Omnibus

Cementová zahrada mě tenkrát beznadějně pohltila a s napuchlými víčky zalila celého do betonu. Dodnes se moje srdce tlukotem marně pokouší rozbít tu tíživou desku. Zatím ji dokázalo jen nepatrně rozpraskat, ale i malé prasklinky stačí mé mrtvolně nasládlé duši, aby se pokoušela drát zpátky na povrch. Bez ohledu na to, že se svým zápachem zbytečně připomíná těm živým nahoře v domku. Moje tělo sice stále ještě zůstává uvězněné vedle jejich mámy, v bedně ve sklepě, ale můj chtíč si už občas nahoře v pokoji odhodí z čela dlouhé mastné vlasy, když divoce onanuje vkleče před zrcadlem. Je to přece tak veselé, když je člověk mladý a neovladatelná touha po rozkoši ho prohání sem a tam, jak vítr odpadky po smetišti na periferii města. Ahoj malý bráško, v těch holčičích šatech jsi roztomilý. Ale je horko a já nemůžu usnout. Co kdybychom si spolu lehli do dětské postýlky jako dva naháčci ? A tobě to taky moc sluší, moje něžná sestřičko v bídě. Pojďme se vysmát samotě a zákazům a pomilovat se. Připadá mi to tak přirozené.

Ty školní uniformy důvěrně znám. Za mých dvou let života v Anglii byly poblíž našeho domu hned tři školy. Možná jsem mohl potkat i Jessicu a Toma, jak hned po škole utíkají do lesa, ukrýt se před zlým a lhostejným světem. "Nebolí to, když nechceš!"... "Hodný les. Stromy, Tom a Fi... Dvojčenství“

Pro mě jedna z řady výborných komedií Velkého blondýna s černou botou... Myslíte, že po mnoha letech už tento film nemá ty správné grády? Že už vám dnes lechtají bránici onačejší komici? Že rána deštníkem by už neměla ten pořádný švih? Opravdu? Nu dobrá, můžeme to zkusit... Já si připravím DVD (a deštník) a vy pěkně nastavte kebuli a zavřete oči... ;-)

Jak to z ní rval ! A jak mu to nešlo :-)).  Monumentální scéna na seně. Pro mě a mé vrstevníky nezapomenutelná záležitost. Taky jsme pak z kina vycházeli zpocení jak dveře od chlíva, jak jsme mu pomáhali s tím nekonečným pracným svlíkáním. To máte: paraple, boty, knoflíčky, šaty, košilka, háčky, korzet, šňůrky, svrchnička, knoflíčky,spodnička, patentky, punčochy, šňůrečky, další spodnička, či co, další šňůrečky ... „Sakra- uzel!“ Měla na sobě vrstev jak Amundsen při polární výpravě... Řeknu vám, ještě že to nevzdal! „Ne, já to nezvládnu! Necháme toho.“ A Eugenia nešťastně: „Ne! Nééé...“  Kdyby to vzdal nebo přišel nějakej pitomej střih, asi bychom my, jinoši v sále, vzteky aspoň rozcupovali promítací plátno, místo jejího prádla. Ale mladý Corrado Cattani z pozdější Chobotnice si naštěstí vzpomněl, že správný muž nosí nůž. A nakonec to tělíčko (k sežrání) přece jen rozbalil. Wow! A pak se nestačil divit jejímu "Ještě, ještě, ještě!" Ještěrka pěkně vyvinutá, nenasytná už při zajíždění. Pardon, dámy prominou. Ale vyhecoval se, kluk jeden ohnivá, siciliánská! Pětkrát po sobě! Hm... ? My jsme pak s kamarádama odborně diskutovali, jestli bysme to dali taky. Samozřejmě všichni panici. Zábavné, milé, lehce erotické. Třešnička na dortu mé puberty. Nedávno jsem si to znovu pustil a řeknu vám, pro mě je to stále filmový kocert za pět hvězd. Nejen to seno, divoká svatební noc: „Přineste mi dláto a kladivo!“, sympaticky teplá Evelyn, ale i aristokrat Jean Rochefort a další dobří herci. A taky napětí stupňující hudba rozbušeného srdce (podobně geniální záležitost jako ty Williamsovy smyčce u Čelistí) a zajímavý příběh odříkání, nakonec s příkladnou scénou zklamání, jaká nám občas zlomyslný osud přichystá. Manžel znechuceně: „Oblečte se, Eugenie. Vždyť ani nejste moje sestra...!“ A setkání se Silvanem po letech: „K propasti hříchu ne!“  Propast? Že by Macocha? :-)

