gudaulin

Bruce má všechny vlastnosti lidského typu, který označujeme nehezkým termínem zmrd. Žádná neřest mu není cizí, žádný podraz a naschvál dost podlý na to, aby ho nedokázal použít, žádný přítel není tak cenný, aby ho bez mrknutí oka nepotopil, nevyužil nebo neponížil. Život je pro něj nekonečná jízda plná radovánek a na všechno kolem sebe se dívá tvrdě pragmaticky s cílem vytřískat z toho, co se dá. Z pohodlného života plného drog, alkoholu a sexuálních radovánek ho vytrhne až zpráva, že se uvolnilo místo šéfa kriminálního oddělení, o které stojí už jen proto, že si potom bude moci více užívat a smilnit. Veškerou energii napne na rozeštvání a zkompromitování svých kolegů, jenže v určité fázi se ukáže, že kdo se směje naposledy, nemusí být nutně ten, kdo vtip pochopil jako poslední, ale jednoduše ten, kdo stojí ve správný moment na správném místě a dokáže být opatrný. V první půli připomíná film kombinaci Trainspottingu a Californication, kdy se divák může do sytosti nasmát Brucovým eskapádám. Druhá půle ale rychle zvážní, dostaví se halucinogenní stavy, výčitky, (sebe)lítost, strach, zkrátka film radikálním způsobem změní svou vizáž. Autorem předlohy je Irvine Welsh, který se podepsal už na Trainspottingu nebo Acid Housu a jeho dlouholetá zkušenost z pobytu mezi galerkou, feťáky a pouličními gangy je zřetelně cítit. Sviňáka koncipoval jako drogový šleh, kdy v první chvíli přijde pocit euforie, horečné aktivity, který posléze vystřídají halucinace, deprese, absťák a vyčerpání. Nebo film můžete pojmout jako životní příběh feťáka, kde na začátku droga dává a v další fázi si už jen čím dál víc nemilosrdně bere. Film staví na cynismu, černém humoru a Jamesi McAvoyovi v hlavní roli, který se už dávno dostal do povědomí filmových diváků jako špičkový charakterní herec s pořádnou dávkou charismatu. Nesmí vás odradit špína a marasmus mezilidských vztahů a nemorálnost chování nejen hlavního hrdiny. Tenhle film vážně není o Mircích Dušínech a hrdinných ochráncích práva a pořádku. Celkový dojem: 80 %. Špatnej polda s Nicolasem Cagem je o dvě třídy horší. Tenhle snímek má styl, odvahu a drajf.

Podle mínění mnohých nejlepší snímek Otakara Vávry. Což o to, Vávra je nějaký pojem a Hrubín coby autor básnické předlohy, to je přímo instituce. Jenže co naplat, i když považuju Romanci pro křídlovku za nadprůměrný kousek naší kinematografie, tolik dojmů, abych jí nadělil 4. hvězdičku, přece jen ve mně nevyvolala. Dějově řídké, příliš poetické. Vávra na mě udělal větší dojem např. Krakatitem. Špičkové řemeslo se tomu nedá upřít a solidní herecké obsazení taky ne. Tématicky je to ale hodně ohrané, je jen velmi málo námětů, které by se objevovaly tak často jako příběhy o nezralé nenaplněné lásce. Stojí za to se zamyslet, co by se stalo, kdyby v rozhodující moment u Vojty nezafungoval pocit povinnosti k vlastní rodině a došlo k útěku obou milenců - kam vlastně? Jak brzy by se rozplynula přehnaná očekávání, romantické naivní představy a jak moc by bolela přízemní realita běžného života a stereotyp partnerského vztahu? Celkový dojem: 65 %.

Tak, jak považuju Záměnu za sympatickou a i po letech velmi dobře fungující komedii, musím pro změnu konstatovat, že už po deseti minutách jsem u Blues Brothers cítil, že se Landisovou představou humoru a nadsázky v tomto případě jednoduše míjím. Nepřišlo mi to vtipné a především ten poměrně monotónní kolotoč honiček, automobilových srážek a výbuchů mi přišel pokud ne přímo hloupý, pak určitě ne chytrý. Česká komedie Trhák, kterou určitě nepovažuju za zářný příklad špičkového a chytrého filmu, mi v tomhle porovnání přijde jako majstrštyk pro intelektuály. Neseděl mi John Belushi, neseděl mi dabing u Dana Aykroyda, s rozpaky jsem přijímal jednoduchoučký, ba téměř neexistující příběh a scénář. Jediné, co mě oslovilo, byla hudba a v první půli jsem si říkal, že to vytáhne aspoň na 2*, ale poté, co se tam připletla country a film se přesunul do své závěrečné třetiny ve velké hale s koncertem pro policejní sbor a přítomné masy, už mě neoslovilo ani to. Celkový dojem: 25 %.

