Willy Kufalt

Příběh z odlehlého severského prostředí coby téměř samostatné fantastické říše tady neprobíhá ve stylu epického vyprávění o bájných postavách, ale jako poetický, ne plně uchopitelný střet mladého člověka z města s tajemnými sílami a záhadami, nimiž horská vesnice s vůní studeného ostrova oplývá. Ve vztahu k divákovi mimo zemi původu vnímám jako výhodu, že je kompletní děj vyprávěn z pohledu cizího návštěvníka nezvyklého světa. Vynikající atmosféra, v níž se mísí poezie plynoucí z realistických záběrů a nedotčená tajuplnost, a také příjemně svébytné postavy místní komunity a jejich humor pod holým nebem v přírodě vytvořily spolu s chytlavým ústředním hudebním motivem další specificky severskou záležitost, kterou mě většinou bavilo sledovat a nechat se jí vést. // Jinak zajímavé, že už třetí film po sobě, co vidím a hodnotím, skončí zase náhle uprostřed situace, po níž bych si přál další pokračování a rozvíjení děje. Ale co už, návštěva starší islandské kinematografie to byla opět obohacující, tentokrát až magická. [75%]

Často, když se objeví skutečně kvalitní a osobitý horrorový film, mají mnozí tendenci tvrdit, že to vlastně žádný horror není. Tady se přiznám, že ve filmu Přišla v noci jsem horror tentokrát neviděl ani já, byť tento žánr mě na dobře hodnocený český film nalákal nejvíc. Náběhů na potenciální horror by se našlo, ale tvůrci zápletku evokující home invasion nakonec odvrátí jiným směrem a mně to vůbec nepřišlo ke škodě. Film mě (už naprosto skvělou první scénou) pohltil do civilně pojatého příběhu ze života, kde se mísí vztahové drama s napínavým thrillerem a do této znepokojivé atmosféry zasazuje i kus humoru a stupňuje absurditu v mrazivém i komickém rozměru současně. Přišla v noci, házela do nervní bezmoci, brnkala na nervy i rozesmála... (hlavní postava) je neskutečně zajímavá svou protikladností: nemilosrdně se vetře do rodiny, schopná číhat na příbuzné i v nejintimnějších situacích, svou přítomností deprimující a nesnesitelná, v rámci potenciálního horroru vnímatelná coby ZLO – na druhé straně její pozitivní vnímání života, některé vyřčené názory, smýšlení s uspokojením se v skromnosti, touha směřovat ostatní k vlídným vztahům a vzájemnému smíření mě víckrát uzemnily, abych s ní na krátký okamžik souhlasil – a aby mi o pár vteřin zase pila krev. :o) Zvraty od příchodu jistého Kocoura mě překvapily, ale dojem z filmu oproti jiným divákům určitě nezničily, protože tím se s ještě vypjatější situací teprve zkouší síla vzájemného vztahu mladých, jejich případná schopnost navzdory dostatku zázemí pro luxus uskromnit se, završuje se hledání vzájemných postojů k sobě u prahu k nové kapitole života (což otevírají již první scény s drobnými vztahovými konflikty). Prostřednictvím nové (byť před kamerou jen krátce přítomné) postavy se obrací situace i pro postavu dosud manipulující a v postavách tuto manipulaci drásavě pociťujících se probouzí i strach o člověka, kterého by pár minut před tím zavraždili, byli-li by takového činu schopni. Úplně mě nepotěšil otevřený závěr s utnutím v napínavou chvíli, ač poslední scéna se k absurdní náladě filmu hodila a spolu s předchozími scénami film toho dostatečně sdělil i tak. Příjemným bonusem jsou herecké výkony pro mě neznámých tváří a hezké kamerové záběry v exteriérech. [85%]

Čím by zůstal další Mockyho film bez režisérových ostřílených bardů typu Serraulta nebo Lonsdalea v nadstardantně kreativných výkonech (i když z ojedinělých účinkujících se tu dost zdařile přidává i Robin Renucci), bez Mockyho „cirkusu“ jeho oblíbených epizodkářů a neúvaně stylizovaných podivných postav (ať už podivných výzorem, dikcí, chováním nebo i klidně vším dohromady), bez svérázně podané krimi zápletky s nějakým (více či méně groteskním) střetem protichodných hodnot, mocí a stran, bez břitkých dialogů a hlášek, bez Cosmovy hudby, bez stylu vyprávění lehce matoucím formou, kdy tentokrát zpočátku (částečně) nekompaktně sestříhané a seřazené scény najdou ve druhé polovině vyústění v plně souvislý napínavý celek honu na záhadného vraha a zároveň na celé podsvětí plné dvojitých agentů... Opět jednou jsem se u filmíku pana režiséra velice bavil a až na zřídkavé krátkodobé záchvěvy se znovu cítil na další zastávce u Mockyho tvorby jako doma... dokud nepřišel konec a já si podobně jako u Rudého Ibise (ke kterému mi přijde tahle Fretka z dřívější tvorby nejblíž) řekl: „a dál už nic?“ Nj, jenže čím by také zůstal další Mockyho film bez znepokojivě nedořčeného zvratu a v něm provokativního sdělení, žejo... Tak ještě, že svůj nepříliš potěšující pohled na svět zjemňuje Mocky takovou nadsázkou. [80%]

