Omnibus

Bonus: komentář doplněný o obrázky a informace         Psychopat. Obratný manipulátor, úspěšně přesvědčující lidi na něm závislé o své nadřazenosti. Pragmaticky používá metodu cukru a biče, takže psychický i fyzický teror prokládá plamennými řečmi o lásce a potřebě soudržnosti komunity. (No, a teď si místo slova komunita dosaďme slovo firma. A rázem tu máme trefný popis nějakého úspěšného managera, například zde řekněme jediného jednatele jím založené firmy. Ach ano, bohužel mám už i osobní zkušenost...)  I přes poněkud fádní televizní formu zpracování je Savage Messiah velmi působivé drama a to včetně různorodých reakcí lidí z města na informace o Rochově řádění. Také Luc Picard v roli vůdce sekty byl velice přesvědčivý. Dokonce myslím že natolik, aby mohl klidně sám nějakou tu sektu založit a úspěšně ovládat všechny svoje ovečky. Nejděsivější scéna filmu? Kdepak, pro mě to není ta ruka (přišpendlená nožem k desce stolu jen sekundu po jeho „láskyplném“ pohledu - v jedné z mála chvilek, kdy se jeho ženy šťastně smály). Je to ta scéna, kdy donutil malého kluka, aby přede všemi potrestal svoji mámu za její „prohřešek“. Přinutit dítě, aby bilo do obličeje svou mámu... A jiné děti sexuálně zneužívat před jejich matkami. Jaký je vlastně odpovídající trest pro takovou lidskou bestii?

Bu bu bu... Bacha – hnusné SPOILERY!!!                                                                                                                                   Tak mě konečně někdo pomstil! :-) Za všechny ty mraky nelogičností v dosud zhlédnutých filmech a hlavní hrdiny, kteří svým retardovaným chováním spolehlivě zabíjejí i sebelepší náměty filmů. Sice musím uznat, že konkrétně Sinister mělo výjimečně málo much na (logické) kráse, ale jedna byla přímo masařka... Ellison zamknul kameru na šestero západů, ale pak ji v noci našel vesele promítat, jako by se nechumelilo. Mohl se tomu podivit (aspoň ze slušnosti vůči divákům). Mohl vyslechnout děti (a pro sichr jim nařezat za to, jak zapírají) nebo mohl jít do sebe, omezit chlast a objednat se ke cvokaři. Nic z toho neudělal. A ani ho, po opakování situace, nenapadla geniálně jednoduchá věc, jak té čiperné Super osmičce zabránit v dalším opruzování v příštích nocích – šoupnout si ji večer pod polštář! // Podobně kdysi řešila jedna moje spolupracovnice fobii z toho, že doma zapomněla zapnutou žehličku – vozila si ji v baťůžku s sebou do práce. A měla klid! :-D //     Takže když si pak ve finále Ellisonův sladký andílek zahrál se sekyrou na poltergeista Pohlreicha a provedl to odborné naporcování, pocítil jsem silné zadostiučinění. Tak, a to máš za to, blbče! Ale i přesto za 90%. Určitě i za tu bubuhudbu. Na 100% zážitek to asi chtělo lekat se v kině a ne doma (a ještě k tomu přes den).

PUSŤTE MĚ (z toho filmu) VEN !                      Řeknu vám, to miminko to mělo fakt blbý. Ještě se ani nenarodilo a už průser na průser... Zatuchlej barák obalenej fólií jak sendvič s prošlou záruční lhůtou. Venku ve světě vesele probíhá globální zánik civilizace a uvnitř činžáku v karanténě (možná vycucané z palce) nervózně pobíhá jeho neoholenej a celkově zanedbanej táta se sousedem. V barevných skafandrech, jako nějací prdlí Teletubbies. A jak se tak mrcasí po bytovce, jejich sousedi mají chuť dělat tuli-tuli ... s brokovnicí v ruce. Je tedy pravda, že sousedi už na nějakej bonton pěkně kašlou. Navíc většina z nich kašle čím dál víc, je to slyšet nejen přes ty jejich respitárory, ale už i přes zeď... Takže miminku je jasné, že narodit se doprostřed tohoto nízkorozpočtového příběhu by mohl být docela drahej špás. Proto na svět zatím nespěchá, spokojeně krauluje v plodové vodě sem a tam a nevšímá si všech těch výstřelů, co k němu zdálky tlumeně doléhají. A jenom je, spolu se mnou, zvědavé, co s příběhem ten laciný scénárista ještě napáchá za další nelogická zvěrstva :-)

