Omnibus

„Inter arma silent musae.“ Bezvýznamnost a bezmoc jednotlivce vs. všepožírající soukolí státní úřednické mašinérie ve službách zla - hrstky nenávistí nemocných mocných. Oceňuji herecký koncert pana Chudíka. Tu bezbřehou naivitu „dobrého člověka“, zmasírovaného nacistickou propagandou, trefil přesně. Koncentrační tábor? „Tam budou jen pracovat a nic se jim nestane.“ Trefil i neschopnost (či odmítání) pohlédnout hrůzné realitě do očí alespoň ex post, po porážce nacismu. Při žabomyší trnité cestě prosťáčka Fuchse za „spravedlností“, když v troskách rozbombardovaného Berlína marně hledal ztracené razítko na papír o svéprávnosti, své i „nadřazeného národa“. OKÉNKO DO HISTORIE: [][] Pár kapitol z příručky pro chcimíry, Diplomatem snadno a rychle: Mnichov 1938, Moskva 1939 (pakt Molotov-Ribbentrop), Praha 1968, Budapešť 1994. Budapešťské memorandum, kdy Ukrajina dostala „Záruky bezpečnosti a územní celistvosti.“ Podepsány: USA, Velká Británie a... Rusko. [][] Samozřejmě, že i já a moje děti chceme mír, kdo by taky nechtěl? Možná by stačilo najít nějakého obyčejného Rusa, dobrého člověka, aby napsal dopis, podobně jako pan Fuchs, spolužákovi Lavrovovi. Pak by si sedli k samovaru, při čaji to prodiskutovali („On na mě vždycky dal.“) a spolu by přesvědčili Putina, aby válku ukončil. Nějakým tím separátním mírem. Ukrajinci si pak budou říkat: „Malá, ale naše...“ a „speciální vojenská operace“ se nerozroste až k nám. Do celé, slovy Lavrova „nacismem prolezlé“, Evropy. Historie se točí v kruzích. Mnichov, 2024?

„Exorcismus prosperuje, dokud ďábel pikle kuje.“ Pekelný puch, u verbala vzruch, síra versus kadidlo a pochybnosti o svéprávnosti posedlých. To vše v přímém přenosu, neb „skutečný otec Gabriele a skutečné zápisky“ (ten flanďák měl teda fantazii). Zbytečně se však netěšte, že ve vatikánské aréně Gladiátor natrhne prdel samotnému Luciferovi. Kdepak. Vládce pekel nikdy nikoho neposedá osobně. V exorcistických filmech odjakživa jen přizdisráčsky kuje pikle zpoza kotle a do předem prohraných bitev s Bohem posílá jen samé druhořadé ocasy. Dnes to odskákal sluha Asmodeus, v pekelné hierarchii až čtvrtý (!) princ v pořadí. OKÉNKO ZPOVĚDNICE: [][] Čeho se bojí lidi víme. Ale čeho se nejvíc bojí ďábel? ϢΨϢ Že někdo příjde na způsob, jak ho definitivně zničit (nápověda: peklo vymyslela církev). ϢΨϢ Že nějaká čertice začne šířit pomluvy, že Lucifer je gay. ϢΨϢ Že ho Russel Crowe přestane milovat. [][] Jo a podle vícero pramenů je kozel Asmodeus  i „rozbíječ manželství“, takže ke třem ateistickým hvězdám pro sichr přihazuji i čtvrtý otčenáš. Abych pak neměl doma s Faustkou peklo :-)). A vůbec, posedlý kardinál, jezuité celá staletí (!) ve službách Satana a chlupatý ocas, co klepe na zadní vrátka Vatikánu. Dámy a pánové exorcisti, kdo z vás to má?

„Odstavit, ulomit, svařit... divákův mozek vařit!“ V kilometr hlubokém Silu bez výtahu je členství v KČT [Klub červích turistů, pozn. aut.] povinné. Už i starostka získala odznáček Sto jarních podzemních kilometrů. Podaří se jí vyléčit (krvavé!) puchýře? Stihne ještě jmenovat nového šerifa v sukni? Oprava, v montérkách. A kdy přestane rejpal Omnibus klást nemístné otázky? Například jak mají v projektanty zanedbaném a chudém PODZEMNÍM Silu (ani na primitivní MHD pro papaláše se nevzmohli) vyřešenou otázku žinantní, tedy záchody a kanalizaci?! A ne že mi nějaký chytrák napíše, že přece normálně, samospádem :-)). STROJNÍ OKÉNKO: [][] Maintenance manager zajištuje odstávku a opravu generátoru následovně: 1) Zaúkoluje nejzkušenější údržbářku. 2) K ruce jí dá nemlich toho pučmidráta, kterého včera profackovala, neb riziková manažerská rozhodnutí jsou v seriálu vítána. 3) Neustálým pokřikováním „Makejte, makejte!“ znervózňuje podřízené i diváky a udržuje tak všeobecnou paniku. Pak klidně přihlíží, jak Juliette přeruší opravy, slaní, zaleze do díry, drží tam hadici a příhodně se i topí (fobie z vody vs. hrdinství, to se bude líbit), místo aby k hadici poslal někoho z čumilů, poflakujících se okolo s rukama v kapsách a nepostradatelnou Juliette nahnal zpátky, opravovat generátor! [][] Chudák vedoucí údržby, scenárista a dramaturg z něho udělali pěkného blbce. Začínám se bát, jaké další zhůvěřilosti na mě na spirále schodiště a v mozkových závitech tvůrců seriálu ještě číhají.