Československá filmová dramata mám hodně rád, ale Dům pro dva... působil na mě příliš divně, většinou však tím nesympatickým až nepříjemným způsobem. Ondřej Vetchý mě navíc v hlavní roli vyšinutého mladíka moc nepřesvědčil, nestrhl mě ani v závěru (na rozdíl od skvěle gradující hudby) a sledovat jeho počínání na úrovni psychopatického pobudy mi působilo menší utrpení. Nesedla mi ani forma, s níž se režisér snaží experimentovat ve jménu nekonvenčních záběrů a střihů skoro až geometrického ražení. To sice spolu s prostředím továrny, dobou hroutícího se socialismu a často protivně dunící osmdesátkovou vyvolávalo ve mě dostatečně šílenou depresi a dojem jisté odpudivé šedi, ale k čemu to vše, když se s tvůrcem a jeho případným vysílaným poselstvím míjím, resp. nakonec jsem si žádné pro sebe neobjevil. Jak říkám, československá filmová dramata mám hodně rád, ale... v jiném stylu. Respektuji nadšení z Domu pro dva ze strany jiných diváků, já mu však udělím jen jednu hvězdu za schopný výkon Jiřího Schmitzera a jednu další díky několika málo scénám s dialogy z domácnosti, aspoň trochu v krátkých útržcích zavánějícím rodinným dramatem. [45%]

Po dvou mimořádně skvělých zkušenostech s filmy z dílny Parkera & Stonea (Kanibal! Muzikál a Team America) přišlo u mě do třetice, žel, zklamání. Úvodní titulky i nasledující začátek mě navzdory drobným obavám z filmu hodně chytly, ještě víckrát jsem se během první půlhodiny celkem pobavil, ale jinak mi tato komedie z pornoprůmyslu přišla docela slabě nápaditá (i když pár úspěšně vtipných scén a prvků se zde hlavně ze začátku objeví), někdy i otravně trapná. Ještě více mě zaskočilo, že Mr. Orgazmo často vypadá jako tuctová a průměrná americká romantická komedie, kterou sice místy zpestří cosi ujetějšího a bizarního, ale v některých motivech jsem se dočkal až nečekaně nahromazených předvídatelných klišé ve jménu zápletek milostného vztahu v konfliktu s hvězdnou kariérou, rafinované „smlouvy s ďáblem“ – vydírajícím hamižným producentem, či vývoje hlavní postavy z nuly na populární hvězdu a následně ze získané slávy do její obrácené stránky, např. ve vztahu k objeviteli. Skoro se mi nechtělo věřit, že zmínění tvůrci, specialisté na hravé parodie, stvořili zde v mnoha ohledech (i přes těch pár ujetin) v jádru až tak konvenční kus s klasickým schématem a často málo výraznou parodickou nadsázkou, která by ona klišé romantických komedií udělala ztrávitelnějšími, ale tak holt tenhle pokus tolik nevyšel... aspoň v mém případě, protože já se až příliš často nudil. Ještě, že jsem si dodatečně napravil dojmy reprízou Kanibal! Muzikálu a připomněl, čím si mě oni tvůrci získali. [45%]

Dvojice začínajících režisérů (z nichž mě Skalský hodně oslovil i nasledující Černou dynastií) film točila, za scénářem stáli další dva odlišní lidé, kdoví kdo ještě dohlížel nad finálním vyzněním... ale povedl se společnými silami další skvělý československý film z řad psychologických dramat své éry, který na mě zapůsobil kvalitním příběhem, přiměl, abych se plně zajímal o postavy, své poselství podal nepateticky – řekl bych, že navzdory spjatostí pár motivů s dobou socialismu opět silně nadčasově. Mladý začínající lékař si na vesnici hravě poradí s novou náročnou prací, poctivou dovedností zbouří předsudky vesnické komunity, ale uvnitř svádí nesnadné dilema, na jehož jednom pólu stojí význam důležité profese a zodpovědnost za skutky v rámci ní vykonané, ovšem za cenu možné oběti soukromého života a jiných vytoužených plánů, které zprvu nevycházejí. Film nás vtahuje do otázek a pocitů hlavní postavy, jaké mnozí lidé v okamžiku nového působiště a životních křižovatek mohou zažívat v jakékoliv době a onen proces zaběhání se v nové práci mi přišel zdařile zpracovaný. I zdánlivě nenápadná filmařská stránka dokáže plně udeřit: Všimněte si způsob, jakým je divákovi sdělena informace o infarktu pana doktora, aniž bychom ho explicitně viděli, přesto na diváka hravě přenese onen pocit tváří v tvář incidentu: náhlý střih spolu s náhlým otočením druhé postavy a zesilněním hudby vystřídává další náhlý střih s doslova nervně dynamickým záběrem na cestu z okna ujíždějící sanitky a společně s předchozí situací je plně jasné, co se mohlo stát. Mladého herce Ivo Palce jsem zaznamenal poprvé, ale se svou rolí si poradil podobně jako jeho ztvárněný lékař, či-li úspěšně. Hodně mě potěšil coby jeho věkový protipól Zdeněk Štěpánek, se svým přesným výkonem v roli zkušeného letitého doktora, s jasným pohledem na svět, přesto chápajícího a vlídného, občas projevujícího i smysl pro humor až ironii. / Byl jsem přesvědčen o silných 4 hvězdičkách, ale přidávám nakonec pátou, když cítím i po další hodině, jak mě film (závěrem zvláště) plně zasáhl. [90%]

