Willy Kufalt

Hmm, tak jsem si díky japonské produkci 80. let už podruhé během pár dnů potvrdil, že tyhle komedie bez pořádného souvislého příběhu, tvořené jen sledem různých situací a příhod vybraných postav, zkrátka nejsou pro mě. Něco jako příběh se zde sice vyvine a i to něco nám Itamo zpestří tím, že když z filmu jakoby na čas zmizí jedna z výrazných postav, o cosi později zjišťujeme, že je přesně tím člověkem, kterého celý tým aktuálně špehuje. Prostředí spojené s náhledem do fungování daňové inspekce patří k tomu relativně zajímavějšímu, občas film zpestří poutavě zahraná, výjimečně i vtipná scéna, ale sledovat tu spleť podivných příhod v délce přes 2 hodiny (!) mě většinou nebavilo a po skončení ani netuším, co jsem si z filmu měl odnést, protože jako komedii jsem si ho neužil. Ústřední postava vlezlé inspektorky mi byla totálně sympatická, většina ostatních postav taky a můj celkový dojem... prostě divný, aniž bych v té divnosti spatřil cokoliv pozitivního. Od režiséra kultovního Tanpopo jsem čekal více. [35%]

„Komedie potřebuje zvláštní smysl...“  Tohle byla skvělá (byť místy i dramatická) „komedie o komedii“ na pozadí tématu cenzury a pro mě úžasný zážitek. Celý film vystavěný jako série rozsáhlých dialogů mezi komediálním autorem a přísně jednajícím cenzorem je výtečně napsaný, oběma hercemi excelentně ztvárněný (zvláště Kódži Jakušo v roli cenzora mě každou chvíli totálně dostával) a dospěje v rámci svého tématu i k nejedné podnětné myšlence či úvaze... třeba o tom, jakou riskantní cestu ohledně možné ztráty a zapření sebe sama podstupuje autor pod vlivem nadřízené ideologie nebo jaká tenká může být hranice od podlehnutí cenzurním požadavkům k nelogičnostem či vynucené agitaci. Mezi tím si scenárista začne pohrávat i se způsobem a potřebou jisté míry vážného přístupu k (pro někoho spíše) nevážnému komediálnímu žánru. Prostě snímek, který (ač na půdě jedné poloprázdné místnosti ve stylu vězeňské cely) maximálně využívá své téma a potenciál pro rozehrání různých situací a uhlů pohledu, současně je nesmírně zábavný, často vtipný, napínavý a dokáže upoutat nejedním dalším kladem (od zdařilé retro atmosféry rámcujících pouličních scén přes zmíněné herecké výkony až po sugestivně využívanou kameru). Snímek, o kterém vím, že ho chci časem vidět znovu. [95%]

„Nejdřív zničím celý dům, abych mohl začít s vámi nový život. Potřebujeme být vynalézaví a čistí pro svůj nový začátek.“  Prozřetelní Japonci si takhle vypůjčili jednu z myšlenek Menzelových Skřivánků na niti o opětovném začínání nového života spojeného s bouráním starého, navrch se jim podařilo předpovědět a současně předem zparodovat děsivá témata, s jakými o cosi později v Rakousku přišel Michael Haneke v Sedmém kontinentu či Der Kopf des Mohren a aby nezůstávali v aktuálních trendech pozadu, rozhodli se v rámci roku 1984 tromfnout v motivu absurdního rodinného běsnění i populární nizozemskou komedii Schatjes!. Konec svérázných filmových postřehů a odkazů, jež jsem si s nadsázkou neodpustil. :o) Já nevím, zda mohlo vzniknout ještě cosi šílenějšího, když se často šílené 80tky spojily se šílenou japonskou náturou v tom možná nejšílenějším a nejabsurdnějším podání. Ač má tahle Šílená rodina pár slabších či do již nechutných extrémů dovedených míst a zbylé postavy včetně dětí mi zdaleka nepřipadaly tak zábavné jako skvěle ztvárněný otec (Kacuja Kobajaši) se starým otcem (Hitoši Ueki), jistým poťouchlým způsobem jsem si u nejedné scény tuhle neortodoxní rodinnou šarádu, včetně neustálého se podkopování hluboce pod podlahu a podzemí ze strachu z mravenců, vychutnával. Když už jsem chvílemi nabýval pocitu, že to sotva vydržím dosledovat, přišel zvrat s absurdním vyvrcholením a přehoupnutím do odlišné nálady, kdy si mě snímek opět získal a uzemnil. Tak jsem jen rád, že přes všechny psychopatické a morbidní motivy tahle komedie vážně nekončí pesimisticky, ale... řekl bych, naopak až poeticky. [75%]