Stahují se mraky. I mezi hrdiny filmu. Přesto vypluli. Vlny jak sviňa. Víc vln, černější mraky. Bouřka jak cyp. Dokonalá bouřka. „Hele, vlna... ta bude asi naše...“ „Jo vidím, vlna jako kráva. Ta je dokonalá.“ „Asi sbohem.“ „Tak čau...“ A pak že neumím napsat stručný komentář. :-) P.S. abych tomu filmu zbytečně nekřivdil, třeba si ho ještě někdy pustím. Teda ne celej, to bych asi nedal a usnul. Spokojím se se zhruba dvaceti minutami završenými Vlnou...

Friday, 13/08/1993, „Ahoj Wednesday ! Pamatuješ, jak jsem Ti v dopise po prvním díle vaší Addamsovy rodiny prozradil, že Tě v druhém díle zlí rodiče šoupnou na tábor...? Vidíš, měl jsem pravdu. Ale viděl jsem, že sis to náramně užila, stejně jako v jedničce. Už věříš, že díky mé chorobě ( kinofilii ) vím, co Tě v budoucnosti čeká? Těšíš se, až se ocitneš polonahá V řetězech, jak jsem Ti psal minule ? A chtěla bys znát i jiné roztomilé zvrácenosti, které pro Tebe svět filmu připravuje ? Nebojíš se duchů? Hloupá otázka, viď :-) Tuhle mi Casper říkal, že už se na Tebe moc těší. Tedy ne na onom světě, zatím na tomhle... Ale pak ti uteče Ta zatracená kočka... To bude fakt hrozný... Ta role v tom remaku. No co, nikomu se nemusí povést všechno. O pár let dříve, než půl filmu proležíš nahá na pitevním stole před Liamem Neesonem (jak už jsem Ti psal minule), zažiješ Ledovou bouři, tentokrát naštěstí přiměřeně oblečená. Tedy až na ten poklopec riflí - „ukážu ti svou, když mi ukážeš svýho“ To víš, to jsou ty nástrahy dospívání :-) A pak už to bude v sexu lítat - Všichni moji muži (vlastně Tvoji muži) by mohli vyprávět! Taky bohužel začneš z mladické nerozvážnosti kouřit a čeká Tě Osudová sázka o 200 cigaret. Ale neprozradím Ti, jestli ji vyhraješ. Co Ti prozradím je, že výlet do místa s nevinným názvem Ospalá díra si určitě užiješ, má milovaná morbidní holčičko... Budou se tam kolem Tebe kutálet lidské hlavy v uspokojivém množství – já jsem napočítal sedmnáct useknutých hlav! Ale prý jich tam bylo ještě víc, říkala vedle „u sousedů“ koza261972... Jo a prosím Tě, Wednesday - jestli si chceš pořádně užít strach a hnus ;-), tak si v roce 1998 zajeď do Las Vegas... Abych se rozloučil nějak optimisticky - jak říkal Tvůj táta mámě Morticii, když ji trápily starosti: „Miláčku, nemuč se! ... To je moje práce...“ S pozdravem Tvůj fanda až za hrob. Pavel “ ___ Kdysi jsem s Christinou Ricci četl rozhovor, že nezávislé filmy jsou sice fajn, ale prd placené, tak doufám, že už si finančně polepšila. Nerad bych, aby má sladce mrtvolná láska musela z hladu jíst krysy, netopýry a pavouky. Rozhodně ne beze mě ...

TOHLE je zločin... bezostyšné dojení peněz z úspěchu filmu spácháním seriálu, který nemá s kvalitou zábavně černé krimi Sbal prachy a vypadni téměř nic společného. Jiní herci, jiný režisér, jiný příběh a naprosto jiná úroveň. Sakra nižší. Hlavní postavy bez charisma, příběh bez šťávy, gagů za 420 minut míň než ve 107 minutách filmu, a celkově takové nijaké, dialogy toporné a herci jakbysmet. Naprosto nechápu tu drzost tvůrců ohánět se názvem Sbal prachy a vypadni. Tedy, samozřejmě chápu. Guy Richi spoluviníkem scénáře a hlavně Peníze. Jak jinak... Jako samostatnému seriálu bych v hodnocení dal víc, možná snad i průměr, ale za to zprznění všeho, co mám na Sbal prachy... rád, bych seriálu nejradši dal ODPAD! Ale tím bych zase ostatním odpadním filmům přeci jen trochu vylepšil společnost. Každopádně nedoporučuju nikomu, kdo se těšil na další partičku pokeru se Sekerou Harrym. A jestli zrovna u téhle rádoby dvojky sedíte nedopatřením u obrazovky, a je jasné, že vstupné vám nemá kdo vrátit, tak aspoň, jako právě já, vemte sekeru a ...

