papaguy

Jednu hvězdu přidávám za trochu té vidlácké osvěty proti šikaně. Jinak je to bohapusté béčko. Auto, honem, perník, dej mi něco, pistole, dceru z toho vynechte, ár jů oukej?

S láskou al dente uklohňané, spousta podivných a celkem protivných postav, gradace téměř noirově nekonečná, neprůstřelný hlavní hrdina, chladnokrevný Ital. Nesmí chybět dynamit, vrhání nožů a naolejovaný Bruce Lee na trampolíně. Prostě špageťák jako řemen... Za soundtrack přidávám hvězdičku.

Mám velikou radost, že se Duna dočkala další filmové adaptace. Zároveň se potvrdil můj dojem, že Herbertův román je prakticky nezfilmovatelný. Ale i tak jsem si film velice užil a těším se na pokračování.

Jedna animovaná ilustrace dokázala v časech Karla Zemana vykouzlit iluzi Ocelového města! Jak příjemné bylo zjištění, že film je z výtvarného hlediska svěží i pro oči dnešního diváka. Nicméně nějaký ten remake, upravený na aktuální technické možnosti, by bylo zajímavé vidět. Každopádně hlavním těžištěm je příběh a hutná atmosféra. Ideální vzdělávací thriller pro malé (i nedovzdělané velké) diváky. Pochopí na něm fungování totality i psychopatů v čele. Dvojznačný výklad zřejmě umožnil, že film prošel u tehdejších cenzorů. Socialistický tábor byla přece hodná mírumilovná Fortuna a Ocelové město zlý kapitalistický imperialistický Západ. Akorát, že vůbec.

Vidím tam velký špatný... Jsem Vlastík Plamínek a hořím jako ohýnek.... Já vám žehnám.... Nehodnotitelné. :-)

Film byl pro mě tak trochu návrat do světa fantazie a dětství, z něhož část jsem trávil hraním DrD. Volnou parafrází Pratchetta: scházel už jen zvuk rachotících kostek. Proto lehce odpustím mírnou infantilitu. A vyčpělého Chrise Pinea. A příliš hodnou Chloe Coleman (na to, jakého měla vykutáleného strýčka a uchylnou tetu).

Film o ambiciózním Čechovi (nebo Rakušanovi?), který dosáhl svého vytouženého cíle. Ale když se v úvodu filmu v kostele modlil, zapomněl si vymodlit, aby mu úspěch také chvíli vydržel (╥﹏╥). Což bychom Myslivečkovi moc přáli. Ale život si nachystal pro maestra jiný osud, mnohem trpčí... A pak, že ve filmu není drama... Chybí však výrazný příběh à la Hollywood, který by divákovi doručil výraznější emoce. Film začíná na prahu Myslivečkovy kariéry v Itálii. Nabízí kromě vynikající hudby (klobouk dolů před Collegiem 1704) dobře vykreslené a skvěle zahrané postavy. A a řadu překvapivých vhledů do dané doby. Divák však nenajde výrazný příběh. Děj spíš působí dojmem divadelního představení, ve kterém se přechází skokem z jednoho obrazu do druhého. Skoro jako by se autor bál přijít s vlastní myšlenkou, která by vyprávění pěvně sevřela a osobnost, kterou sleduje, nějak nepoškodila či převrstvila. Drive tak dodává, kromě hudby, vyjevování pikanterií ze života italské smetánky. Každým pádem na domácí poměry jde ve většině parametrů o výjimečný počin.

Film Farinelli přivádí diváka do již (naštěstí) zmizelého barokního světa zpěváků - kastrátů. Občas děj působil nepřehledně a říkal jsem si proboha, kdo to stříhal. Corbiau se drží reálií jen v hrubých obrysech. Snaží se toho do příběhu dostat poměrně dost - určitou patologii a závislost ve vztahu bratrů, vytěsněné Farinelliho trauma z kastrace, Händel a hledání "pravé" hudby, konkurenční boj mezi operními domy, smyšlené vztahy se ženami... nejsem Farinelliolog, ale životopisný film bych tomu tedy neříkal. I přes výhrady film stojí za vidění. Silnou stránkou je dramatická linka a emoce, které film v divákovi vyvolá.

Jiššště, milášku, doopravdy by še to nešemlelo na jedné šššchůžžži. Ale dej miláškovi všššechny šššchůžžže v republičce a máme tu vynikajíčíí končentrované žlo, glum.

Kafka meets Faust meets divadlo Sklep. Nedivím se, že z toho Arvédovi jeblo. Následně divákovi jebne taktéž. V momentě, kdy se tam objevil Čtvrtníček, jsem to už nedokázal brát vážně.