Omnibus

"Duši nedám, už ji nemám." Tohle faustovské téma mou Faustku pobavilo a obávám se, že i inspirovalo. Vyhodila mi totiž prášky a začala mi podstrkovat jakési podezřelé lejstro, z něhož se kouřilo. Odtušil jsem: "Ale miláčku, já se Ti přece upsal už loni, na radnici v Plzni, takže mou duši už dávno máš. Na doživotí." :-) Ale zpět k Escape Clause. Kdo zná mentalitu pekelníků a soudců, toho rozsudek nepřekvapil. A co jako? Walter Bedeker přece v zážitkovém křesle posedět chtěl a škodolibě se těšil na účet za elektřinu (to já se teda letos v srpnu netěším). No tak mohl ještě někoho přibrat pod kudlu, např. advokáta, bachaře, spoluvězně... a měl by to posichrovaný. Takže houby s octem bezvýchodná situace, jen nedostatek kreativity. Ovšem ten vyžranej tlusťoch s ďábelsky uhrančivýma očima byl přesnej.

"Příště radši k zubaři, tam se gore podaří." Horor, z něhož budu mít týden noční můry. Ostatně chlapácký plukovník Tom Sizemore a psychopatický řezač policejních uší Michael Madsen určitě taky. Kluci moji zlatí, měli jste to zapotřebí? Scénář psal neumětelský mimoň, ovšem přesvědčený, jaké kulervoucí scény a dialogy vyplodil, kameraman byl v zácviku, zejména při akčních momentech a herci ochotnicky přehrávali, pod taktovkou až bolestně neschopného režiséra, který ani neví, že nepovedené scény (např. dezorientovaný herec proběhne před kamerou odnikud nikam) by měl natočit znovu a lépe. Samotná maska to nevytrhne, navíc byla dost ošoupaná, jak si ji nejrůznější aktéři z neznámých důvodů imrvére nasazovali a zase sundávali. Alespoň jednu hvězdu (a francouzáka) vybojovala ve sprše s Adriannou nadržená Tina (navíc i na benzínce balící Viktora, který by mohl být její otec), neboť nemravných bisexuálních gerontofilek není nikdy dost :-).

"Galaktická elegie, kde je mrtvo, tam to žije." Aneb dávejte si pozor na to, co si přejete, mohlo by se vám to vyplnit! Má první myšlenka ovšem byla: "Á, tady se nějaká holčina píchla o trn růže." A samozřejmě i nápad, jak bych já v této nebo v této situaci vyzkoušel, jestli ta děvčata přece jen neproberu k životu. Pardon. Já vím, neměl bych si dělat srandu ze smrtelně [sic!] vážného tématu a už vůbec ne z funebrákova mírového poselství, natočeného v šedesátých letech, uprostřed studené války, závodů v jaderném zbrojení a letadel, přivážejících čím dál víc rakví z Vietnamu.  Takže ke třem původním, subjektivním šálkům čaje mi pan Jeremy Wickwire nalévá i čtvrtý, přinášející klid a věčný mír.

"Svěží vítr skalpy cuchá, bílí červi lezou z ucha." Nezkrotný duch porobených indiánů versus fakt velké koule bílého muže plus mínus svázaný černý muž úpící nikoli pod bičem, ale pod rape (not yet) revenge kydy kovaného rasisty, to vše prošpikováno humorem černějším než sušené bizoní lejno, sexy bílým masem prolezlým červy, indiánským útokem z televizní obrazovky, nečekaně zábavným šípem v krku a s finále ohnivějším než sklenice ohnivé vody s příchutí apačské krve a romantickým chuťovým ocasem. Welcome to New Buran's Mexico and enjoy it!

"Kabelkou růžovou, synáček točí, rodiče zavyjou: Táhni nám z očí!" Špatná zpráva pro Mary J. Brown, zakladatelku True directions. Není francouzák jako francouzák aneb i pod tou nejrůžovější sukýnkou se mohou skrývat temná duhová tajemství. V převýchovném Ráji něco šustí v křoví, ale had to není. Je to Adam s Adamem, v druhém křoví šustí Eva s Evou. A kde je ten had? Využil situace, vilně se obtáčí kolem prastromu a sám mlsně okusuje božsky šťavnaté jablko pokušení, napůl modré, napůl růžové. Teplý syn ředitelky se lascivně vlní s křovinořezem, Graham a Megan se učí přebalovat panenky a afektovaní hošani drsně plivou na zem, prohrabávají si koule a máchají chlapáckou (protože modrou) sekerou. V klání dřevorubci vs. maminky jim uděluji čtyři body. A jen pro sichr připomínám, že "Straight is great!"

