F.W.Colqhoun

SPOILERY. Co je to za Goddarda, tohleto? A kdo mu na to dal peníze? Slashery už nejsou co bývaly, vkrádá se do nich nadhled a inteligence. Chata hezky ilustruje, kam až to může zajít. Teenagerovským slizem maskovaná meditace na téma zobrazování násilí jako obět, která udržuje temné staré bohy Země v ústraní - vyložte si to, jak chcete. Na druhou stranu nedoporučuji očekávat horror, mohli byste odejít zklamáni. Hlavní dějová linie sice důsledně kopíruje zažitá klišé, cementovaná Raimiho klasikou, linie vedlejší produkuje svérázný komentář, který z Chaty dělá lepší film za cenu eliminace veškeré hrůzy.

Tak tohle nebylo moc autentický. Mark Ruffalo je stižený syndromem-vrchní-prchni, jak jsem si pracovně pojmenoval situaci, kdy se hrdina zavrtává hlouběji a hlouběji do sraček, přičemž tvůrci nenehávají diváky na pochybách, že si to, ať je to cokoliv, nakonec odskáče. Reservation Road vyjma tohoto nepříjemného pocitu, servírovaného víc Ruffalem než režisérem tak, že zmučeného otce a matku, jeho protivníky v podání Phoenixe a Conelly, ani nevnímáte, nenabízí. Zbytek obnáší řeči o andílcích, světlušky, nechtěně absurdní situace, slzavé údolí a poněkud povrchní úvahy o spravedlnosti, božích mlýnech, dělbě bolesti mezi pachatele a poškozeného, nezbytnosti nechat věcem volný průběh a tak - prostě voda na mlýn cynikův. Trochu škoda.

Americké psycho bez legrace, vražd a mikro-recenzí alb Phila Collinse a Whitney Houston. Čím Shame deficit kompenzuje? Hezkou kamerou, přesvědčivými hereckými výkony a snahou vyjádřit se k vyprázdněnosti velkoměstské existence seriózněji. Filmu nelze upřít jistou výpovědní hodnotu, sílu a intelektuální dráždivost, nicméně jeho souhrnné hodnocení je relativní ve vztahu k otázce: máme považovat hlavního hrdinu Brandona ve skvělém podání Michaela Fassbendera za vyhrocenější podobu většího počtu osob [genrace], utápějících touhu po smyslu v konzumních a zejména sexuálních eskapistických radovánkách, či za one-of-his-kind hrdinu? Sám jsem se v průběhu klanil variantě bé, protože varianta á se kříží s mou životní filosofií, čímž jsem si zážitek z filmu kazit nechtěl, nejen proto je * tak, jak s ní je naloženo * značně na pováženou a zkazila by můj záměr film ohodnotit kladně, ha ha ha. Steve McQueen má ambice nepochybně spíš áčkové, sociální rozměr jeho díla lze stopovat i v předchozím snímku, nemluvě o příslibech budoucích [Twelve Years a Slave]. Stud je sice fantasticky natočen, bohužel tato skutečnost přidává na působivosti sdělením, která zavánějí * promiňte * v lepším případě mlácením použíté slámy, v horším sociálním a uměleckým klišé. Neštěstí konzumu, odosobněný sex, osamění, orientace na práci a osobní [osamělý] život, bla bla bla, což dráždí o to víc, že jeho pohled neobnáší nadhledu ani co by se za nehet vešlo. Odolám pokušení vyjádřit se rozmáchlým esejem a omezím se jen na pár orientáčních otázek, jež by si [a nakonec i mně] nadšení fanoušci filmu mohli zodpovědět: nedevalvovala by vyhrocenost počínání hlavního hrdiny každý životní styl, ne jen takové to veselé prošoustávání se životem? Nepůsobí Brandonova tortura nevěrohodně? Charakterizuje současnost skutečně absence vztahů s emocionální náplní? V odpovědích na tyto a další otázky se s filmem zásadně rozcházím. McQueenovi neschází filmařské dovednosti a sugestivnost, nýbrž subtilnost. Hlad mě ale nemine.