Jsou filmy, z nichž zážitek hodně stojí na atmosféře vyvolané v divákovi a mnou první viděný film Alaina Tannera si mě svou atmosférou „bílého města“ a poetického putování jedním městem od začátku podmanil. Vždyť z toho filmu sálá kouzlo ještě i z tak obyčejné věci, jakou je střídání dne a noci či světla a tmy. Vedle jemně podbarvující hudby má na zážitku velkou zásluhu i sympatický mladý Bruno Ganz, který pomáhá svým hereckým umem táhnout množství ryze pocitových scén, třeba s příjemnými úsměvy házenými do soukromé kamery během výletu, a vyloudí v duši poetickou náladu i svou hrou na harmoniku. Přestože už tehdy šlo o mezinárodně slavného herce, dokáže tu Bruno a jeho Paul působit dojmem obyčejného chlápka, který se sem z nějaké cesty prostě zatoulal a na jakého je zajímavé upřímit pozornost, rozpovídá-li se na chvíli, třeba i o fotbalu mezi Brazílii a Itálii, který mě stejně jako ony kumpány vlastně vůbec nezajímá. :o) Snad jen těch pár erotických scén se mi táhlo, ale zase mě film v druhé polovině překvapil, protože na svůj (poetický) žánr přišel s více uzemňujícími dramatickými zvraty, kdy zvlášť ten „krvavý“ jsem nečekal a tak se poezie pohledného, ale v noci poblíž herny nebezpečného města začala kontrastně svádět s (nejen) fyzicky bolavou bolestí. // U filmu jsem měl pocit, jakoby se A. Tanner inspiroval Wimem Wendersem, který už před rokem 1983 natočil více filmů s osamělými hrdiny, o jejich vnitřním hledání během putování neznámým prostředím (a také na jednom filmu spolupracoval s Bruno Ganzem)... zatímco po skončení si tady přečtu, jak V bílém městě inspirovalo přímo Wenderse k Lisabonskému příběhu (1994). Jestli platí obojí, je to hezká vzájemná tvůrčí spřízněnost. Ale Lisabonský příběh u mě přeci jen kapánek vede. [85%]

S finským režisérem a hercem Mikko Niskanenem jsem se před měsícem obeznámil rovnou přes jeho čtyřdílný opus magnum Osm smrtelných ran a po silném zážitku začal být zvědav na další jeho počiny. Žel, tento Niskanenův pokus o válečný film pro děti a mládež, pro mě až překvapivě dodnes ceněný, mě snad v žádném směru neuchvátil. Obsahuje pár silnějších scén: rodinný rozhovor s klukem, který začne být po školní hodině nadšený z armády, konec dobrodružné noční lyžovačky se spatřením hromadní střelby nebo i samotný závěr na kolejích na mě zapůsobily, ale snad vzhledem k tomu, že pořád jde o film pro děti a mládež, trvají tyto nejsilnější scény krátce a často jsou záhy utnuty větší či menší idylkou klukovských her. Občas mě nějaká scéna pobavila, zvláště groteskně pronásledovací akce na hřbitově, zpestřila to část s divadelním představením pod holým nebem, ale jinak mě ten dětský pouliční humor v mírně chladnějším severském podání příliš nebral. Niskanen se snaží o poetičnost a já vím, že ji později skvěle uměl, ale u těchto Chlapců jsem se často mj. nemohl zbavit dojmu, že ten film již prostě zestárl... a že černobílá kamera je tu až na pár silnějších záběrů (zvláště v těch rámcujících s vlakem) částečně působivá díky restaurovanému obrazu, než žeby sama o sobě dosahovala mimořádných kvalit. Obzvlášť ve srovnání se soudobou domácí tvorbou, kde se s tematicky spřízněnými počiny již od Práčete (1960) rozjížděl Karel Kachyňa nebo za Slovensko přispěl Stanislav Barabáš (Pieseň o sivom holubovi, 1961), pro mě tenhle finský snímek příliš neobstojí. [55%]

