F.W.Colqhoun

Čím to, že většina sci-fi vyznívá moralisticky? Úplně jsem se té otázky zalekl, takže ji nechám pěkně na pokoji. Ikarie XB1 je jako chytrá epizoda Star Treku, v níž strhávání oblečení z kapitána [Zdeněk Štěpánek] nepřichází z estetických důvodů v úvahu. [Ano, jsem si vědom, že Ikarie je o tři roky starší než první díl věhlasného seroše.] Obvykle jsem z černobílých filmů utržený, ale špatný převod na DVD, nebo prostě jen stav materiálu, z něhož se konvertovalo, a pohled barevný plakát mi vnukal průběžně myšlenku, že v barvě by to bylo super ještě víc. Hlodání zubu času na tom znát je ostatně po všech stránkách, a to je dobře. Moje potěcha z filmu totiž víc než z etických meditací pramenila z futu-retro atmosféry, prýštící ze snímku nepřetržitě a dvojnásob ve scénách jako „taneční zábava budoucnosti feat. Zdeněk Liška“ nebo „kosmické fitko“. Uměl bych si to představit o hodinu (nebo o 30 dílů) delší.

Když jsem z toho před několika dekádami z kina odcházel, měl jsem se za Číňana co umí létat. To mě sice nedávno přešlo, ale že je to všechno v reflexech mi hned tak někdo nerozmluví. Film ztělesňuje pozoruhodnou ukázku disproporce mezi tím, kolik se toho ve filmu může dít [tempo a dynamiku lze snadněji přirovnat k pouťové atrakci než k filmu] a jak málo se v něm zároveň může stát – příběh sestává vlastně jen z pobíhání hrdinů po architektonicky velmi zvláštně řešené čtvrti. Je vlastně div, že jsem tím při nedávné repríze začal být znaven až těsně před koncem. Nejpádnějším důvodem koukat na tenhle infantilní film je Kurt Russell ve své nejlepší hyper-buranské formě, konfrontovaný hodinu čtyřicet s východní tradicí tak, jak ji chápe Carpenter – gumovými příšerami, špatně natočenými bojovými a wuxia výjevy, skladišti a dalšími nesmyslnými [a podivně sousedícími] prostorami, plnými chlápků navlečených v kimonech a mávajícími sekáčky na maso. Tato konstelace zavdává příležitost k jednomu z nejhustších výskytů hlášek za jednotku času. Vždy spolehlivě pobaví.

Hmmm... Před pár dny jsem na NME četl několikabodovou úvahu na podporu premisy, že Nolanova série je nejlepší triologií všech dob. Nevím, jestli je to tento typ nesmyslného hype, který Nolanovu Batmanovi škodí, nebo jestli prostě fakt nejsou tak dobré filmy, jak se o nich tvrdí, ale ani Begins ani Dark Knight [na The Dark Knight Rises se teprve chystám, ale nijak nespěchám] na mne valný dojem neudělaly. Jasně, film vysází několik es. Obsazení Christiana Balea považuji za srovnatelně prozřetelné jako výběr Craiga pro postavu nula-nula-sedmičky [pod vedením jiného režiséra, méně upnutého na temnou stránku, mohl být excelentní], a burácející duo Zimmer/Howard produkuje hudbu doslova likvidační. Záměr, byť sotva provedení, Batmana psychologicky rozebrat by v rukou někoho subtilnějšího mohlo dopadnout snad i dobře. Zbytek nežeru. Nolanův styl práce s rytmem a volným provazováním jednotlivých scén je snad osobitý a místy efektní, ale výjimečnost v kladném slova smyslu v ní nenacházím. Mé rozčarování tkví hlavně ve scénáři resp. dialozích, který nechává postavy promlouvat tak nepřirozeně a škrobeně, že by se za ně nemusel stydět ani Frank Drebin. Ve filmu, který klade důraz na civilnost, realističnost a vymezuje se proti over-the-top předchůdcům, působí jako pěsti na ucho. Nolan ošklivě selhává v pokusech o humor, což je škoda s následky, protože brát smrtelně vážně chlápka v plášti a čapkou s psíma ušima prostě nelze. Jo a málem bych zapomněl – celej ten příběh mi byl úplně jedno. Abych se opět nesoustředěně otřel o kolující fámy spojující v poslední době Nolanovo jméno s bondovskou frančízou, jsem ze všech výše uvedených výhrad upřímně zděšen.

