F.W.Colqhoun

Transsiberian celkem dobře zastupuje typ filmu stižených vrchní-prchni-syndromem, produkujících takové to nutkání na postavy na obrazovce častovat doporučeními jako "nechoď tam", vyhoď to", nebuď kráva" apod. a stejně to k ničemu není - jde tam, nevyhodí to, je kráva, a člověku bělají od svírání opěradel lenošky klouby. Tak drsný jako nervák s Abrhámem to ale není. Postavy, zajímavé mimochodem, naštěstí nepáchají nerozumné věci jen ze scénáristova plezíru, jejich blbost dává celkem smysl [zvlášť postavě Emily Mortimer lze její její jednání v situaci provdanosti za square-guye Woodyho Harlensona hodně věřit] a rozehrávají na ploše snímku s využítím obvyklých ingrediencí ne úplně předpokládatelný příběh, evokující cosi mezi Hirchcockem, Agathou Christie a bondovkou v prvotřídně evropském režisérském balení a koukavých zauralských ex-interiérechc [ale co já vím, možná se to točilo někde v Litvě]. Nadsamec Woody Harlenson je coby majitel železářství a člověk, kterého do severní Číny vyslala církev, nečekaně přesvědčivý, Emily mírně na pěst a Kate Mara [bez monoklu] vážně pěkná. Škoda, že nedošlo na saunu - takhle v tom sněhu moc záminek [kromě mučení] ke svlékání nebylo.

Myšlenkou Adjustemen Bureau jsem si plánoval okořenit splínovitou náladu po prezidentské volbě. Synopse slibovala cosi velmi paranoidního a já jsem byl s ohledem na výsledky voleb podobným myšlenkám nakloněn. Namísto očekávané paranoidní jízdy, zákeřně domyšlené tak, aby v divákovi odkazy na jeho zkušenost zvyklala jistoty, se mi dostalo obstojného romantického příběhu na pozadí myšlenkově velmi nekonzistentní teo-fantasy. Kauzalita mě vždycky brala, ha ha ha. Už jen proto mi tohle útěšný blábolení o volbě, síle lásky a následných změnách plánu atd. lezlo krkem a na úrovni zápletky bavilo spíš sisyfoskou snahou kloubit nesmiřitelné koncepty - osud a svobodnou vůli - než elaborovaností. Zejména rafinovaná mi připadala teze, že všechno je pevně dané, ale když trochu zatlačíte, budete chtít a hlavně budete se mít rádi, dané to není. Je to tak šílené, že by se na tom dalo postavit náboženství. [Možná už postavil - v religioistice nejsem nejsilnější, dejte mi prosím eventuálně vědět.] Matta Damona bych ale volil, i když jsem se nenarodil v Brooklynu, nýbrž v Jablonci nad Nisou, a Emily Blunt, ač tváři připomíná holku s kořeny v Innsmouthu a ze svého talentu neukazuje tolik jako v My Summer Of Love [nápověda pro prasáky: opalovačka v lukách], je kromě nezpochybnitelných půvabů i ukrutně britsky sympatická. Sečteno a podtrženo - snímek nenudí hlavně tehdy, když nasírá.

Mno. Míkova komedie nezapře divadelní předlohu, což výjimečně nemyslím v dobrém. Dialogy šustí papírem až hanba, scéna už nemůže být statičtější a vychovávanej jsem se cítil být nepřetržitě celých osmdesát minut. Díky poněkud krotkému svazáckému humoru vyniká o to víc normalizační podtext snímku, ujišťující diváka, že socialistická rodina, uhnízděná v prostorově nevyhovující bytovce, ač se to tak nemusí zdát, skutečně není dysfunkční, plní své funkce a funguje jako spolehlivá hráz buržoazním nešvarům. Ty kromě dobytka Krampola reprezentuje babička Stelly Zázvorkové s jejími předsudky vůči mladým a zálohami v osobách statných mužů. Realisticky uvažující baba, dlužno dodat. Skutečnou perlou je typově přesná kreace Petra Nárožného, jehož postava usedlého manžela, otce a blba se ocitá ve víru událostí poháněných do spirály jedině a výhradně ženskými postavami, které se prostě * přiznejme si to * přesně vyjadřovat neumí. Nebo nechtějí. Z filmu si odnáším také jedno předsevzetí. Být drsný jako Vladyka. Koule na to zeptat se maminky dívky, jestli ji "naučila polykat", jsem ještě neměl.

