F.W.Colqhoun

Gangsterka odkazující kamsi k Melvilleovi ilustruje několika způsoby hlavně to, že se už nikdy nevrátí pohádka [relativního] mládí [francouzské kinematografie]. Retro coby připomínka lepších časů se mi vzhledem k tomu běžně nepříčí. Kdybych ale nebyl vůl, uskutečnil rešerši a došlo by mi, že jméno Olivier Marchal figuruje i v souvislosti s Válkou policajtů, u níž jsem se málem unudil k smrti, asi bych si promítání rozmyslel. Problém s Marchalem je zřejmě osobní. Smrtelně vážný přístup bez špetky nadhledu, oslavování tak dokonale mrtvých hodnot [čest kriminálníků a policajtů], objímající se chlapi v kožených bundách, dokonce i vysokokontrastní kamera laciných béček, servírující masitá sousta opakujících se záběrů drsných tváří ve zpětných zrcatcích úchypně nablýskaných fantomasovských bouráků, mě nebaví a rozesmívá, nikoliv v dobrém. Snímek kromě toho ale trpí i objektivními neduhy. Představitel mladého Vidala Dimitri Storoge působí dojmem mladého ruského šlechtice se zálibou v romantické poezii, nikoliv gangtera [nepomáhá ani podoba Ivanu Trojanovi - kukadla jak zrcadla], zápletka je průhledná jako křišťál. Je jasné, že se na dráhu zločinu vydávají jen málomluvné charaktery, ale pár trochu rozvitějších vět bych ocenil, i když pohled opravdového muže vydá samozřejmě za tisíc slov. Jelikož během filmu nebyl co dělat, soustředil jsem se na nudnou, patetickou hudbu zavánějící v osudových pasážích třetí odmocninou Hanse Zimmera. A tak pár jediných prvků, které mne probudily z letargie, představovaly trefné narážky na vulgární policajtský rasismus [hlavní hrdina se honosí přízviskem gitan]. Doma se mi ještě někde válí Strážce zákona, asi na něj nechám dál padat prach.

HBO dělá svými televizními politickými dramaty chvályhodnou, edukativní/propagandistickou práci. Některá jsou vynikající - z Conspiracy jsem se málem pokajdil. Jenže Conspiracy napsali z velké části Heydrich s Eichmannem [dialogy se opírají o dochovaný záznam konference] a to nebyli scénáristé, kteří by dbali na libost odpoledního diváctva. Dávali přednost autenticitě. Special Reationship sice předkládá události ve správném pořadí, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že zkreslení, z titulu formátu televizního dramatu nutné, jde za hranici, která určuje míru elementárně skeptického diváka brát dílo vážně. Nejsem v zajetí bulvárního přesvědčení, které svádí pojímat politiku jako ničím neředěnou špínu, ani bludu o možnosti objektivity, jednání hlavních postav je nicméně vykresleno neúnosně idealisticky, portrét jestřába Blaira se přibližuje podobence nesmělého, dobráckého skautíka, Hillary bere blow-job v oválné pracovně sportovně a z mocenských pohnutek událostí kalibru bombardování Srbska [pro které osoba jménem Milošević poskytla víc než dobré důvody] vaří dietní čajíček - snad aby se divák nezakuckal. Když v zájmu zachování požitku z filmu uzávorkujete politickou věrohodnost, zbude slušné konverzační drama s koukatelnými hereckými výkony. Najdou se ostatně i hodnotné momenty, z nichž jsem si nejvíce užil závěrečný rozhovor obsahující Clintonovy rady miniserskému předsedovi Spojeného království ohledně nastupující Bushovy administrativy, završené televizním záznamem rozpačitého Blaira zavrtávajícího se v Camp Davidu Bushovi hluboko do zadku. Jako zajímavý kontrapunkt Vztahů se nabízí podstatně cyničtější obraz britského premiéra v Polanskiho polo-fiktivním Muži ve stínu, kteý Blaira [ve filmu politik jménem Lang] představuje jako ...méně okouzlujícího muže.