Už vím, o co šlo [a v čem zklamal] Scorsesemu v Gangs Of New York. Přemluvit Coppolu, aby po fenomenálním úspěchu part I i druhou část, stálo zato [ačkoliv představit si každý z dílů od jiného režiséra * dvojka od Scorseseho, trojka třeba od Finchera, nebo s exponovanou Diane Keaton, jejíž výkon se od toho v Lásce a smrti zase tolik neliší * od Woodyho, je lákavé]. Soudržnost a preciznost Coppolova pojetí pro ságu tohoto kalibru představuje asi větší dobro, než případná možnost komparace režisérských přístupů. Part I ilustrovala děsivě nelítostnou, fungující a svým způsobem funkční mašinérii, dvojka ukazuje její limity - ztrátu rodinných vazeb, společenské prestiže, slepý důraz na efektivitu, odklonění od hodnot... Koukat na Kmotra je prostě i po těch letech stále podnětné. Coppola i tentokrát přichystal několik scén, které hravě otřesou i otrlým divákem [no ano, myslím sebe], a jsou to kupodivu ty méně krvavé, třeba když Michael [Pacino], odpouštěje teatrálně Fredovi [Cazale] odpouští a zároveň nad ním vynáší němý ortel. Ne tedy že by rozpárání bříška starého Cicca nepotěšilo oko. Přes Nirovo obdivuhodné vtělení do mladší verze starého pána pro mne monument snímku představuje Pacino v roli mafiána na pokraji vyhoření - v práci se mu sice daří, ale rodina se dusí. To by u běžného kariéristy znamenalo sotva co jiného než rutinu, u siciliánského bosse to přinejmenším zamrzí. Pacino je v obou polohách [o mnoho víc jich k vytvoření dojmu kupodivu nepotřebuje] strhující, přinejmenším John Cazale, Lee Strasberg a Robert Duvall mu co do herecké uhrančivosti nezůstávají nic dlužni. Dost možná skutečně lepší než jednička.

Jednou za čas neuškodí se z tepla domova podívat kukátkem na ty, kterým se z nějakých důvodů nedaří vůbec dobře [čehož jsou si dobře vědomi tvůrci jako Helena Třeštíková nebo producenti různých charitativních a osvětových pořadů]. Málokdo je ale důsledný jako McCarthy resp. Hillcoat. Jejich vize budoucnosti je tak intenzivně nepohodlná, hnusná a beznadějná [přesto jí nelze odepřít jistý půvab], že jí skrz obrazovku do vyhřáté domácnosti prosákne větší než konzumentsky přívětivé množství; což nám * sadistickému publiku * samozřejmě patří. O čem tenhle film vlastně je mi bude vrtat hlavou ještě dlouho [o katastrofě, která tady jen jaksi ilustruje pozadí obecnější bídy, tedy rozhodně ne – o té se z pochopitelných důvodů nedozvíme zhola nic], přinejmenším proto, že jsem nejspíš náhodou po předchozím zhlédnutém filmu o mateřství [Lůno] asi jako úplnou náhodou navázal filmem tematizujícím otcovství. Viggo Mortensen v roli muže žijícího na broucích, který má na rozdíl od většiny z nás o svém úkolu naprosto jasno, podává velmi inspirativní výkon. Antiteze Zombielandu. Dávám za tu duševní demolici čistých pět.