Tykwerova interpretace Kieslowskiho námětu a scénáře vyšla skvěle. Kieslowského transcendentální aspirace vypadají v Tykwerově božských záběrech architektury skvostně a Tykwer je zjevně u vytržení, že už zase někdo běží o život, notebene věčný. Nerad bych se tváří v tvář Nebi rouhal, ale podání scénáře nemohlo být nádhernější snad ani v podání věhlasného polského režiséra. Při kýčem zavánějícím záběru výjezdu z tunelu do dechberoucí krajiny italského venkova jsem utržil husí kůži zvící barimandlí - morální ocásek filmu může někomu snad nechutnat, zkazit vizuální hostinu tahle eventuální pachuť nemůže. Přísun alegorií a symbolů na stříbrném podnosu Tykwerovy režie je neutuchající a tak ani nevadí z psychologického hlediska wtf-momenty, v rámci alegorie tohoto kalibru nejspíš nevyhnutelné. A v podání Ribisiho s Blanchett vlastně pořád docela baštitelné. Ovšem doufám, že buchty v Nebi, kam se jednoho dne samo chystám, nosí jiný střih jeansů. Ty obepínající zadek Kate jsou odporné.

Německý film [jako] do Hřebejka, se vším dobrým i ne tak dobrým, co z toho vyplývá. Tím lepším je fajn šedesátková atmoška rebelie, která nachází v konfrontaci se státní bezpečností, práskači a dalšími pohůnky režimu nepřítele, bez něhož by to trsání v Kakadu a šoustání po bízkém okolí nebylo ono, slušná výprava a německá romantika. Tím druhým vlastně to samé společně s tušením falše a že [by] to asi zas tak fajn nebylo. Není retro jako retro a tohle tedy Pouta vážně nejsou.

Podvratný antixenofobní nášup, chod druhý [prý ze tří]. Člověk se musí ptát, co všechno je na Tarantinových filmech tak úžasného, že je jejich uvedení vždy považováno za událost. Víc exhibice než herectví hvězd první velikosti? Recyklace? Seberecyklace? Nepůvodní soundtrack? Čím dál nesnesitelnější stopáž? Zjevná záliba v prvotřídním násilí, prezentovaném jako řešení? Neschopnost napsat přirozeně znějící [tedy NE-über-zajímavý] dialog alespoň dvou odlišně se vyjadřujících osob? Základ posledního tarantinovského projektu nahlodat / poukázat na ne každému zjevná popkulturní klišé [pasivita utlačovaných skupin - Afroameričanů, žen, židů] vytvořením anti-archetypů se skví nápad vyprázdnit titul slavného spaghetti-westernu a naplnit jej příběhem osvobozujícího se černého otroka, opakujícího mýtickou cestu postavy germánského reka. To nemá chybu. Tarantino odvážně projevuje vůli opouštět své staré způsoby ve prospěch tradičnějšího vypravěčství [dekonstruovaný mýtus nemá tu sílu], příběh předkládá pro změnu lineárně. Django je navíc dost možná nejzábavnější Tarantinův film, který místy překračuje tenkou hranici frašky [kukly], což mohou někteří diváci [Spike Lee] nést nelibostí. Zbytek známe odminula. Ne-tolik-exteriérů, kolik by si žánr zasloužil, všechny postavy promlouvají jako Tarantino [vypointovaně, zábavně a DLOUZE], jedna z nich tak i vypadá [nebo jako jeho obtloustlá, sýrovatě bílá verze] a před označením zvícím komerční polibkem smrti [konverzační drama] uniká prokládáním důležitých dialogových, interiérových scén [k nejvypilovanější dochází jako posledně u stolu] zbytečnými, ale esteticky podnětnými výjevy bezprecedentního násilí, které jako deus ex machina utíná tarantinovskou samomluvu v místě, kde by se mohla zašmodrchávat. Samostatnou kapitolou jsou neskutečně koukavé herecké výkony. Waltz je k sežrání [jeho merkurická poloha, od filmu k filmu měnící se jen nepatrně, by mohla začít brzy unavovat], Leo a Jackson ho ale ve druhé půli zcela nečekaně překonávají. Fox naopak v * pardon * šedém průměru. Ze dvou filmů tematizujících konec otroctví [Lincoln] bude tenhle svým způsobem pravdivější, užitečnější a poučnější. Snad i proto, že nemá s dějinami společného zhola nic.

Kdo jiný na režisérskou sesli predátořích filmů než osobu jménem Nimrod? K filmu jsem se rozhoupával dlouho a vlastně jen proto, že mi vrtalo hlavou, jak může reprodukční umělec z ghetta Adrian Brody zaplnit místo po fitkových obludách typu Arnie či Dannyho Glovera. Maskáče na něm sice opět visí jako obnošený SS-kabát, nicméně s automatickou brokovnicí na krku se nehrbí zdaleka jako za piánem a podává na charakterního herce obstojně tupý, žánrově vytříbený výkon. Zápletka je bohužel jasnější facky, dokonce jasnější než prvního dílu. Úvodní scéna jako vystřižená z konzolové počítačové hry přivádí do predátorova revíru nejnemyslitelnější a zároveň nejpředpokládatelnější sebranku násilných individuí, pro niž je náruživého lovce z vesmíru skoro škoda. Nic než koukavé napětí ve skupině, tropická panoramata a občasné ozvuky Silvestriho klasiky ale film neskýtá. Predátoří exempláři jsou jaksi bezzubější než kolega, který trápil steroidy rozpouštěné mozky a těla v Guatemale, nebo kde to bylo, nebo už o lov vlastně nějak ztratili zájem a jejich funkce "křoví" lidským dramatům je příliš zřejmá. Navíc jsou o poznání méně fotogeničtí, než jejich kámoši vetřelci, a Ty zastupuje jen vybělené lebka v písku Predátorova tábořiště. Zklamaný může být i ten kdo by [jako já] nápadité obohacení predátořího univerza - pokus o stratifikaci kopíruje zajímavější vetřelčí, "čůráčí" svět [jsou větší a jsou menší, silnější mrdá atd.], což je škoda, protože by se nabízelo zajímavější vymezení. A teď, když jsem si zažehral, mohu s pravdou ven - bavil jsem se dobře.