Takeši Kitano jako autorský režisér má na kontě dost originálních filmů, které mě většinou i baví sledovat, ale stejně jako u předchozího počinu Sláva filmového tvůrci! bych byl mnohem spokojenější, kdyby svůj výtvor prošpikovaný nejednou skvělou scénou a zdařilým nápadem dokázal ke konci zbavit rozvláčnosti a několika spádů do trapností a obscénností. První polovina nabízí s jemnou absurdní příchutí velmi dobrý klukovský příběh o dospívání a výtvarní zálibě, až jsem se nechal mystifikovat a s menším šokem dlouhou dobu nevěřícně sledoval, že Kitano snad natočil něco jako film pro děti a mládež ( ? :D ). Jenže posléze film přejde do fáze, kdy Kitano spolu s hlavní postavou v již dospělém věku nachází zálibu v uměleckých experimentech a záhy už často jen přešlapuje na místě ve víru přehlídky hravých i šílených výstřelků. Přestože plně chápu ústřední myšlenky o hledání sebe sama, správné cesty, inspirace či vlastního stylu v umění a dotažení těchto myšlenek ab absurdum mě často úspěšně bavilo, někdy jsem se neubránil dojmu, že celá ta přehlídka absurdních nápadů dřívější příběh už často rozmělňuje a ve scéně z márnice Kitano na můj vkus už ujel za hranici vkusu. Zamýšlenou 4. hvězdičku nakonec filmu vrátila silná scéna ve stohu a zakončení. Ten nekonvenční spolek malířů mě svými výtvory střídavě štval a bavil, ale rozhodně nikdy nenechával chladným a kdyby nic jiného, jejich společné fotografie po každém výtvoru byly vážně moc hezké a stylové. [75%]

První film z mého aktuálního výběru japonských absurdních komedií zrovna u mě nedopadl úspěšně. Absurdní byl sice dostatečně, zejména ústředním motivem televizního reportéra ve společnosti filmového štábu, dotíravě se deroucího v přímém přenosu jako paparazzi k zachytávání úplně všeho, velmi často přímo bulvárního dění ve velkém městě. Bohužel po celé 2 hodiny nenabízí ani trochu souvislý příběh, vše probíhá jako mozaika příhod a skutečně vtipných scén se v tom alespoň pár sice najde (třeba novinářská pijatika u stolu ve dvou kdesi v úvodu nebo sledování promítaného videa na ulici z auta s absurdním komentářem navrch), ale zdaleka ne tolik, aby alespoň zčásti dokázaly obhájit tak dlouhou stopáž celého filmu. Pocitově nekonečný snímek nezachrání příliš ani pár vložených atmosféricky podmanivých záběrů ve stylu filmu-noir či účast Takešiho Kitana, který je zde sice v obsazení uveden na první místě, ale reálně se tu objeví až ke konci, kdy čelí zástupu zvídavých reportérů a zúčastní se jedné přiblbé bitvy s krveprolitím. [45%]

David Cronenberg patří pro mě k nejzajímavějším režisérům, jejichž tvorbu jsem za poslední dobu víc rozkoukal. Jeho originální vize s bizarním vývojem lidského těla i technického pokroku mě vždy dostanou fantastickými nápady, zajímavě budovaným příběhem a k závěru opět sílícím zneklidňujícím přesahem. Připadám si, jakobych u něj skoro vždy vstoupil do stejného světa v jiné dimenzi, jen pokaždé v jiné epoše šílené budoucnosti, jejímiž výdobytky pan režisér varuje, ale současně se s nimi nesmírně baví a úspěšně tím baví i svého spřízněného diváka. Poslední dobou začínám u Cronenberga vnímat i jistou dávku poťouchlého černého humoru, obzvlášť mě v tomto směru upoutala vtipně ztvárněná scéna s postavou W. Dafoa v dílně s mohutnou strojovou výbavou na výrobu konektorů a zavádění bioportů na těle lidského jedince. Už jen ty nápady typu pistole složené z kostí či připájení lidí do videoherního světa vsunutím řádných fyzických káblů do zad jsou něco neskutečného, co snad jinde neuvidíte. :o) Díky tématu s rozvíjením nové virtuální reality a odhlečenému zpracování jsem si místy připadal jako u důmyslné parodické verze Fassbinderova Světu na drátě, přesto pořád velmi napínavé. [85%]