Bezmála bezčasí, úhledné linie země a moře a ženská, která [jakoby] nedomyslela důsledky svého počínání – jím jest placenta Lůna. Obrazově vyleštěná meditace na pomezí mýtu, etické eseje o klonování, výpisků z Freuda, úvah o temnějších stránkách ženství a mateřství, požehnání smrti a možných následků jejího vymýtání. Na jednu stranu WTF-kolize film-divák resp. to many notes, na stranu druhou prostě hutný pokrm, jímž jeden mezi řetězem fastfoodových chodů nepohrdne. Oidipus ve mně se celou noc točil jako kuře na grilu. Jeden z mála filmu s Evou Green, kde z jejího těla neuvidíte víc než kukadla jako zrcadla a bradavku.

Tenhle film, to je vážně věc. Marshall je nejen pro mě Carpenterův nástupce – řemeslně zručný režisér, který si nenechává svazovat při práci ruce pochybnými kategoriemi jako je logika, pravděpodobnost a vkus. „Pád do tmy“ považuji za jeden z nejlepších horrorů nového tisíciletí. Navíc to zatím vypadá, že se umí vyvarovat chyb, jichž se jeho vzor v přestávkách mezi majstrštyky často dopouštěl [Oni žijí!, The Dark Prince, Upíři atd.]. Obdivovatelé Velkých nesnází v Malé Číně [znám takové, kteří jsou ochotni se kvůli zneuctění porvat i s děvčetem, zdravím po nějaké době Chřástala] se mohou rochnit ve vysokooktanových kinematografických pomejích. A navíc je to tak britské. Doomsday nemá hrůzy ani co by se za nehet vešlo [neděsíte-li se béčka], u mě ale zabodoval poťouchlým eklektismem, určovaným všežravým principem ber-kde-ber. Politický podtext [izolované Skotsko] a osudy postav mi byly ukradené, ale fakt jsem netušil, co uvidím v následující scéně a to mě nutilo vyklánět se z křesla blíž k obrazovce od začátku do konce; dojet parní lokomotivou z města mad-maxovských pankáčů přes středozemské planiny mezi highlanderovské vidláky se ve filmech podle scénářů krocených konzistencí nedá. Kočkopes jako z norské polární základny, jestli víte, co tím myslím... Film vhodný na nedělní odpoledne po flámu, nebo pro soustředěné ošahávání buchty nudící se ve vedlejším křesle. PS Do hlavní role jsem si strašně přál tu krásně kozatou paní, kterou hned na začátku odpráskli ve vaně.

Udělat [druhým] největším záporákem pojištováka mi připadá jako jeden z nejlogičtějších scenáristických nápadů vůbec. Kdyby se „Double Indemnity“ točilo dnes, prvním by byl někdo od mobilních operátorů. Nebo finanční poradce? Jelikož jsem už asi 3 klasické noirovky viděl, čekal jsem od toho asi víc, ha ha ha. Wilder v sobě přes veškeré filmařské mimikry nezapře komedianta [což by ještě nevadilo - ”3rd Man” je taky řáchanda], ale naneštěstí takový ten bodrý typ. To se podle mě nešťastně promítá do všech filmových složek, včetně nejčernějších momentů vyprávění, a to se s mým pojetím noir bohužel neprotíná. Pakliže uzávorkuji očekávání temnoty, je vše v nejlepším pořádku. Syžet opouští klišé právě v těch momentech, kde jsem to čekal nejméně, Chandler prostřednictvím postav hláškuje jen nepatrně méne marlowovsky, než sám Marhoul, režie je sice hollywoodsky decentní, ale přes veškerou krotkost pozoruhodná. Kromě intenzivního Edwarda G. Robinsona, známého mi z Langovy „Ženy za výlohou“, oceňuji zejména strašidelný part záporačky v podání Barbary Stanwyck, která mi víc než málo [a nejen z profilu, jestli mi rozumíte...] připomínala necelé dvě hodiny novomanželku nejlepšího kamaráda, což dojem z jejího výkonu násobilo až tak, že jsem si hrůzou přetahoval přes tvář přikrývku. Asi by na sebe měl * kamarád bejvalej * dávat větší pozor. Od té doby, co mu vnutili služební vůz, už vlakem stejně nejezdí, z čehož usuzuji, že je v naprostém bezpečí...