SPOILERY. Hon Vám pomůže uchopit dva nejneslučitelnější pojmy - presumpce neviny a veřejné mínění. Ó bohové. Dánská společnost a kinematografie dosvědčují, že jen nejpokročilejší a nejstabilnější společnosti mohou rýpat do nejbolestivějších ran lidství. Nic povrchnějšího než bazální lidské zlo, z něhož vykvétá to dobré - pospolitost, starost, péče, láska, už coby téma nezbývá. Alespoň nějaká útěcha pro život ve společnosti, která si může na takové časy činit jen utopické vyhlídky. Je to obyčejný film. Logika pochodů je natolik křišťálová, že nenechává mnoho prostoru divení - což je jedna z mála udělitelných výtek. Rýpal by snad mohl kafrat cosi o partikulárních klišé [pejsek], tvůrci ale zaslouží uznání i za ně; přiznejme si, že bez nich dojem věrnosti navodit nelze. Přesto nemáte pocit, že byste něco takového vídali příliš často, hlavně díky tečce, jíž Vám uštědří Vinterberg nakonec. Ne že byste cosi takového nepředpokládali.

Sen je sen, probudíš se, je den. K filmům zpochybňujícím vitalitu snových světů, vtahujících diváky do verifikovaného světa reality, povzbuzující je udělat něco "doopravdy", místo aby si nechávali vše pro sebe, jsem podezřívavej - každý obsedantní divák by měl být, vždyť ryjou do nás všech, copak to nechápete? Možná paranoidně v nich tuším výchovnej ekonomickej moment, odrazující příjemce od činností, které nelze zahrnout do HDP. Filmů nemarginalizujících sny, nebo činících tak chytře, není mnoho, a Hezké sny tedy žádným Vanila Sky nejsou. Paltrow zpočátku klame tělem, když naznačuje, že koukáme na příběh o splnění snu navzdory, aby posléze vícero-méněro překvapil ne úplně banálním způsobem a odhalením, že se úspěch konat nebude - alespoň ve skutečnosti určitě ne. Tento koncept není úplně nesympatický už pro zřetelnou vůli nenavozovat divákovi falešné pocity naděje [i když samozřejmě nesouhlasím], nicméně provedení je vlažné nešťástným způsobem vlastním odpoledním romantickým filmům na Hallmarku. U nichž se tak dobře spí. Film naprosto zabíjí rutinní režie bez tempa a osobitosti, zazáří jen zřídkakdy, zpravidla při každém výstupu Simona Pegga a občas rafinovaném užitím soundtracku [motiv The Universal od Blur, Jarvis Cocker a Pulp]. Ukolébavka.

Woody zjevně inspiruje i v pozdní fázi - jeho jižanská tour de force po turistických destinacích jižní Evropy čpí ze SuperClásico na sto honů. Styčné plochy mnohé - v hlavní roli město, instituce břitkého vševědoucího vypravěče, vztahové a rodinné potíže, mozaika osudů, citace z textů zahrnutých ve filosofické čítance, koktejl starých i nových kulturních klišé. Nadhodnota? Ryze dánský humor. Jestli se Vám líbilo To Rome With Love, netrpíte dogmatickými očekáváními a hledáte čím se utěšit před Blue Jasmine, budete spokojeni. Žádnej Objektiv tedy nečekejte. Buenos Aires v příběhu plní funkci ostrova v jižních mořích, ztraceného ráje zabydleného ryzími bytostmi napájenými vínem a sluncem [= blbost]. Madsen klišé sice reflektuje, ale lehce opracovává do nového tvaru jen zhruba každé druhé, nebo před jeho vyvrcholením na poslední chvíli uhne jen o něco méně očekávatelným směrem, což mu může vytýkat jen divák, který se domnívá, že lze komedii, u níž se lze smát jinak než hořce, stavět na autenticitě. Výsledkem je takový ten eskapistický, odmocněný typ katarze, asi jako když přijedete z fajn rodinné dovolené, na níž se nestalo nic, co by nebylo předtušeno ilustracemi v katalogu. Což se daří vlastně zřídka, takže oukej. A taky se u toho dobře spí, že jo, Markéto?