Tak se Refn po dvou skvělých filmech rozhodl, že si zahrá na Lynche a vyzkouší si Lynchův styl mysteriózních filmů... povedlo se mu to, ale jenom vizuálně a prosakující ponurou atmosférou podivných prostorů. Vše ostatní nefunguje, včetně snahy o pomalé tempo, které se s posunutím do natahovaného extrému pro mě často míjelo účinkem. Hlavně Lynch si podobný styl mohl ve svých pozdních filmech o to víc „dovolit“, když nabízel detailně propracovanou vizi a děj plný znepokojivých indicí a zvratů... a hlavně když měl tak skvělé herečky, jako třeba Lauru Dern v Inland Empire. Refn má zde vykutáleného Turturra, z jehož výkonu jsem pobral, že střídá dvě polohy mírného udivení s kamennou mimikou a velkého udivení s vypoulením očí v takové míře, až jsem se bál, že mu za pár vteřin vylétnou oční bulvy. Emoce navzdory motivu ztráty manželky naprosto žádné. Zbylé herecké výkony mi až na drobné výjimky (Gene Davis – policista Ed) připadaly podobně mizerné, nezáživné a obsah jako jedno velké ponuré nic bez rozumného završení. Několik vizuálně silných momentů, mezi něž rozhodně počítám závěrečný pohled na krajinu (rozhodně však nikoliv epilepticky problikující červené animace) si víc, než 1 hvězdu nezaslouží. [25%]

"Kdo nechčije s náma, chčije proti nám!" Tuhle luxusně nahláškovanou dobrodružnou chlapskou jízdu na cestách kamionem, dokonce i přes hranice východního bloku(!) na trati Itálie – Západní Německo – Polsko, jsem si hodně užil... možná i mírně nad očekávání. Zvláště poslední půlhodina přinášela stále více zábavných situací stejně jako napětí a přestože to má v rámci road movie žánru vyloženě tradiční námět (jen v odlehčenějším podání) o vzájemném se hledání a budované přátelství nově sešlé dvojice přes různé konflikty, určitě na mě dobře fungoval. Michel Constantin coby kamioňák s drsnou ránou, ironickými poznámkami a věrným citem k parťákovi i své milované mašině zůstává skvělým tahounem filmu, přestože mi spočátku chvili trvalo, než jsem si na jeho předabování cizím hlasem do italštiny. [85%]

„Město je zlá síla. Silné oslabuje.“  Nezapírám tomu snímku určitou společenskou výpověď a relativně autentický náhled do reálií ruského podsvětí 90. let. Gangsterky nebyly nikdy mým oblíbeným žánrem a Rusko snad nikdy v žádném směru mou oblíbenou zemí (aktuálně už teprve ne), ale snímek jsem zhlédl na doporučení a přistupoval jsem k němu zcela bez předsudků. Prodívat se touhle šílenou žumpou v značně odtažitém podání navrch jsem sice zvládl, jen pro mě z ní po celou dobu, snad až na pár scén v posledních 10ti minutách, nevzešel žádný silnější dojem. I přes téma rodinných vztahů na mě Bratr působil značně odosobněně a až na výjimky (taky k závěru) mě neoslovila ani přítomná hudba. Těch pár lepších záblesků, kdy jsem měl krátkodobý pocit, že začínám být ohledně dalšího děje a jednání postav napjatý, tak nějak pokaždé záhy vyhaslo. [45%]

Tentokrát budu stručný a spontánní: tohle mi hodně sedlo! Jednak zde hraje více mých oblíbenců: Fresson, Bouquet a Lanoux (který je v ulízeném sáčku, ač jen ve vedlejší roli, obzvlášť skvostný), skvěle se činí i ostatní, jednak zde vidíme hlavní postavy lupičů řádně manuálně pracovat ve svém zaměstnání, čímž mají do jisté míry až nezvykle blízko k postavám z obyčejného života... jednak mě dostal už úvod a úplně nejvíc mě přikoval celý proces dlouhé noční akce ve šachtě, zajímavý nejen svou atmosférou, ale i překvapivou pointou... no a samotný pastýřův objev na poli neměl chybu! :D Propracovaná hudba vytváří navrch obrovskou pohodu a jindy zase zvýrazní napětí. Pro Willyho Kufalta velice příjemně zběhlá hodinka a půl o pozdním pátečním večeru. :-) [80%]