"Mám přítele, který ač ženy miluje, si myslí, že to jsou jen pytle hoven." Filmový relikt časů, které si korektnosti nepovažovaly o nic víc než pokrytectví. Pytel s sebou hlavní hrdina tahá pěkně po surrealisticku i doslova a potkává v Seville pouliční věštkyně, které místo mimin hrdě předvádějí zavinutého vepříky. Buñuelovin [dnes odborně wtf-momentů] se ve filmu objevuje celá řada a ne-po-cho-pi-tel-nost toho, co se mezi postavami [i běžně mezi příslušníky opačných pohlaví] děje, paradoxně smysluplně dokreslují. Mathieu je tím, koho jedna má kolegyně, potká-li podobného, nazývá "optimistou" [ten, který doufám, že mu to vyjde], příslušníkem tragicky romantického typu, které existují snad jen pro pobavení žen. Long-story-short je to manipulovatelný blb a jeho počínání je doslova bolestné sledovat, pro ty zvlášť, jež někdy optimistická nálada přepadla, nebo kdo dokonce přes rameno přehozené nějaké zavazadlo s výkaly vláčel. Když jej náhodou o peníze chvíli neobírá žena, nechá ho přepadnout teroristy nebo lupiči a pitomec tak solí a tajtrlíkuje doslova na laždém kroku. Nelze se ubránit dojmu, že si Buñuel, známý svou náklonností k buržoustům, jeho týrání ze strany kozatého proletariátu vyloženě užívá. Přestože Conchitu hrají pro přehlednost jen dvě herečky [jejichž často obnažovaná krása dává divákovi pocítit Mathieovo zoufalství], střídající se klidně i mezi záběry, jejích tváří uvidíme víc. Hlavního hrdinu má těžce na háku a podává přehlídku strategií, z nichž by si měl každý dělat povinně výpisky. Rub Hořkého měsíce.

Na to, že předcházejícím Gondryho filmem bylo Prosíme, přetočte, jímž si pro sebe objevil způsob osobitého vypořádání se s filmovou klasikou, se žbrblajícímu komiksovému divákovi dostalo relativně obyčejného filmu. 3D, CGI, papundeklových modelů pomálu, což je zvlášť škoda, neboť by nic nedojalo 3D čumila víc, než do hlediště kina 5-timetrový kus trčící lepenky. Na druhou stranu jsou magnetem Gondryho objektivu nadále výhradně loseři * se Sethem Rogenem nesáhl Gondry vůbec vedle * vážné převlékání dramatických postav do kostýmů s pláštěnkou není pojímáno tak-úplně-vážně [wtf-promluva Christopha Waltze o proměně Chudnovskyho v Bloodnovskyho a obstarání rudé pláštěnky jakoby vypadla z nějakého "normálního" Gondryho snímku] a jednotlivé scény obvykle ústí v poloimprovizovanou frašku. Příznivci Nolanova pojetí komiksové adaptace se ušklíbají, já nikoliv. I když je to moc roztěkané, aby to šlo považovat za soudržný celek, bavilo mě to víc, než celý slavný * zabte mě! * Batman.

Tajemství slov, aneb jak hodně mluvit a nic moc nevykecat. [Symptomaticky ženské.] Přestože může představa filmu o konverzaci hluché se slepým nabávat rysů anekdoty, moc se nepobavíme - a když, jen do pláče, jak by řekl Jára Cimrman. Snímek neponechává nic náhodě - počinaje vynikajícím soundtrackem [Byrne, Waits, Antony & The Johnsons a mně dosud neznámé kontinentální subjekty], přes skvělou, osvědčenou volbu jednoty místa a času na fotogenické těžební plošině, po působivou práci s dialogy, slovy, která se derou na povrch příběhu z hloubky, jejíž podobu nám dávají jen tušit, protože stejnou měrou milosrdně zahalují [snad jsem nevykecal pointu]; přesto snímek disponuje explicitními momenty, z nichž vstávají zbytky animálního zasrstění hrůzou. Z ústředního hereckého dua podává přesvědčivější výkon Sarah Polley. Čím dál víc mi připomíná moji kamarádku Marthu a její [Sarah, ne Marty] pomalu odbourávanou izolaci je radost sledovat.

Jak [se] adaptovat se ctí. Charlie Kauman & Spike Jonze podávají apologii současné filmařiny, rozkročené mezi snímky s hodnotné snímky [optikou new-yorksých intelektuálů] a naprosté pitomosti [The Three], a smířlivě připouštějí, že to bez těch druhých možná nebylo ono. Adaptace je prostě nutná. Způsob, jakým krmí vlka a koza zůstává až do závěrečných titulků celá, je nesmírně zábavný. Postavy se mění a nemění, dostává se jim ponaučení, dialogy rozpolcené osobnosti na téma rozpolcené osobnosti ve filmu ústí v přesně to, co bylo z předestřených logických důvodů vyloučeno, klišé vyvstává v originální podobě a má to dokonce dramatické finále [protože závěr dokáže napravit i film, který "je jako život" - rozuměj: v němž se nic neděje]. Snad jen jedna výtka: Existenciální snímky by možná neměly být taková legrace.