BEZDŮVODNÉ SPOILERY. Když slyším 'mozaika lidských osudů', dělají se mi osypky. Tenhle módní produkt devadesátých let mi nikdy nepřirostl k srdci, snad proto, že jsem vždy podezíral tvůrce z pokusu spletencem menších zápletek maskovat absenci něčeho bytelnějšího. A ideologická nadhodnota [vše se vším souvisí, jsme v tom všichni společně, všichni jsou si rovni bla bla bla] na mne dělá dojem o hodnotě nula. Pro mě, který rád nachází sexuální konotace v situacích, kde nejsou, bylo ale sledování filmu z prostředí erotického klubu, zabydleného kozičkami, podvazky a příslušenstvím, v němž jde nakonec o sex až v poslední řadě [zda-li vůbec a v kdo-ví-kolikrát destilované formě], poutavou, zvláštní podívanou. Hnětení dusné, snové atmosféry, použití mrtvých dětí [byť jich není plný autobus jako ve Sweet Hereafter] jako paliva příběhu, hra na předsudky [režisér provádí zlými očekáváními, aby mu později nepřímo sdělil, že je předsudečné prase] a dráždění spojky tempa vyprávění někde mezi jedničkou a neutrálem * tradiční to Egoyanovy postupy] mi velmi imponuje. Zatrolená mozaika ale trpí obvyklými symptomy, hlavně artificiálností za hranicí pravděpodobnosti, která v honbě za efektem sbližuje zdánlivě nesouvisící postavy bezmála do jedné domácnosti. Elias Koteas, mladší nepřiznaný bratr Roberta de Niro [asi...], se za dýdžejským pultíkem oblizuje úplně stejně jako v Crash, když jede okolo bouračky. Největší herecký zářez ale uskutečnil zpustlý, zdatně tlumeně trpící Bruce Greenwood. A samozřejmě nemohu vynechat zmínku půvabně rozepnuté košile „školačky“ Mii Kirshner. Asi jsem ještě nenavštívil dost striptýzových klubů, ale... Nevíte někdo o nějakém, kde se dívky svlékají na Leonarda Cohena circa I'm Your Man?

SPOILERY. Chytře vystavěné vyprávění, které Vás v první části [sociální/rodinné drama] záměrně nasírá, abyste to v té druhé [film o boxu – podstatně kratší] spolu s hlavním hrdinou mohli vybít. Přestože je tohle nabíjecí/vybíjecí schéma trochu podezřelé a mainstreamovým produktům vlastní, Fighter je – důkladnější, hlavně v nabíjecí fázi. Když máte to štěstí, že si nepřečtete koment nějakýho žvanila [já tu kliku měl] a o filmu předem nic netušíte, obsáhlý exkurz do vidklákova jménem Lowell a rodinných poměrů má kvalitativní potenciál uhranout natolik, že na nějakej box a další detaily uvedené kapitálkami na plakátu resp. přebalu nosiče zapomenete, nebo alespoň zatápete, zda to s tím „bojovníkem“ nemysleli třeba v přeneseném smyslu. Divák se začne bahnit v rodinné šlamastyce, otřesné příbuzné figury nejsou černobílé a spolu s hlavním hrdinou válčíte hlavně proti nim, takže když se po hodině hlavní hrdina odebírá ke svému prvnímu důležitému zápasu * v ringu, nikoliv v obýváku s matkou a sestrami * a VÍTĚZÍ, naprosto nečekané zadostiučinění propuká i na straně diváka, do té doby obsahově i formálně šáleného. Pozornost krade zcela anti-batmanovský Bale na hranici mechanické vyhublosti [ze bych si od něj k Vánocům přál nějakou komediální roli – něco jako American Psycho, ha ha ha] a Amy Adams, jejíž talent je patrný především v jediné postelové scéně hodnou toho zařazení, jestli mi rozumíte. Russelovi jeho žánrovou fintu rádi odpustíte a dostavuje se i úleva, že Vás po všech těch filmech oblafnout ještě lze, protože ten prožitek kolize s funkční lží, pro diváckého harcovníka čím dál vzácnější, je prostě fajn.

Od návštěvy lokálního biografu mě neodradilo ani přirovnání k Jakubiskovým Vtáčkovia, siroty a blázni, neboť jsem věřil, že rozdíl mezi jízlivou Věrou a obsahově vždy patetickým Jurajem nepřeklene příslušnost k sebe-konzistentnější vlně. S Věrou Chytilovou v jejím experimentálním období jsem dosud neměl tolik zkušeností a tak volbu Sedmikrásek jako teprve třetího snímku z baterie české klasiky pro digitální restauraci a znovu-uvedení do kin kvituji s povděkem. Oproti pozdějším diváčtějším snímkům obnášejí Sedmikrásky nálož obrazových experimentů a víkendové diváky v nás dráždících nelineárností, nicméně to, proč mám autorku léta v oblibě - ironické poťouchlosti a nevybíravé, jízlivé, společensky kritické ladění – obsahuje snímek v úhrnu věru nestřídmém. Zprvu jsem bojoval, ale přes antipatie k hlavním hrdinkám, kterou v určitém směru nezapře ani režisérka, jsem se nedokázal překlenout a dojem z formální stránky filmu přemazávala často rudá skvrna, přes níž jsem na plátno zíral. Výběr iritujících představitelek, z nichž jedna připomíná slepici a druhá žábu, byl mistrovský tah škodolibosti. Jejich anarchisticky juvenilní jízda produkující nechápavé reakce publika, doplňuje hluk [fantasticky napsaných!] žvástů. Na lavici obžalovaných a vysmívaných nicméně nesedí ani tak vyvedené Marie, ale jejich ztrápené * pravidla maskulinní * okolí, reprezentované nešťastnými dědky, rozplizle romantickými, škemravými chlapci a dalšími – ubožáky. Věře [a Ester, jejíž přínos se v některých hláškách nezapře] se holt zavděčí málokdo. Mně se Věra zavděčí v jakémkoliv modu. Bába jedna neestetická.