"Černej kolem okna lítá, v tunelu i v hlavách svítá." Manýrismus jak řemen. Brrr. Mimochodem, bluebells znám, neb v Anglii jsem dva roky žil, les s kobercem modrých zvonečků navštívil a připadal si jako v pohádce. Tunel s nekonečnou ozvěnou neznám, ale zaujal mě, tam bych si radostně zavýskal i já. Zbytek přírodopisného dokumentu o červech zbůhdarma lezoucích po mršině laně a o africké variantě bungee jumping, coby zlatém hřebu suicidálního vydírání, mě moc nebavil. Namlsán 28 dny strávenými s Garlandovou robotkou i pestrostí zdejších hodnocení jsem se těšil na příběh, který mne svlékne donaha a ponoří do kalné vody surrealistických močálů a já pak budu meditovat a hambatý courat lesem spolu se Zeleným mužem a mezi modrými zvonečky budeme bimbat svými... Ale moc jsem si nezainterpretoval. Jednak nebylo s kým, bo o tu harpyji Harper bych si ani kolo neopřel, a taky už dávno před finálním nudným (!) řetězením psychovagín mi bylo vše jasné jak facka, resp. knězem schvalovaná manželská rána pěstí. Kdyby Garland aspoň nespoileroval ve vlastním filmu a letecký den si nechal až na finále, mohl to být i zážitek. Škoda. Jen dva povadlé bluebells cinkají.

"Vrásčitou stařenu s kosou... proháněj ranní rosou!" Hluboce lidské a mile optimistické, ovšem použitelné jen v Sunnyvale Rest, 478 Tranquility Lane. V domově plném čiperných, mobilních a soběstačných důchodců bez Alzheimera. Bohužel existují i hospice a eldéenky, kde se musí starouškům několikrát denně měnit plenky a otáčet je na posteli, aby neměli proleženiny, tam už je každá plechovková rada drahá.

"Ze dvou zel se volit nechce... nikomu z nás, jde to těžce." Dobré možnosti totiž nejsou. Pravidla hry určuje hravý parchant, "karikatura s teatrální mimikou a afektovanou dikcí" (© JASON_X), zatímco jeho syn se sadistickou rozkoší vychutnává vaše dilema a pak i bolest. Ale nedozvíte se vůbec nic o motivaci. Můžete si jen domýšlet něco o mrtvé mámě blonďatého zmrdečka. Její smrt v důsledku jeho volby, či snad otcovy volby (možná před očima syna), trauma jich obou... máte na výběr.  Ale pozor, ubíhá vám čas! Něco vám to připomíná? Ne, Saw jsem fakt nemyslel, WYR je úplně jiná psychologická liga. Ne tak krvavá, ale reálnější, víc pod kůži. Zvolíte raději vlastní bolest nebo ji způsobíte někomu jinému? Už víte, co jsem myslel? Je to o (ne)spravedlivém životě. Vybírat mezi zlým a ještě horším nechceme, bohužel často musíme. Zatímco filantrop Shepard Lambrick (Osud? Bůh?) na nás pobaveně shlíží (neboť on ví) a buransky hází na náš gauč skořápky z buráků.

"Chceš s mrtvolou selfíčko? Boj se Boha, holčičko!" V kráteru po bombě, pod hromadou mrtvol, tam to žije! Zmrtvýchvstalý Tomás vs. vymírající vesnice, ustrnulá v minulém století, nepřívětivá a tmářská. Fotografova temná komora ještě temnější než obvykle, vývojka ostrá, s feferonkami a ustalovač nestálý, až neklidný, jako černé duše mrtvých. Všude klid, jen v komíně s tichým praskáním doutná stařena. Do noci se mihotají plameny řady pochodní a jejich odlesky tančí po tváři zádumčivé holčičky, něžně krásné dvanáctileté víly Anny s moudrýma očima stoleté vesnické vědmy. Mrtvých je zde víc než živých a vyhrávají na celé posmrtné čáře. Mrtví před objektivem fotografa, mrtvoly naskládané ve stodole jako polena, posléze tam tančící čardáš, (ne)mrtví snídající v klidu u stolu... Našlápnuto k pětihvězdnému rigor mortis. Pak Piros Zánkay vesničany změnil na papírové draky a Péter Bergendy svůj maďarský guláš neuhlídal a připálil. Co dodat? Szamár, lófasz, birkafej? Nem tudom.

"Mlčel jako ryba, kde se stala chyba?" ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ... ...