Filmy Mohsena Makhmalbafa, aspoň ty z 90. let, přinášejí obvykle nevšední filmařské experimenty, ale zároveň i mimo experimenent s filmovým médiem zůstavají pro mě dostatečně zábavné a naplněné poutavým obsahem, což byl i případ Herce. Ze začátku jsem docela zíral, co to opět sleduji, zvláště když hlavní postavy žijí (nebo aspoň se často pohybují) na soudobé íránské poměry v hodně nadstandardních bytových prostorech: hlavní místnost je složena ze sofistikovaného moderního nábytku, který je cinefilně oblepen filmovými fotografiemi, funguje na dálkový ovladač a za pár vteřin lze pár tlačidly proměnit místnost z ateliéru na kuchyň, obyvák, bar, koupelnu nebo si přivolat houpací síť (zatímco v případě špatného ovládání se tenhle nábytkový systém dokáže chovat i jako menší monstrum!). V této místnosti žije matka s neposlušným dítětem a za chvíli tam hlavní hrdina nakráčí coby maskovaný kovboj, aby se o chvíli s jinou vizáží vezl íránskými silnicemi v neobvykle stylovém kabrioletu... Teprve série postupně předkládaných indicí (úvodní monolog herce, ateliérová místnost, filmové fotografie, kostýmy, jeden telefonát, filmující kameraman na motorce, přítomnost klapky na začátku jedné scény, později záběr na televizi...) nám naznačuje a posléze stále více potvrzuje, že sledujeme jakýsi film ve filmu v podobě navazujícího sestřihu scén jednoho herce z různých (fiktivních) filmů, natáčení filmů a zřejmě i civilních situací ústřední postavy herce. Přičemž ta hranice je u Makhmalbafa opět tak tenká, že u některých scén asi nelze stroprocentně určit, zda je vnímat jako reálné nebo jako součást „filmu ve filmu“ a překvapivě mi to v rámci celku s dobrou gradací i jistým zakončením opět nevadilo. Dokonce snad až na jednu scénu mi nevadila ani občasná hysteričbost, třeba bitva dvou zahalených dívek je praštěně legrační. Makhmalbaf vtipně odkazuje na své předchozí filmy (např. Cyklista) a celkově tu pomrkává směrem k parodizování celé íránské kinematografie, ale zároveň přidává odkazy i na západní klasiky, ať už je to narážka na Leoneho western Pro hrst dolarů nebo vtipná parafráza zásadní scény ze Sunset Boulevard. Přesto netuším, jak by na HERCE zareagoval náhodný divák, který z íránské kinematografie nic neviděl, příp. jen něco málo z jejich konvenčnějších snímků, ale mě Makhmalbafův film opět hodně bavil. [80%]

No tohle! Claude Chabrol patří k těm výjimečným režisérům, kteří si dokážou rafinovaně pohrávat s divákem a tady připravil opět neskutečnej nářez! Zprvu se odvíjí až klasický, pocitově předvídatelný thriller, ale atmosféru, kterou s pomalým tempem během provedení klíčového incidentu připraví, dýchá tak obrovským napětím a dusnem, že se až nepohnete. Když se zdá, že se pro zmíněný předvídatelný vývoj dostal Chabrol s vyprávěním do slepé (či spíše nudnější) uličky, dočasně změní svůj film na komedii, jíž v mnoha scénách vévodí rozkošně ironické figurky komisaře Françoise Maistreho a advokáta Jeana Rocheforta („Jmenuji se Legal. Skvělé jméno pro právníka, že?“ :o), a po hodině vás Chabrol teprve přesvědčí (a to ne jednou!), že vlastně vůbec nevíte, co se během vámi sledovaného děje vůbec dělo! Začíná série překvapivých zvratů, přeskoků mezi totálně psycho vyhroceným milostním trojuhelníkem a konverzační krimi parodií v podání dvojice komisařů či návratů „mrtvých“ postav opět na scénu, že jsem nevycházel z údivu. Někomu třeba nemusí sednout onen kontrastně vložený poťouchlý humor ze strany postav ztělesňujících v jádru zákon, ale právě i tento nadhled více dopomohl k tomu, abych k závěru hravě ztrávil jistou překombinovanost. Romy Schneider znovu potvrdila, jak fenomenální osobností a herečkou byla a vedle neskonalého půvabu předvedla rovněž strhující výkon, který vynikl mj. ve scénách, kdy kamera někdy i přes minutu dlouho snímá pouze její obličej, plný kolotoče pohnutých emocí. [90%]