Honba za [krvavým] diamantem. Znáte to - filmy, které si chtějí zavdat s každým. Milovníkům hezkých tvářiček servírují Lea a Jennifer, čtenářům National Geographic panoramata [+ doslovnou reklamu], romantikům lásku a dobrodružství, salónním humanistům umírněnou angažovanost, slovníkové informace a příběh o vítězství dobra – v krystalicky západním pojetí samozřejmě. Divák pak může cítit, že něco pro třetí svět udělal už jen sledováním takového krásného a pravdivého filmu. Vývoj postav je nalajnován podle hollywodských příruček, edukace v tématu africké jinakosti je vedena z pozic takového toho blbého typu humanismu. S pomocí vyčpělé terminologie lze Krvavý diamant identifikovat jako exemplární midcult. Nelze žehrat na řemeslné kvality a jistý druh ambicí [panoramata mám taky rád a u filmu jsem se dobře bavil, nicméně...], dojde-li na lámání chleba [když se příběh ocitne na hranici širší konformity s čímsi jiným], jde to s jeho kvalitami povážlivě z kopce, což je s s ohledem na téma a kašírované ambice neodpustitelné. Všechny ty uřezané ručičky, zmínky o diamantech placených smrtí dětí, vyděračské zmínky o diamantech ve snubních prstenech zazobaných Američanek nedokážou navodit dojem čehosi pravdivého. Tvůrci se totiž odvažují hodit šit po divákovi jen tak, aby si mohl myslet, že se míří na toho vedle. Aniž bych chtěl naznačovat, že existuje ospravedlnění takových institucí jako dětské armády, otrokářství nebo amputace končetin pro zábavu, je jasné, že v případě Černého kontinentu evropskému [nejen] divákovi cosi zásadního dlouhodobě uniká. Za nejhodnotnější z filmu považuji tedy vícero-méněro detail, který na to poukazuje. Je jím Dannyho hláška, ilustrující nepostižitelnost jinakosti - zkratka TIA, tedy „this is Africa”, které několikrát zazní v situacích nezpracovatelnosti evropskými etickými měřítky. Potěšila mě přesto, že je posléze pro uklidnění diváky vždy marginalizována. Vždyť my chápeme všechno, ne? Tři-a-půl.

„A jak to dopadne?“ / „Dobře ...jestli Vás nezabijou.“ / „Originelní.“ Originelní INDEED. Ze všech macourkovsko-vorlíčkovských spoluprací chovám k této respekt největší, už jen kvůli rafinovaným mimikry bláznivé komedie, pod níž se kromě politického kometáře skrývá cosi, co by stálo za rozbor odborníka na gender. Jeden by mohl po kvantu repríz, prodělaných masáží českých televizí, přestat vnímat, jakému nářezu že se to vlastně chechtáme. Chunta, feudalismus, vpravdě surrealistické výjevy [z odťaté ruky panovníka vytéká na rudý koberec modrá krev apod.], narážky na totalitu, v sedmdesátém roce obratně maskované patinou fašistických uniforem, a up-to-date interiérů. Že „Tempo ví o všem napřed“ jako Rudé právo přes kopírák je jen náhoda. Na solidně podvratnou konstrukci rozvěsili autoři gagy a dialogy, které v podání prvotřídních herců jako Menšík, Janžurová, Sovák, Šimánek nemají obdoby a snesly by tesání do nejtvrdšího kamene. Jsem pevně přesvědčen, že film snese bez ztráty atraktivity hravě dalších 50 let pravidelných repríz [dokonce i z mého video-audio-slightly-out-of-sync DVD].