A pak má člověk věřit svému nejlepšímu příteli. Podle skutečného příběhu a tedy mravní poselství filmu nejasné. Syrově, ale trefně vykreslená morálka jedné komunity určitého etnika, kdy „mám zájem o nějakou práci,“  neznamená zájem o osm hodin denně ve fabrice, ale jen o pár minut denně „práce“ se samopalem. Ovšem nezapomenout přitom plácat sami sebe po ramenou, jak jsme čestní a féroví: „Chlap, kterej bije svou ženu není chlap!“ Oběšený pes, to je rodinná tragédie přímo antických rozměrů, ale kvůli loupeži zabitá policistka, máma dvou dětí, to je přece pouhá informace ze zpráv.

... a vtom se ozval divný zvuk. Byl to malý Toník...               Tak ne, nebyl. Byl to malý Pavlík a ten zvuk (to "lup!") udělala kudla, která se mi otevřela v kapse... Co vlastně mám proti tomuto seriálečku? Ále, vlastně skoro nic. Snad jen to příšerné přehrávání nemotornosti, při pokusech dospělých artistů napodobit Toníkovy cviky a jejich křečovité grimasy, se kterými by je hlasitě poslal do pr... každý skutečný mim. A samozřejmě i ten hrozný mus, jak se snaží nebohým dětem narvat do hlaviček ideu, že ať už chceme udělat kotoul nebo třeba jen dřep, rozhodně nám to půjde líp v pěti lidech než samotnému ...

VAROVÁNÍ: komentář obsahuje implantáty S P O I L E R Ů mimozemského původu! Jo jo, tyhlecty únosy... To vždycky začíná slibně. Nejdřív jsem se tetelil blahem, krásně se bál i lekal. A u spousty rámečků, ze kterých zmizely fotky, mě opravdu pořádně zamrazilo. Všechno v cajku až do zjevení prvního E.T. V té chvíli si bohužel scénárista uprostřed noci odskočil na cígo na balkon, tam ho čapli emzáci a na své lodi na něm provedli pár vědeckých pokusů, včetně lobotomie. Zbytek scénáře podle toho taky vypadal. Maminka spatřila v dětském pokojíčku zrůdu, ale manžel jí převědčil, ať z toho nedělá zbytečně drama. To, že jejich synáček prochází zamčenými dveřmi jako duch, aniž by spustil alarm odbyli v duchu: ty děti, ty děti... Pak už to nebavilo ani jako komedie. Slintající vlčák (jasná vzteklina) byl dobrý nápad, ale zapad. A ani nerafnul některého ploskolebce do jeho latexové prdele (a pak zmizel z příběhu - asi skončil u emzáků v papiňáku :-). A ti emzáci taky nebyli zrovna Einsteinové. Asi zapomněli na to, že umí procházet zamčenými dveřmi a místo toho pracně vytáčeli vruty z bednění (a tím vytáčeli i mě). "Možná jsme ve vesmíru úplně sami a možná ne. Obě možnosti jsou stejně hrozné." Ale ještě hroznější je představa, že někde na druhém konci Mléčné dráhy právě teď nějaký zelený debil natáčí podobnou (původně slibnou) ptákovinu o nás lidech, plnou nelogičností. Takže: jedna hvězda za tu působivou první část filmu a další dvě hvězdy za „Byla jsi zlobivá holka!“ a za tu první pusu. Už jen kvůli téhle boží scénce nakonec přece jen nelituji peněz za lístek do kina.  P.S. Do vás vložené implantáty se nepižlají doma! S tím se chodí k obvoďákovi ;-)