Pokud definice pornografie říká, že jde o dílo, které rezignuje na estetické hodnoty a jeho výhradním cílem je vyvolat sexuální vzrušení, pak Dopisy v krajkách se blíží spíš klasické pornografii než kultivované televizní zábavě, snad jen s tím rozdílem, že je tam podstatně méně sexu než bývá v pornografických snímcích zvykem. Dopisy jsou totiž jednoduše nevkusné a v drtivé míře nevtipné. Dagmar Ďásková na víc než účinkování v pornosnímcích herecky nestačí a je to bolestně znát. Pro ostatní herce je to spíš úlet, kde buď přehrávají, nebo jen tak asistují. V prvních minutách jsem při pohledu na bílé zapudrované obličeje měl pocit, že jde o nějakou parodii na duchařské kousky, ale pak už jsem jenom zíral. Chápu, že v uvolněné silvestrovské atmosféře, kde o alkohol nebývá nouze a televize působí spíš jako kulisa, se může tenhle kousek v určité společnosti strefit do nálady, ale já ho bohužel viděl střízlivý a v úplně jiném prostředí. Celkový dojem: 10 %.

Jonesovi by chtěli být chytrou satirou pranýřující konzumní styl života a americký sen, jenže nemají koule a ztrácí body tím, že se pohybují na dávno vytýčeném bezpečném půdorysu amerických mainstreamových filmů produkovaných dobře kalkulujícími manažery velkých studií. Nefungují jako komedie ani jako drama, protože v rozhodujícím okamžiku ztrácí odvahu opravdu kousat, být cynický a nemilosrdný. Přesto je to profesionálně natočený film, který bez debat patří k nadprůměru současné produkce a zhruba 3/4 snímku jsem si říkal, že se dívám na film, kterému nadělím 4*, které budou sice slabší, ale přesto na ně dosáhne. Pak ale přišlo Stevovo přiznání ke lžím a manipulaci, po kterém se snímek stal v podstatě lacinou moralitou, a korunu tomu nasadil závěrečný happyend. Jenže pak jsem se zamyslel a uvědomil si, že film sice selhává v tom, čím chce být (mj. i proto, že je absurdní, aby antikonzumní satiru natáčely špičkově placené hvězdy, které právě tímto konzumním stylem jsou pověstné), ale na druhou stranu funguje velice dobře jako romantický milostný snímek s originální zápletkou. Solidně obsazený a zahraný (podotýkám, že Demi Moore nemusím, ale tady typově a herecky odpovídala tomu, co se od ní žádalo). Celkový dojem: 70 %.

Únosy bez výkupného vznikly na motivy sovětského vědeckofantastického románu Modří lidé, který na počátku 70. let vydala skupina autorů skrývajících se pod pseudonymem. Sci-fi žánr totiž neměl v ideologicky sešněrovaném kulturním prostředí na růžích ustláno a více méně živořil na okraji, což se změnilo až v polovině 80. let. Šlo o hororově laděný příběh, kdy skupina vědců zaštítěná politickými a vojenskými špičkami jedné země prováděla pokusy na dětech s cílem vytvořit geneticky upravenou rasu schopnou osídlit Mars. S televizním zpracováním se to má tak, že vznikla typická televizní hra regionálního studia s minimálním rozpočtem, a tudíž bez možnosti zapůsobit jinak, než prostřednictvím zúčastněných herců. Scénář zároveň celkem z logických důvodů seškrtal spoustu literárního materiálu, takže okleštěnému torzu nelze dát víc než 2*, které jsou spíš za úžasný potenciál, který v sobě tento titul měl. Dovedu si představit, že v rukou schopného režiséra se vztahem k žánru, jako byl např. náš mladý Hertz, by vznikl temný a nesmírný působivý snímek. Celkový dojem: 35 %. Je škoda, že s velkou pravděpodobností jde o jediné zpracování tohoto románu. Kdyby se toho chopilo velké studio, mohli by fanoušci sci-fi a hororů zaplesat...

Historická televizní studiová hra o skutečné postavě starověkých dějin, posledním římském císaři, který praktikoval staré pohanské kulty a pokoušel se zvrátit směřování k monoteistickému náboženství. Tenhle televizní žánr uměl u nás nejlépe Oldřich Daněk a pokud srovnáme s Julianem např. jeho Hříčky o královnách, ale klidně i Bělkovu žánrově zpřízněnou tvorbu, jako je Zikmund, šelma ryšavá nebo o dva roky starší Waterloo, vidíme velmi výrazný až krutý rozdíl ve výsledku. Julián odpadlík je prostě špatně napsaný, nefunguje jako drama a místo aby směřoval k nějaké katarzi, přešlapuje na místě a nudí. O historických postavách, od kterých nás dělí tisíce let, toho pochopitelně mnoho nevíme, ale i to, co je o Juliánovi známo, naprosto odporuje představám, které se scénárista pokouší divákovi prodat. Julián v podání Rudolfa Hrušínského je tady spíš věčně duchem nepřítomný, emočně nestálý a zcela neschopný vykonávat správu říše. Jediné, co může hra nabídnout, je špičkové herecké obsazení. Bojím se, že právě to, stejně jako úcta ke stařičkému titulu z televizního archívu zapříčinila vysoké hodnocení, protože jinak jde o právem zapomenutou záležitost. Celkový dojem: 25 %.