„Kdo nám okno umyje?„Já chci ven!“ tě zabije... “ Když i v mozku vymytém dočista do čista začne klíčit semínko pochyb, nastupuje sebevražda hadrem, pro poučení celého Sila a lepší výhled na světlé zítřky. ZAPRÁŠENÉ OKÉNKO: [][] Asi si zakázanými otázkami i já vykoleduju „Poslání ven“, ale zeptat se musím: 1) Neměly by se venku, za 140 let pucování, vršit hromady mršin čističů, místo pouhých tří? 2) Proč se chytrá uvnitř stala venku zabedněnou? 3) Dtto zabedněný uvnitř, proč zůstal zabedněný i venku? Proč je nenapadlo hned si sundat... a až pak dělat „Sýýýr!“ na čumily? 4) I ti kdo hulákali: „Já se vám na celé čištění vys..!“ nakonec taky pilně leštili. Chytrá uvnitř vydedukovala důvod, ale nad tím, že pak (vlastně bezdůvodně!) natáhli brka, se už nezamýšlela. Proč?! Tak co teda byla? Děsně chytrá nebo úplně blbá? [][] Že Graham Yost spolu s politruky ze Soudního dělají z prostých silážníků blbce, aby jim dav nezvlčel, to chápu. Ale že to zkoušejí i na mě? To neberu.

„Pod zemí se žije hezky, samé vypláchnuté mozky.“ Bunker De Luxe. Na ladných šroubovicích schodišť projektanti nešetřili a při stavbě Sila se spotřebovalo třikrát víc betonu a armatury než kdysi na celé Gabčíkovo-Nagymaros. I atmosféra kilometr hlubokého bzučícího úlu je pětihvězdičková. Zda je děj věrný předloze netuším. Předloni jsem v knihovně chtěl nějaký „postapo román z podzemí“ a sympatická vedoucí mě politovala: „Silo je vypůjčené.“ Nabídla mi Gluchovského Metro a mrkla na mě: „Díra jako díra, no ne?“ Baba jedna... vilná. BETONOVÉ OKÉNKO: [][] Co na seriálu oceňuju nejvíc? A) Že okřídlené heslo ze Sexmise, „ženám se vládne líp, když jsou pod zemí,“ očividně platí i pro koedukovaný kolektiv. B) Že moje žena přestane remcat kvůli bytu ve čtvrtém patře bez výtahu. V Silu by tahala nákup do sedmdesátého! C) Že si začne pochvalovat byteček jako klícku (štěnice doma nemáme). D) Že spotřeba vody se v Silu neřeší. [][] To D) nemá chybu. Konspirace jen kvete, kvůli odposlechu a štěnicím se roztáčejí kohoutky naplno a voda celé hodiny teče proudem. Mému vodoměru by z toho jeblo a mě s ním. Stačí, že kvůli Silu teď žena vede divné řeči, podstrkuje mi Okenu a chrastí kýblem. Už zase?! Copak jí naše loňské „čištění“ nestačilo?

„Dříve než se zešeří, sup tě zblajzne k večeři.“ Vizuálně úchvatné jako Gravitace, ale již úvodní vertikální scéna naznačí limity reálnosti. Je jasné, že nejen obě nebohé slečny, ale i já budu trpět jako zvíře (kvůli mé lezecké duši). Viz bouldering na kilometrové stěně a romantický skok (!) do náruče manžela. Lezce profíka, který dodržel svatební slib: „Vlezu na všechno... dokud nás smrt nerozdělí.“ Co jsem zaslechl ve hvízdání větru? Becky: „Sice se Hunter ke konstrukci ani jednou necvakla, ale hlavně že jsme spojené lanem! Aspoň tu Darwinovu cenu získáme obě, až jedna z nás uklouzne.“ Hunter: „Dvě zprávy, Becky. Špatná je, že už vím co uvolnilo a poshazovalo všechny ty šroubky. Tvoje parohy. Ooops... Dobrá je, že zůstaneme až do smrti v blízkém kontaktu.“ Sup rudokrký: „Brácho, dnes se nadlábnem. Půlku psa a jako moučník dvě buchty.“ Nyní, pro odeslání zprávy, malé SMS OKÉNKO: [][] Kikina „shoe inside“ padá cca 17 vteřin. Co by padalo pomaleji? A poskytlo tak víc času na zachycení signálu? ◘ Hadrová koule, smotaná z kalhot Hunter, trika a pušapky. ◘ Improvizovaný padáček z tenisky, šňůrek od bot a trička. ◘ Sup s vyžraným vnitřkem, čili bez masa, jen kůže, duté kosti a peří. [][] Nejstylovější by samozřejmě byl sup. Ten ale bůhvíkam zmizel! Že by ho dobytek Scott Mann sežral komplet, včetně peří a zobáku? Třikrát fuj! Otázka bonusová: Jak dlouho by z B67 letěl pták Omnibus?