Komentář doplněný o úvodní obraz Konečně můžu přestat hledat! Tak tohle je TEN FILM. Ten, na který jsem čekal od doby, kdy jsem se rozešel s Bohem.    // Dnes už ho mám na háku, jednoduše proto, že neexistuje. Syčák jeden zlomyslnej, ovšem s vytříbeným smyslem pro černý humor //     Bohužel jsem udělal chybu, takže to pro mě nakonec NENÍ TEN FILM. Měl jsem ho totiž po hodině vypnout - v čase 59:03. „Všechny ty kytky jsou pro mě?“ „Ukradl jsem je ze sálu.“„Svatba?“ „Vzpomínková oslava...“     Ve chvíli, kdy se oba zamilovaní rozhodli vysrat se na Boha, na konvence i na svědomí a praštit do toho. Nemyslím rovnou u oltáře, ale pro začátek jen hezky zamilovaně, vleže. Byl jsem vzrušenej, byl jsem dojatej, byl jsem šťastnej. Bohužel jsem si neřekl: v nejlepším se má přestat. Takže jsem to dokoukal, pak už spíš dotrpěl. On i ona, dosud tak uvěřitelní, byli režisérem donuceni k hroznému sexu, červená knihovna hadr. Scéna hrdě aspiruje na titul Klišé roku jako z praku. Zvěrstva pak pokračovala přešajtlováním plastického Pana spravedlivého, ale chytrého do laciného magora Samou láskou a náboženským fanatismem už nevím co by, čímž autoři veškerou logiku a uvěřitelnost jednání postavy vesele spláchnuli do hajzlíku. A korunoval to naprosto nezvládnutý skok. Za celou dobu od hasičů žádná nafukovací matrace ani síť (byť by ji třeba minul). Místo pouhé změti kostí a masa esteticky naaranžované tělo. A ta vysoce umělecky ztvárněná nevelká loužička krve u hlavy, po pádu z dvanáctého patra? Ach jo. Už jen za tohle bych vraždil. Ježíšku na křížku, ty to vidíš! (pardon). Takhle idiotsky zabít nadějný film! To už nezachrání ani večeře, u které se (výjimečně, jen pro dnešek, že ;-) nepomodlíme. No nic, tak holt musím TEN FILM hledat dál. Nicméně, na část téhle římsy rozhodně zase někdy vylezu. A budu tam zadumaně stát až do té 59 minuty. Jenže pak film vypnu a k dalšímu rozjímání si prostě jen vytáhnu svoje staré, ohmatané album fotek...

Možná nepochopitelně, ale o to víc jasně a zřetelně jsem si vzpomněl na scénu na verandě z jednoho filmu, kde po setmění do mřížky elektrického lapače hmyzu nalétávají mouchy a jsou na ní uškvařeny. A po každém suchém zapraskání elektrického výboje jsem ucítil svěží ostrou vůni ozónu, provázenou ale i nepříjemným zápachem pálících se křídel. Navíc - navzdory občasnému zaburácení hromu - Take Shelter byl tak neuvěřitelně tichý film, že mě téměř ohlušil... Posledních pár záběrů mi nesedělo, ale jsem za ně rád, neboť daly spoustě lidí možnost jiného náhledu na blížící se bouři a soucitně jim pootevřely dveře k úniku z Curtisovy hlavy. A ze stejného důvodu jsem rád, jestli opravdu ve filmu nebyly ty příznaky propukající nemoci popsány lékařsky erudovaně, ale jen volně, dle fantazie autorů. Zaplaťpánbůh za tu šanci si něco nalhat a tak se z tohoto (jako trosky zříceného krytu těžkého) příběhu alespoň trochu vzpamatovat.