Máte rádi klišé? Já si některá zvlášť banální doslova hýčkám: 1)Film není kniha [a nemělo by se tlačit, aby byl]. 2)Dobrý film nedělá velký rozpočet, ale invence; prachy to můžou zazdít. 2)Méně je někdy více. 3)Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. 4)Analog lepší digitálu. 5)Zákon dobrých sequelů [vztahuje se i na prequely] zní – ZACHOVÁVAT ROVNOVÁHU; úspěch předcházejících dílů neprodukovaly jen oblíbené scény, ale i zdánlivá hlušina. Zda se Vám bude Hobit spíš líbit, či líbit o něco méně [je v něm zakopán velmi dobrý film] záleží na tom, zda výše uvedené zákony (nejen) dobré kinematografie považujete za platné, či cosi, co se na bijáky za 300+ melounů nevztahuje. Postupně: 1)Autorům nelze upřít snahu o úplnost. Jdou fandovsky ještě o krok dál, některé z událostí rozvíjejí do opulentní šíře, nebo nastavují příběh scénami, o nichž není v předloze ani slovo [záminky pro angažování Christophera Lee * jehož vyhlazený xicht je výsměchem následků stáří digitálním technologiím a nejlepším, nepochopitelně nepozorovaným důkazem, že se už 60 let před událostmi LOTRa paktuje s nekromanty * resp. Cate Blanchett a zajímavé postavy Radagasta]. To diváka nutí přebírat, a i když najde perel fakt jakože objemný pytlík, hlušiny přehrabe v nestřídmých 165-ti minutách hodně. [Slova osoby, která v případě LOTRa rozhoopádně preferuje D.C.] 2)Jackson se do toho tentokrát opřel až tak, že by mohlo dojít k paradoxu, který z událostí LOTRa [kde jde o záchranu Středozemě] činí v porovnání s Hobitem [v němž jde o cestu několika trpaslíků a čaroděje druhé kategorie do jeskyně se zlatem] jen stručnou dohru. Rozměry událostí, střetů zvlášť, v Neočekávané cestě k tomu podezření svádí – sebemenší šarvátka nabírá bitevní rozměry, skřeti [jejichž bezbrannost je alarmující] se rojí v hmyzích množstvích, obyčejné skřetí doupě Jackson [si] představuje jako megapoli důmyslně vyhotovených zavěšených plošin a lávek, v jehož srovnání bledne i architektura Barad-dûr. 3)Odkazy na budoucnost LOTRa jsou fajn, ale je jich tak moc, že se jeden ptá, jestli to nehraničí s vyvařováním. Když Shore zaševelí povědomým motivem, nostalgik pookřeje, ale proč musí Šmak v úvodu shazovat věže úplně stejným způsobem jako Nazghulové věže Gondorské? Buď se rezervoáry Jacksonovy vychvalované imaginace povážlivě vyčerpaly, nebo přeceňuje pozitivní dopad repetice. Ať tak či onak, docela škoda. 4)Že Jackson předhodil spoustu scén přímo výtvarníkům z WETA mě nepřekvapujr, ale netěší hned ze tří důvodů: a)Skutečnost, že mohl s pomocí WETA dosáhnout ztvárnění čehokoliv, zapříčinilo, že to udělal, a výstupy unavují. Divák nedostane příležitost si cokoliv domyslet, vše je mu rváno surově do xichtu. b)Film, na rozdíl od LOTRa, který je z velké části modelován jako zemanovská miniatura a zabydlován gumovými maskami [dost možná pálenými v maminčině troubě], hrozně rychle zestárne. Zvlášť když... c)Ona ta CGI, buďme chlapi a přiznejme si to, místy vůbec není dobrá – poprvé mne rozladil již Šmakův oheň v před-titulkové sekvenci, ultimátně rozčiloval videoherní Azog. Spousta výjevů vznikla zjevně jen jako pitomá úlitba 3D čumilům, z nichž jsem já, příznivce trapného 2D, nic neměl [finální bitka s vrrky, požár lesa]. 5)Hobit není vyrovnaný film. Jestliže se Vám v LOTRovi líbily letecké záběry na družinu pochodující krajinou, dostanete jich v Hobitovi asi 30 minut [kvalifikovaný odhad] a to je dost na to, aby Vám od zhruba patnácté začaly lézt na nervy. Zhoubné bujení domněle atraktivních prvků prorůstá celým filmem. (...) Na druhou stranu film obsahuje momenty, které se těm v LOTRovi přinejmenším vyrovnají. Hádankářská scéna nemá chybu, (ne)přestřelené žertíky typu 'Radagastovi králíci' či 'Gandalf přebírá peníze ze sázky, zda se Bilbo zúčasní výpravy', jsou přesně tak decentně fajn, jak od Jacksona očekáváme, a i když z lecčeho na plátně skoro krvácí oči, je to většinou hezké. Očekávaná hobití pohádkovost se v okamžicích vyprostivších se disneylandovosti daří. Obsazení je snad až na nebohého Lee luxusní, volba převážně britských herců nachází vrchol v Richardu Armitage, pro roli Thorina zjevně narozeného. Howard Shore se svým trpasličím tématem a písněmi dává zapomenout, že v průběhu sahá snad až příliš často k osvědčeným hooks z LOTRA. Že příběh neprodukuje stejně intenzivní dojmy jako předchozí udává nejen forma zpracování, ale i to, že tentokrát postavám objektivně fakt o prdlajs jde [a Jackson dělá co může, aby vyprávění na zdroje temnoty a osudovosti z LOTRa napojil; většinou marně]. Hobit i přes četné výhrady představuje několik momentek patřících již nyní do filmové mytologie [hádání, Thorin Oakshield vs. Azog, Gandalf osvobozuje trpaslíky od skřetů, trpaslíci myjí nádobí, Thranduil odmítá pomoci aj.]. Klišé já rád – umění, to komerční zvlášť, je hra a Jackson porušil příliš mnoho pravidel, než aby byla jeho poslední hra považována za brilantní. Vzdor žbrblání [o němž doufám, že si jej autoři vezmou k srdci, až je budou číst, ha ha ha] se velmi těším na prosinec 2013, stejně jako na neodvratnou, nicméně očekávanou reprízu filmu v nejbližším možném termínu.

