F.W.Colqhoun

Co přesně řekla? ... Isabelle se krátce po přetrpěné plážové defloraci německým chlapcem vydává na společensky nepřijatelnou cestu prostituce. Je možné, že by dávalo cílevědomé dívce větší smysl souložení s viagrovými dědky, než banální randění s vrstevníky? Zvládne to v budoucnu dělat i jinak? Má právo nakládat se svými vydělanými penězi? a spoustu dalších otázek klade Francois Ozon a nikoho nesmí překvapit, že ... Nic. Nic nevysvětlila. Vždyť víte, jak to s takovými ženskými je. Když jsem film viděl před deseti lety poprvé, považoval jsem za nutné zmínit Buñuela. Dnes to udělám jen proto, abych ho z uvažování o neproniknutelné (ironie jení na místě) postavě Isabelle spíše vyloučil. Formálně nemá Ozon se španělským klasikem společný jen status klasika. Isabelle a Ozon nacházejí na rozdíl od Buñuela ve vlažných hotelových dobrodružstvích z šokujícího hříchu jen vybledlé odlesky vyčerpaných možností. Ale i tak. Isabelle to dělá dobře: Na rozdíl od společensky posvěcených svazků a styků si lze takhle užít alespoň zábavu telefonického sjednávání a hotelovou obsluhu. A není vyloučené, že poznáte (v biblickém smyslu) kromě vyšeptaných samolibých čuňat někoho vážně zajímavého. A že pravda lásky je někde venku, nikoliv v manželské ložnici. Marine Vacth, které bylo v době natáčení 22, nikoliv 17, je úžasná.

You are in the train in Germany. Trier ví, jak je někdy těžké je Evropanem. Čech ví možná ještě lépe než Trier, co obnáší být Zentropanem. Když se pokouší stát se jedním takovým (i cestou kinematografické hypnózy) Američan s plácačkou, čepicí a německými předky, forma i obsah se může těžko vyhnout kafkovským aluzím resp. noirové deziluzi z člověka a společnosti. Právě ta rezonuje i okázale nádherným černobílým zpracováním, v níž jakoby se přes komiksovou úchylku zhlédlo Rodriguezovo Sin City. Trier ve vrcholném bodu před nevyhnutelným obratem k hnusné digitální kameře.  When I count to ten, you will be in Europa.

Additional dialogues: Joyce Buñuel /// Lily v krajině znepokojivých surrealistických vizí rozmlouvá z vyčůraným jednorožcem, dalšími dvěma Lilies, z nichž jednou je muž, nedosáhne na sklenici s mlékem na standardně vysokém kuchyňském stole a účastní se války žen s muži. Radostné pokoukání pro diváky, kteří jsou ve výseku filmové bakchanálie s to účtovat s nenaplnitelnými přísliby srozumitelnosti a jednoznačného významu. Scény kojení stařeny vzrušující jaksi víc, než by měly. I'm afraid I don't have much milk...

Svodka událostí o zjištěných případech za dobu od nula nula do dvaceti čtyř hodin na území obvodní správy SNB Praha. Vyhlašuji pátrání po... Pitavalu se lze smát a často je (obchodování s valutami = zlo, morfinisté) jediná adekvátní reakce. Na druhou stranu zaráží, že herecká a scenáristická špička bohorovné současnosti nedokáže v mnoha případech přepsat/přehrát ani takového šaška, jako je žižkovský Belmondo Jiří Krampol. Aniž bych si chtěl kálet do úst a Pitaval označovat za umění, i toto 'dílo' dosvědčuje, že i těm nejpokleslejším formám se v některých (zdůrazňuji: některých) ohledech dařilo lépe, když bylo hůře. Pozoruhodné už jen kvůli osmdesátkovým reáliím.

Leclercqu, vy jste kouzelník. Kde jste vyštrachal tu Friedu z Düsseldorfu? / Budete se divit. V Düsseldorfu. Belmondo se po sedmi letech vrací z krimu, kam se dostal, protože se zapletl s pracháči. Neunikl sice zašitý v pytli, ale i tak schystává pomstu. Mýlil jsem se, když jsem si s podobnými polo-zajímavými tituly spojoval výhradně Alaina Delona, který jejich rychlo-výrobou zazdil vrchol kariéry. Tělo mého nepřítele je s nimi příbuzné přes producentskou rolí hlavního představitele a přesvědčivě ilustruje, že posílený vliv hvězdy má na výsledný tvar neblahý dopad. Belmondo drsňáckou manýrou, tvářením se, že někdo dostane na budku (dostane), vytlačuje slibné motivy (překotné společenské změny, amerikanizace Francie) a film se rozpadá do epizod jakoby sestříhaných z různých Belmondových žánrových poloh. Občas studený Melville, občas se tomu chce do artu, občas nemístně legrační jak od Zidiho. Sdílím názor jiných, že za filmařský orgasmus v doslova posledních vteřinách ty dvě hodiny přerušované soulože nestojí.