Je to hravé, je to dravé, je to Tim Burton a má to opravdu žízeň. Vylezlo to z bedny a hned to lačně vysálo pár stavebních dělníků. Mrcha dehydratace... ta vás může i zabít. Proto zodpovědně dodržujte pitný režim! Co si z filmu budu určitě pamatovat i po letech? Řekněme po 196 letech? Rozhodně ten „politováníhodný zvrat“! To spartakiádně pojaté miliskování mezi upírem a čarodějnicí, tak to u mě sesadilo z trůnu (po čtvrtstoletí kralování) ono památné hudebně-erotické laškování s potravinami z filmu 9 ½ týdne!                                                                     Kromě toho je v Temných stínech i pár dobrých hlášek a odkazů (alespoň ty, které jsem stačil pochytat). Jen jsem od toho, namlsán ostatními Burtonovými díly, asi čekal až příliš. Zábavné to sice bylo, ale tak nějak obyčejně... Prostě si člověk film kdykoli stopne, vyřídí si třeba pár mailů, udělá si kafe a pak teprve si ho pustí dál. Takže svým známým to doporučuju jako docela milé a humorné dílko, ale sám už si z toho znovu pustím asi jen ten sex na stropě.

Slovy písně slezského barda Jarka Nohavici: "Každý je v sobě sám..." Sednout si do trávy a celý den pozorovat mraveniště, jak i přes zdánlivý chaos má každý mravenec jasno o své roli, a snažit se v tom jejich hemžení objevit nějaký řád? Večer si lehnout vedle ohně na záda, kochat se nádherou noční oblohy, posetou miliardami hvězd a upadat do deprese při doteku lhostejné nekonečnosti vesmíru? Na to Christopherovi stačilo zůstat v L.A. Mohl se vyškrábat do zarostlé stráně, nasbírat pár klacků na oheň a posadit se pod některé z písmen toho jejich slavného nápisu Hollywood. Mravenčí mikrokosmos v trávě u nohou a nekonečné nebe nad hlavou by měl taky. Dostal by zhruba stejné odpovědi, jako na té Aljašce, tedy žádné. Ale třeba by si pod vedlejší písmeno přisedla nějaká holka, spřízněná duše, taky přetékající otázkami. A založili by pak rodinu. Neboť v tom je jediný smysl života. V jeho pokračování... To platí univerzálně. Pro konzumem znuděné zoufalce i pro zoufalé poustevníky. Navíc - děti by rozhodně neměly umírat dřív než rodiče. A už vůbec ne, pokud se zatím samy nerozmnožily. Kvůli své nezodpovědné touze po (jakoby)svobodě svým rodičům připravil peklo. A že prý návrat do přírody, to jako vážně? Pouhý pozér. Zapálím demonstrativně peníze... a pak se ubytuju v rezavém vraku autobusu, abych měl to supetrampování civilizované, pěkně v suchu. Ještě že tam v krásných lesích ten hnusnej vrak  nějakej dobytek příhodně odstavil. Že by snad Bůh? Nebo dokonce sám Sean Penn? To spíš...                                                                                                                                                                                                             P.S. Tohle je bezesporu působivý a podmanivý film. Pro lidi živořící v panelácích a marnící životy v kancelářích a nákupy v supermarketech. Já jsem se narodil na vesnici. Už v jedenácti letech mě můj děda naučil zabít králíka a kůži stáhnout a vypnout tak odborně, aby ji pak vzali ve výkupu. A mládí jsem pročundroval a prospal pod širákem, s kamarády nebo i sám (kdykoli jsem potřeboval něco si v sobě vyřešit). Po prvním marném pokusu o zapálení ohně za tmy, uprostřed provazů deště, jsem s sebou začal vždy nosit kousek březové kůry. A dnes, na tůry v Alpách po ledovcích, už nenosím obyčejný zapalovač, ale speciální, který nesfoukne ani vichřice, abych si na butanovém vařičku mohl udělat čaj. Jenom holt už na ty hory chodím pouze zrelaxovat a ne pro odpovědi. Protože vím, že tam žádné odpovědi nejsou. Lesům i skalám jsem lhostejný. Byly tu dávno přede mnou a budou i po mně. A zvířata? Ta mají dost svých vlastních starostí, o to zachování rodu. Těm jsem taky buřt. Tedy kromě brouků hrobaříků, že. Ti jediní by pak o mě projevili zájem... a učinil bych je šťastnými. „Happiness only real when shared.“  Edit 2018: "Není bez zajímavosti, že autor literární předlohy Jon Krakauer byl členem skupiny, s kterou si v roce 1996 nemilosrdně pohrála nejvyšší hora světa (viz. Everest Islanďana Kormákura).." (© Gilmour93)