Čekal jsem to horší. Ale možná jsem už jen dlouho neviděl para-romantickou komedii a chybělo mi to. Na druhou stranu se potvrdilo, že to pro mě zachrání vždy vtipný, hláškující, neuroticky poskakující Grant, který zvládal celou dobu vyvažovat mé antipatie vůči hyper-nesympatické Parker. Ta mi lezla na nervy už jen tím, jak ve svých tři a čtyřiceti letech nedokáže být * amatérka * patřičně hollywoodsky přitažlivá – je na ní, vychrtlou a přešívanou * zvlášť v dešti * fakt zoufalý pohled, a jeden si ji dokáže představit max. v nějakm méně civilním Batmanovi dávných časů [na něhož skrze adopční agenturu Gotham uzříme milý odkaz]. Syžet a humor jak podle pravítka budou bavit jen toho, kdo ani po více než stu letech historie kinematografie není syt vyvařeným motivem konfrontace dekadentních měšťáků s bodrými vidláky, se všemi diskutailními pravdami o tom, jakpak to málomluvným svérázům na venkově po všech stránkách lépe klape. Zachraňuje opět cockney-Grant.

Déle než jen chvíli jsem zvažoval, jestli pro mne sledování Rodiny představovalo tak rozpačitou zkušenost kvůli tomu, o čem film je, nebo z důvodů nějakého maskujícího se druhu filmařské nepovedenosti. Tvůrcům nelze upřít snahu vyjadřovat se k aktuálním tématům. Měl jsem se za někoho, kdo má cosi takového ve filmu rád. Sedláček to ale pojal tak poctivě, že sledování filmu vyvolává divný pocit v blízkém okolí zadku. Nesympatické alibistické [rozuměj: reálné] postavy, minimální interakce mezi rodinnými příslušníky, dysfunkce, komunikační vakuum, morální alibismus a sobectví zaštiťované vztahem k rodině [nedávno jsem viděl první dva díly Kmotra, nějak mě to pronásleduje], rámované všeobecnější společensko-ekonomicko-politickou mizérií, zde ilustrovanou každým pitomým policajtem, který se jen mihne – a že jich není málo [Budař, Taclík, Daniel, Finger, Fingerová]. Herci v čele s vynikajícím Chmelou hlavně minimalisticky trpí, nuda rodinného „výletu“ mi náladou připomněla otravnou atmošku Antonioniho anti-Dobrodružství. Aniž bych chtěl zpochybňovat hodnotu rodinných ...hodnot, zdá se mi nešťastné jimi COKOLIV omlouvat, nebo jen vysvětlovat. Sedláček se čehosi takového přes velkou opatrnost a nezaujatost ASI dopustil a s takovým vyzněním se odmítám jakkoliv ztotožňovat. Jestli je můj stísněný pocit výsledkem Sedláčkova záměru, nebo by-produktem kdo-ví-čeho, jsem se nedopátral. Pocit nicméně trvá. Dávám za to poctivé čtyři.