete přechází z modu you fucked with the wrong Mexican do gets women, zaznívá opakovaně jeden a ten samý 70s-porn-motiv. [A to jsme ještě neviděli Machete Kills Again ...IN SPACE!] Film stojí za vidění nejen pro množství wtf-momentů, neuráží-li Vás hypertrofovaná neochota hrát s divákem beztak falešnou hru na realističnost [hekající zachraňovaná děva vytahuje mobilní telefon z buchty, Machete skáče z okna jištěný 18-ti metry padouchova tenkého střeva], nýbrž hlavně pro žánrově typicky podvratný podtón (m)exploitation - úsměvnou revoltu proti řádu, prokládanou trefnými komentáři [původem zřejmě maďarští bodyguardi poučeně diskutují o ekonomické nezbytnosti přistěhovalců]. Za zmínku stojí herecké výkony snad ani ne tak Dannyho Trejo, jako texasky přehrávajícího Robert de Niro, přiznávajícího mezi řečí, že není odsud a nenávidí horko, a sebeironii oproti očekávání nakloněný tlusťoch Seagal. TO SPACE!!!

Hebkou kůži jsem viděl kdysi dávno, ne ve zcela senzitivním rozpoložení. Zbyl z toho pocit, že jsem film odflákl a nedocenil, jak by si zasloužil, kterýžto přechodem do věku, kdy začíná být člověk materií, jíž jsou mladé ženy pokryty, fascinován ještě víc, jen zesílil. Nepropadnout naturalismu a cynismu vyžaduje během konstruování příběhu o románku muže na prahu smutného období zralosti s inteligentní krásnou letuškou fakírský druh sebezapření, nebo duši Francouze; není tedy divu, že se daří. Truffautovo pojetí tématu, rozmazávaného prostopášníky po filmovém plátně kontinuálně od Modrého anděla přes Ten tajemný předmět touhy a Hořký měsíc až třeba po Výchovu dívek v Čechách [s různými nuancemi a výsledky] roubuje osobní znalost tématu [nelze zaměnit s plody umělecké imaginace] s jedinečným talentem protkávat promyšlený, civilní a realistický děj delikátní filmovou poetikou a krásnými nápady. Hlavním hrdinou je sice chvílemi smýkáno až komicky [velmi trefně podané logistické problémy vícekolejného systému], ale do grotesky má jeho počínání daleko a nejen s pomocí berliček typu dojemná Delerueho hudba udržuje Truffat v příběhu o náhlém vzplanutí nezkušeného vydavatele literárního revue cosi nečekaně nevinného, co film odlišuje i od většiny skoro tak zdařilých. Proti-typové obsazení poněkud odulého xichtu Jeana Desailly považuji za brilantní tah, fascinaci Françoise Dorléac s Truffautem na druhou stranu sdílet nedokáži. Každý máme holt o ideálním objektu potaženém hebkou kůží holt trochu jiné představy.

Potrpíte-li si jako já na výsostně filmové prvky jako střih či úhel kamery a z toho důvodu Vám divadelní zážitky, byť vitální a literárně výživné, připadají jaksi ochuzené, snímky jako Sleuth či nedávno kiny proběhnuvší Bůh masakru jsou v dnešní hyper-vizuální kinematografii milým kompromisem a zároveň zpestřením. Ne že by ve Slídilovi nebyl na co koukat, ale situovanost děje do jednoho notně stylizovaného domu přece jen svádí soustředit na herecké výkony a slovo. Panoramata Vám ale chybět nebudou. Nikoliv doslova, jako jiné Branaghovy adaptace, je snímek jedna báseň. Repete mocenské partie, jíž si Cain vychutnává již podruhé, tentokrát z druhé strany, představuje hodinu a půl krutě ale elegantně sevírovaných smečí, léček a pastí uvalovaných navzájem postavami, které nelze mít rád, nutno však obdivovat. Na hereckých výkonech by, nebýt občasného Lawova skluzu k divadelnímu projevu, těžko hnidopich hledal chybu. Rozuzlení v herecké a konverzační hostině naneštěstí trochu zapadá - z hlediska ekonomie času a požitku je to ale lepší, než kdyby tomu bylo naopak.