A man's reach... should exceed his grasp, or what's a Heaven for? James Gray je z těch tvůrců, kterým se daří natáčet další a další celkem nákladné, skvěle obsazené filmy, aniž by kdy vyrobil jediný skutečně skvělý. V tom lze (po všech stránkách) průměrnému hodnocení jeho filmů na ČSFD věřit. Z osciluje mezi Apokalypsou, Mužem, který chtěl být králem, Markem Polem a libovolným dílem tematizujícím bláhová (?) hledání všeho druhu. Je krásně natočený, aniž by nechával džungli vypadat jako park v Malibu a klade otázku, proč se Hunnamovi, fešáčtější verzi Karla Rodena, nedaří být slavnějším, než momentálně je. Nejpozoruhodnějším na Grayově filmu je ale to, jak blízko se přibližuje k zajímavým motivům a způsobům, aniž by tuto hranici překročil. Cynik ve mě má zato, že právě tohle je přes mnohá komerční zklamání Grayových filmů důvodem neutuchající hollywoodské přízně.

Film jako Kůže, kterou nosím natočí tvůrce, který potřebuje sdělit dvě důležité věci - že touží adaptovat Frankensteina a zároveň dát najevo, jak rád kouří ptáky. Almodóvar formuluje obojí naprosto srozumitelně a co je neuvěřitelné, též vkusně. To samo o sobě by zasluhovalo maximální uznání, i kdyby to zároveň neobnášelo scény nevyžádané vaginoplastiky, nestydatě voyersky vychutnanou Banderasovu nahotu a střílení lidí revolverem do zadku. Krásně natočený, zábavný, nečekaně žánrový film se skvělou hudbou.

Film jsem si vybral čistě na základě nepravděpodobné emocionální reakce zmíněné v titulu (Vzrušen Gymnopedii). Možnost, že by někdo mohl pocítit vzrušení z hluboce melancholické klavírní hudby Erica Satieho mě zaujala. Ukázalo se, že možné to je, byť asi výhradně v Japonsku. Režisér nezávislých snímků Furuya, omšelý muž strhané tváře a v colombovském balóňáku právě odpískává svůj poslední snímek, bez peněz se potácí ulicemi a příležitostně si nevybíravě bere různé ženy, které z neznámého důvodu (žánr?) nedovedou/nechtějí bránit. Studentky, herečky, zdravotní sestry, sousedky mu v průběhu násilného styku mu podléhají i emocionálně a hlavní hrdina, o kterého by si dle mého neexpertního názoru průměrná žena neopřela kolo a mohl by tedy být rád za každou projevenou bezplatnou přízeň, je při i po styku podivně smutný. Znějí gymnopedia. U děl dálnovýchodní provenience je těžké na první dobrou určit, zda si [z diváka] tvůrci dělají či nedělají legraci. V Jimunopedi ni midareru této hypotéze nahrávají nerealistické reakce žen a vrstvící se bizarní situace. Divák ale postupně seznává, že sexuální extempore zdrchaného filmaře souvisejí s jistou životní tragédií, sepětí melancholie a neradostného sexu má jistý nekomediální důvod, jehož postupné odkrývání poskytuje jisté vodítko k cestě z bizáru, byť ne docela. Satieho evokativní klavírní skladby mají za sebou už slušnou filmovou kariéru. Jejich užití v Jimunopedi ni midareru je jedinečné a zvrhlé velmi pozoruhodným způsobem.

Počkej, krásný motýlku / ošklivost je druhem smrti / dokud jsem krásná / jsem naživu víc než jiní... Čtvrtek, slunovrat, začátek léta, slunce opouští Blížence a vstupuje do Raka. Dvě hodiny přebíhání krásné Cléo po pařížských reáliích od jednoho mementa mori k dalšímu. Bolestně krásný film o tom, že v rozpuku mladí a s jednou nohou v hrobě lze vše životně důležité stihnout za dvě hodiny. A když započítáme i bloudění ve slepých uličkách, i méně.

You never give up, do you? / Only when I'm absolutely forced to. But I'm a very good loser...  Takoví jsme byli, vzácný případ nečekaných účinků filmařské alchymie. Dva nic moc herci (především Streisandová svou Katie často překračuje hranici zapáleného aktivismu a odpudivé hysterie), podmanivě zvláštní zpěvačka, fešák a autor hudby k Woodyho Banánům vykouzlí romanticky inteligentní a zároveň devastační romanci, která funguje nikoliv v univerzu romantického solipsismu à deux, nýbrž v souřadnicích dějinných událostí - zkrátka neuráží hloupostí. Příběh vztahu levicové intelektuálky a hříšně nadaného fešáka cílí opakovaně přesně do černého a spíš než trochu upachtěnou Katie tak reprezentuje Hubbella, geniálního fešáka, kterému jde všechno až moc snadno. Kdybyste snad chtěli tváří v tvář Pollackově filmu zůstat cool a neplakat jako židovská adolescentka, ztýraná osudovou láskou k okouzlujícímu gójovi (která neváhá sáhnout k čemusi na způsob znásilnění), opečovávaný cynismus pohoří na ústředním Hamlischově oplodňováku, jehož hyper-potenci neruší ani bezskrupulózní zneužití ve sprchové scéně s Frankem Drebinem.