Černobílý materiál a zvolený hudební doprovod vytváří docela příhodnou temnou atmosféru, která se k Stevensonově literární předloze hodí. Samozřejmě je nutné ocenit přítomnost legend českého herectví Růžkem počínaje a tehdy ještě mladým Kodetem konče. Na druhou stranu za pět padesát se toho moc na obrazovce ukázat nedá a ani režie či scénář mi nepřijdou natolik kvalitní, abych šel na víc než 3 silné hvězdičky. Román patří k základům svého žánru a zasloužil by si novější a výpravnější zpracování, jenže na to bohužel nemáme zdroje a nejspíš ani talenty mezi režiséry. Celkový dojem: 65 %. Záhadný pan Hyde dnes funguje především jako zajímavá ukázka ranných dob české dramatické televizní tvorby.

Snímek jsem si vytipoval jako vhodný ke společnému zhlédnutí se svojí partnerkou. Jenže po zhruba 15 minutách to vzdala s prohlášením, že se raději bude věnovat domácím pracem. Já jsem statečně vytrval až do konce už jen proto, že alternativa úklidu domácnosti ve mě vyvolávala pocit nervozity. Nicméně láskou ani sympatiemi jsem k téhle francouzské komedii o celnících, které postihla pohroma Evropské unie bez vnitřních hranic, nezahořel. Přitom nejde o nic urážlivého, hloupého nebo vyloženě nefunkčního. Na druhou stranu, pokud televizní stanice nasadí titul ve všední den na 9.30 dopoledne, o diváckém potenciálu si nedělá ani ty nejmenší iluze - zkrátka trhák to nebude. Humor uplatněný ve filmu mě neoslovil pro svou přílišnou doslovnost a přímočarost. Mám navíc rád, když je takový humor prezentovaný civilně. A tady se pro větší efekt přehrávalo o pár procent víc, než považuju za rozumné. Celkový dojem: 45 %.

Když se Lurdy objevily v nabídce Festivalu francouzského filmu, silně jsem zvažoval návštěvu kina - především kvůli Sylvii Testud, charismatické herečce, která od dob Strachu a chvění opakovaně dokazuje, že její snímky se vyplatí sledovat a pod vizáží šedé myšky se ukrývá široký umělecký talent. Už tehdy mě ale instinkt a zkušenosti varovaly, že tentokrát bude v Lurdách málo Sylvie a příliš mnoho prodlev, meditací a modliteb. Z větší části jsem se mýlil, protože v Lurdách nakonec bylo příliš mnoho pouze toho prvního. Toho ostatního naopak pozoruhodně málo, dokonce i lidského smutku, bolesti a naděje. Stopáž 96 minut se může jevit v době, kdy se dvouhodinové bijáky staly bezmála standardem, jako rozumná, potíž je, čím je, respektive není, vyplněná. Obsah a sdělení Lurd by se totiž pohodlně vešly do 50minutového středněmetrážního snímku. Zbytek je vycpávka daná neochotou Jessicy Hausner stříhat. U téhle dámy můžete počítat s tím, že když vám pustí karaoke písničku, vychutnáte si ji do posledního tónu, a když se servíruje oběd, můžete ho konzumovat taky a stihnete to spolu s filmovými hrdiny. Lurdy jsou velmi statické a pomalé. Dokonce až do té míry, že filmy o životech trvale ochrnutých, které se odehrávají na lůžku nebo křesle (Skafandr a motýl, Hlas moře), jsou proti nim explozí vzruchu a dynamiky. Jessica Hausner se staví do pozice (zdánlivě) nestranného pozorovatele, který nezúčastněně zaznamenává dění kolem jednoho zájezdu na slavné poutní místo. Uvidíme naděje i pochybnosti jeho účastníků a můžeme držet palce hlavní hrdince, aby jí chvilka štěstí co nejdéle vydržela. V námětu zajímavý a v detailech nesporně silný film ale troskotá na výše zmíněném "naředění" tématu. Je to přesně ten druh snímku, který se díky sebestřednosti režisérky subjektivně zdá dvakrát tak dlouhý, než ve skutečnosti je. Celkový dojem: 40 %.