Nedávno jsem narazil ve výprodeji na Kmotrovskou triologii za cenu, která se nedala odmítnout... Snímku škodí po těch letech jediné – jeho status. Všechno už jste viděli a slyšeli někde jinde – Brandovu manýru s vystrčenou bradou, znovu-a-znovu se vynořující výrok, který ostatně i já parafrázuji první větou... Nikde ale v tak kompaktním dvou-a-tři-čtvrtě hodinovém balení. Kondenzovaném na hranici snesitelnosti. To obvykle nebývá příznak dobrého filmu, ale tady z povědomosti vysvítá nepřecenitelný vliv snímku na všechno, co víte, nebo co si myslíte, že víte o mafii stříbrného plátna. A i tak okamžiky výjimečného burácení Nina Roty potahují tělo ošlehaného cinefila husí koží. Abych dějinám a jejich hodnocení Coppolova majstrštyku nelezl do zadnice úplně na-fest – najdou se i momenty, v nichž snímek své pověsti nedostojí. Úvodní půlhodinová svatební scéna plní svůj expoziční účel skvěle, ale chvílemi nudí [což se o zbytku filmu věru vyčítat fakt nedá]. Asi nejpolitováníhodnější je po herecké a obrazové stránce [ten hydrant!] vynikající scéna pouliční bitky Sonnyho s Carlem, kdy je kašírované kopání a boxování do vzduchu tak trapné, že se jeden ptá, kolik drog právě zatemňovalo mistrovu mysl, že nezavelel k nové klapce resp. nevymyslel způsob, jak natočit další v mnoha věrohodných ultra-násilíčkovských scén věrohodněji. Asi nejhorší na tomhle filmu je, že vás donutí JIM trochu rozumět.

„Evropa je v rozkladu“ [Nick Carter]. Sex v Berlíně. Tykwer prostě MÁ koule, to se mu musí nechat. Při sledování jeho zatím posledního snímku se divák nemůže divit, jak se po něm sápou Wachovští – umí to přesně tak [lehce, elegantně, plynule, chytře], jak oni jen chtějí a ono většinou ne-a-ne-a-ne... [Soudit na základě traileru je sice blbost, ale můj ženský instinkt mi našeptává, že „Atlas mraků” nenarovná ani on.] Když jsem se probíral recenzemi, občas jsem narážel na výtky v tom smyslu, že se německý virtuóz nechal svést ke klasicky evropsky high-brow onanii. Žádné strachy, Kieslowski naštěstí [nic proti němu, Tykwer jeho „Nebe“ zfilmoval fakt hezky, ale toho dne jsem měl chuť na něco jinčího] nepřišel. V kině jsem kromě okázalých režisérských nápadů, možná víc samoúčelných než sloužících celku i spoustu nadhledu, viděl hlavně hodně humoru a dokonce čehosi jako reflexe toho, co je artovým evropským snímkům vytýkáno. Tykwer ani na okamžik ve vší té hře s vrstvami nepřestává bavit a podívaná je to fakt úžasná – nestatují-li tedy právě před kamerou nádherná těla intelektuálů utržených ze řetězu. Vyzdvihnout zaslouží ústřední herecká trojice, z níž víc než ten třetí zaujme náckovská mutace Švejk / Jaroslav Dušek Devid Striesow, bodře se usmívající i s postříkanou hrudí a mile životem ošlehaná seriálová herečka Sophie Rois, jež ve své postavě koukavě ztvárňuje intelektuální ženství, které si říká zároveň o kladnou pozornost jako o pěsťovku. No a do bazénu už samozřejmě nikdy nejdu.