Bonus: Sněhurka       Tu ránu pažbou samopalu do zubů jsem nečekal. Na vteřinu jsem vyměkl a přestal se krýt, vzápětí jsem dostal kanadou kopanec mezi nohy a než jsem stačil popadnout dech a začít kňučet, už mi na tepnu na krku tlačil břit nože... Tohle všechno mi způsobila ta scéna se Sněhurkou a partou vojáků, kluků, co zítra odlétají pokusit se nepadnout v Afghánistánu (a taky se vrátit vcelku, se všemi končetinami). Tahle 9 rota je působivý a silný (proti?)válečný film, natočený Rusy o pro ně velice citlivém tématu, naprosto obyčejně, bez příkras nebo ideologických kudrlinek . Ze žádného zákopu na mě nečouhaly rohy pěticípé hvězdy a když četa při teoretické přípravě na to, jaký jsou Afghánci nebezpečný ludry, sborově recituje ideologické oddůvodnění proč vlastně lezou do té země a s jakým cílem, člověk to nebere jako agitku zaměřenou na diváka, ať už rudou nebo protiválečnou, ale jako prosté svědectví doby. A jednoho tragického, neúspěšného a hrozně zbytečného válečného dobrodružství. Zdravím svého kamaráda M. do Lógaru. Prý letos prostí vesničané v horách měli bohatou sklizeň. Díky skrytému, ale všudypřítomnému dozoru Tálibánu. A produkce opia je už zase na úrovni před vpádem Amíků. Stejně jako všechny armády před nimi, i oni nakonec budou muset tu zemi opustit (a tvářit se, že to vlastně žádná porážka nebyla). Z té haly jsem tenkrát utekl, Sněhurku jsem jako jediný z party nepomiloval a z Opavy do války v Afghánistánu jsem odletěl umřít jako panic. Na tu krásně zpocenou holku s něžně vykrojenými rty, tak udivenou, že jí říkají Venuše, co z mořské pěny vystoupila, klečí jí u nohou a všichni naráz je líbají, jsem už jen marně s lítostí vzpomínal... „Už ti někdo řekl, jak moc jsi krásná?“ „Co tak koukáš, zamiloval ses do mě? Tak se se mnou ožeň, a tihle tvoji kamarádi k nám budou chodit na návštěvu...“ „Jsi jako bohyně...“ „A ty jsi idiot...“

Co tě nezabije, to tě posílí! Nebo zlomí. Lovec jelenů ve smrtící hře v chatrči na řece, pod namířenými kalašnikovy rákosníků, působivě ukazuje obě možnosti. Ta nesnesitelně úzkostná scéna s ruskou ruletou mi prošla mozkem jako diamantová kulka ( to je hrůza, už mluvím jako plukovník Walter E. Kurtz z Apokalypsy). Rád bych se přesvědčoval, že jsem stejný tvrďák jako Michael tenkrát v chatrči, ale vím, že nejsem. Daleko spíš bych dopadl jako Nick, zlomený, zdrogovaný člověk s rozbitým vnitřním světem, ztracenou vírou ve smysl a hodnotu čehokoli. Ten, který v hráčských doupatech Saigonu, těsně před vpádem vítězícího Vietkongu, hraje dál ruskou ruletu za peníze, až do očekávatelného konce.

Drsné, explicitně cynické a přisprostlé, nádherné. Plné přirozené a odvěké lidské touhy po záchraně duše, po něčem jako by mohla být láska. Jsou to děsní gauneři, neví co se svými životy, jsou nasraní na celý svět a mají pocit, že mají právo si vzít cokoli, co chtějí. Pohybují se dost často na hraně zákona nebo už za ní, ale stejně je člověk musí mít rád. Několik nezapomenutelných, jen lehce erotických, ale o to víc dojemných scén. Marie-Ange po dosavadním sloužení jako pouhá matrace konečně zažila svůj první orgasmus, "kojení" ve vlaku, iniciace panny poté, co okradli její šosácké rodiče. A neurčitá vzdálená naděje, jaká bývá u každé poctivé road movie. Značně pobuřující, ale velice lidský a čistý příběh.