(A)politický film. Ústřední trik filmu spočívá ve vyhrocení kontrastu osobního a společenského života. Zatímco v ulicích zuří občanská válka a na pracovišti NĚKTERÝCH se kupí mrtvoly, hlavní hrdina, těžko čitelný "úředník" na patologii, jde za čistě osobními [nikoliv kariéristickými] cíli. Ověřování jeho soudnosti [k podezření svádí víc než vzezření mezi Pierrem Richardem a Earlem z Red Meat], mě přijemně zaměstnávalo po většinu promítacího času - dobral jsem se jen zjištění, že tvůrcům kategorie šílenství nepřipadá zásadní. V podstatě jde o sympaťáka - politický kecy mu lezou krkem a o svou lásku usiluje gentlemansky a srdnatě. Přestože by se mohlo zdát, že hrdina docílil cíle býti ostrovem [a v naznačených podmínkách by to dávalo smysl], události jeho izoacionismu nedají za pravdu. Snímání puče optikou jeho uzavřenosti servíruje sice pochmurné, nicméně krásné obrazy a působivou atmosféru. Všechno, na co by otevřeně angažovaný tvůrce soustředil pozornost, se odehrává mimo hlavní plán, což navozuje dojem autentičnosti [nepodléhá se ale vábení moderního dokumentaristického stylu] a jistě pomohlo snížit rozpočet [ha ha ha]. Larraín si libuje v dlouhých statických záběrech a la Haneke, postavy jen jaksi mimoděk probíhají [stavění barikády, smažení volských ok] nebo výhledech na detaily plně objasňující, co se odehrává v širším měřítku, aniž by umožnil hledišti se na té podívané popást [sex, pitva], bez varování dochází ke skokům mezi časovými rovinami, čehož hlavním účelem je bezpochyby eliminovat rušivý moment očekávání "jak to dopadne". Great success. Výsledkem je působivá psychologická studie se zajímavým etickým poselstvím.

Los banditos! I kdyby nebyla tak povedená, parodie Willa Ferrella [nenechme se zmást účastí jakéhosi režiséra] zasluhuje uznání za zjevnou producentskou odvahu prodělat. Ferrell, zvyklý pobírat honoráře v obnosech dělitelných beze zbytku deseti-milóny-$, nemohl jistě úspěch očekávat od snímku natočeného ve španělštině zčásti nerodilými mluvčími-začátečníky, nadto okázale blbě. Výsledek je nekompromisní a snese srovnání snad jen s Blackovým přes kopírák k nezdaru odsouzeným, byť ne tak extrémním [angličtina] Nacho Libre. Snímek si nemilosrdně utahuje ze stylegmat, které část současného publika zbožňuje [milovníci telenovel], nebo nezná dost dobře, aby mohla všechny ty lahůdky ocenit [filmoví fanoušci]. Hodnoty nekorektnosti vůči latinoameričanům nelze měřit. Vypjatě se promlouvá o lásce k půdě, plátno musí snést ateliérové kousky a robotické bílé pumy a ucho hudební vsuvky v nejlepší mexické tradici, výčet zesměšněných žánrových triků nemá strop. Jestliže divák přistoupí na Ferrellovu hru, dost brzy mu dojdou síly se smát a za sebe bych to viděl na brzkou reprízu. I přes pytel žánrové srandy musí divák počítat i s tím, že Ferrell zůstává sám sebou a nemíní upustit od okázale suchých vtipů, exploatace trapnosti a tematizování skutečnosti, že je to k žertovné šerednosti pěstěný chlap. Kdyby nic jiného, jedinečné.

Shledávám, že pokud jde o nenáročné komedie, jsem - nenáročný. Jako zdůvodnění obecně mizerného hodnocení mne napadají dva důvody - houfné obhajování kulturního alibi [je milé nahlédnout do filmografie některých spravedlivě rozčílených uživatelů a shledat, že jiný druh filmové tvorby vyhledávají málokdy] a devalvující dabing [SATANE, ODSTUP! Frat packovské komedie plné one-linerů ničí nevzrušivé, bezzubé hlásky českých seriálových herců spolehlivěji než jiné], který jsem včas zažehnal. Kdo tak jako já očekává od filmu * v původním znění, zdůrazňuji * frat-packovskou řáchandu plnou Carellových / Feoyvé improvizovaných promluv, navlečených na chatrnou konstrukci příběhu typu Frantic [obyčejní lidé zapletení do špinavého světa zločinu / politiky], jenž zajišťuje výlučně pořadí a důvod jednotlivých skečů, doplňovanou cameem několika serióznějších herců [Franco, Wahlberg, Liotta], bude vícero-méněro spokojen. Kdyby Vás to nebavilo dost, zkuste promítání doplnit konzumací bramborového salátu, na mě to fungovalo. Kdyby si tvůrci odpustili romantické vsuvky, byly by to čisté čtyři. Takhle tři-a-půl, zaokrouhlené nahoru, abych vyrovnal tu křivdu, ha ha ha.