Bylo ke vzestupu a pádu vhodné připojovat jako třetí dějství pokání? Jistě, ale jedině ve Vatikánu, kde se cosa nostra jeví jako nezkušený a idealistický novic. Přestože lze part III těžko odmáznout jako nastavovanou kaši, vykazuje na rozdíl od prvních dvou několik nedostatků, které nepřipouštějí zařadit jej kvalitativně po bok prvních dvou. Zatímco měl divák tenkrát pocit precizní promyšlenosi každé věty a scény, během první poloviny trojky jsem se neubránil pocitu určité nedotaženosti. Ze známých důvodů se škrtaly zásadní postavy, z nichž nejvíce schází Michaelův kontrapunkt Tom Hagen s tváří Roberta Duvalla, a řada dalších momentů zavání kompromisem. Za hlavní * a jsem trochu netrpělivej, až si vyleju zlost * označuji jednoznačně a nezpochybnitelně angažmá Sofie Coppoly do role Mary Corleone. Už po několika prvních scénách se mi v temné části formulovala otázka, kdo [jiný, když ne on] že to mohl Francisu Fordovi vložit do postele koňskou hlavu, aby se něčeho takového dopustil? Sofiin v tom nejhorším slova smyslu amatérský výkon, masitá huba plná koňských zubů a ze rtů zvících kabanosu nemizící nemístný ironický úšklebek devalvuje každou scénu, v níž se ocitá, a že jich není málo. Uváží-li, že se pro roli uvažovalo nad Winonou Ryder, chce se divákovi plakat. I když jsem nebyl nadšený ani z výkonu vyzdvihovaného Andy Garcii, s jeho patrnou bezradností ve společných scénách jsem soucítil. Jestliže má jeden hlavně v první polovině filmu pochybnosti, druhá patří mezi to nejlepší, co trilogie představila. Leccos se lepší přesunem děje na Siclii, počínaje scénou v opeře nadchází divácká extáze, jakou jsem již dlouho nezažil. A o příštích Vánocích Kmotr 1, 2, 3?

SPOILERY. Co je to za Goddarda, tohleto? A kdo mu na to dal peníze? Slashery už nejsou co bývaly, vkrádá se do nich nadhled a inteligence. Chata hezky ilustruje, kam až to může zajít. Teenagerovským slizem maskovaná meditace na téma zobrazování násilí jako obět, která udržuje temné staré bohy Země v ústraní - vyložte si to, jak chcete. Na druhou stranu nedoporučuji očekávat horror, mohli byste odejít zklamáni. Hlavní dějová linie sice důsledně kopíruje zažitá klišé, cementovaná Raimiho klasikou, linie vedlejší produkuje svérázný komentář, který z Chaty dělá lepší film za cenu eliminace veškeré hrůzy.

Tak tohle nebylo moc autentický. Mark Ruffalo je stižený syndromem-vrchní-prchni, jak jsem si pracovně pojmenoval situaci, kdy se hrdina zavrtává hlouběji a hlouběji do sraček, přičemž tvůrci nenehávají diváky na pochybách, že si to, ať je to cokoliv, nakonec odskáče. Reservation Road vyjma tohoto nepříjemného pocitu, servírovaného víc Ruffalem než režisérem tak, že zmučeného otce a matku, jeho protivníky v podání Phoenixe a Conelly, ani nevnímáte, nenabízí. Zbytek obnáší řeči o andílcích, světlušky, nechtěně absurdní situace, slzavé údolí a poněkud povrchní úvahy o spravedlnosti, božích mlýnech, dělbě bolesti mezi pachatele a poškozeného, nezbytnosti nechat věcem volný průběh a tak - prostě voda na mlýn cynikův. Trochu škoda.

Americké psycho bez legrace, vražd a mikro-recenzí alb Phila Collinse a Whitney Houston. Čím Shame deficit kompenzuje? Hezkou kamerou, přesvědčivými hereckými výkony a snahou vyjádřit se k vyprázdněnosti velkoměstské existence seriózněji. Filmu nelze upřít jistou výpovědní hodnotu, sílu a intelektuální dráždivost, nicméně jeho souhrnné hodnocení je relativní ve vztahu k otázce: máme považovat hlavního hrdinu Brandona ve skvělém podání Michaela Fassbendera za vyhrocenější podobu většího počtu osob [genrace], utápějících touhu po smyslu v konzumních a zejména sexuálních eskapistických radovánkách, či za one-of-his-kind hrdinu? Sám jsem se v průběhu klanil variantě bé, protože varianta á se kříží s mou životní filosofií, čímž jsem si zážitek z filmu kazit nechtěl, nejen proto je * tak, jak s ní je naloženo * značně na pováženou a zkazila by můj záměr film ohodnotit kladně, ha ha ha. Steve McQueen má ambice nepochybně spíš áčkové, sociální rozměr jeho díla lze stopovat i v předchozím snímku, nemluvě o příslibech budoucích [Twelve Years a Slave]. Stud je sice fantasticky natočen, bohužel tato skutečnost přidává na působivosti sdělením, která zavánějí * promiňte * v lepším případě mlácením použíté slámy, v horším sociálním a uměleckým klišé. Neštěstí konzumu, odosobněný sex, osamění, orientace na práci a osobní [osamělý] život, bla bla bla, což dráždí o to víc, že jeho pohled neobnáší nadhledu ani co by se za nehet vešlo. Odolám pokušení vyjádřit se rozmáchlým esejem a omezím se jen na pár orientáčních otázek, jež by si [a nakonec i mně] nadšení fanoušci filmu mohli zodpovědět: nedevalvovala by vyhrocenost počínání hlavního hrdiny každý životní styl, ne jen takové to veselé prošoustávání se životem? Nepůsobí Brandonova tortura nevěrohodně? Charakterizuje současnost skutečně absence vztahů s emocionální náplní? V odpovědích na tyto a další otázky se s filmem zásadně rozcházím. McQueenovi neschází filmařské dovednosti a sugestivnost, nýbrž subtilnost. Hlad mě ale nemine.