„Struny se zachvějí, saxofon zapláče, přináší naději, útěchu pro rváče.“ Konečně chápu hrdost, s jakou V Bruggách mluvil o svém rodišti Colin Farrell. Dublin. Krásné historické město plné památek, ale i drsné místo k chudému životu z ruky do huby, až do poslední zaplivané uličky prorostlé kořeny irské tvrdohlavosti a nesnášenlivostí protestantů s katolíky, ale i líheň skvělých muzikantů, s drzostí mládí křičících do světa: „Tady jsem!“ Jako se zjevil i sedmnáctiletý umaštěný vágus s úžasným hlasem Deco Cuffe (Andrew Strong, dodnes válí). Ten mě vzal pořádně za pajšl! OKÉNKO SLÁVY: [][] Svých pět minut si zaslouží: ♫♪ Kdo při koncertu odhodí paličky, u baru čapne vola, dá mu hlavičku, pak skočí zpět na pódium a v zakrváceném nátělníku divoce bubnuje dál. ♫♪ Ta, která se v šatně porve s dalšími vokalistkami, kvůli mrštnému jazýčku trumpetisty, a takto nažhavená se vrací zpátky do sálu, dát přídavek. ♫♪ Ten, jehož srdce hraje soul. Muziku, co tě chňapne za koule a vytáhne nad svinstvo bídy a všednosti. [][] Děkuji Willy Kufaltovi za lístek na koncert a možnost hodit mé slipy zpěvačkám na pódiu, za oživení srdce, bušícího do rytmu, za fajn meditaci i příležitost bilancovat. Zda i můj naplno prožitý život, byť bez odlesků slávy, stál za to. Pod nebem plným hvězd.

„SPOILER! Žháři odpustil, pokřtil ho... a utopil!“ Amen. Kdepak edukativní pořad o norském rasismu a nemytých, hloupých Sámech s mongoloidními obličeji. Humorný casting to otočil. Pro sámskou holčičku vybrali čistokrevný nordický typ, výstavní kousek z Lebensbornu, zatímco křesťanský pastor byl hrozná držka, očividně kříženec soba a lední medvědice. Sveřepý kazatel nyní ve zmrzlé norské prdeli zkoumá, zda mu náboženská pšenka pokvete i za polárním kruhem. Jojo, vykropit půl černé Afriky, to svede i blbec, ale postavit na sámských kostech kostel na víc než jedno použití, to už chce fištrón. A do toho španělský covid, stádo (i pochybnostmi) nakažených oveček, na schodech nahatý a chlupatý Oskar věštící temné zítřky a slepá, na blatech zprzněná Agáta se v pokojíčku vznáší jako nějaká vzducholoď. Docela peklo. OKÉNKO ZPOVĚDNICE [][] Co je to zázrak? A) Když Bůh dá ďáblovi za pravdu. B) Když ve sklepě kostřičky sámských nemluvňat začnou mluvit. C) Když se ve zpovědním prostěradle, oddělujícím pastora od hříšnice, příhodně objeví otvor o průměru 4 cm. D) Když Suzanne otěhotní, přestože manžel přes ni už 6 let žádné prostěradlo s dírou nepřehodil. [][] Sex, incest a bohabojný zmrd, to zní dobře, ale ne v nezáživném a pustém filmu. Jen kříže hrobů a elektrické stožáry trčí z kamenité půdy, toť vše. Dvakrát otčenáš postačí. Třetí odříkám za křesťanskou poslední večeři a za nečekaný western s paroháčem.

„Do ucha mu múza šeptá, hrůzou smrtelnou ho deptá.“ Profesor nebohý, po poháru lásky zakázané toužící, na vějičku studentky krásné a žádostivé se chytil a teď z toho „I promise, forever!“ nevyjde a nevyjde. Kol něj se múzy ovíjí všelijaké, nejvíce však mrška mrňavá, tajnosnubná, zlopověstně šeptavá, a srdce jeho i mé na poplach bije. Úprkem i přerývavě, jak chtíč divoký ho pohání i strach smrtelný ho svírá. Vždyť city ony tak blízko sebe na háku ostrém v komoře života visí. MÚZICKÉ OKÉNKO: [][] Verše nejsnáze ožívají, psány jsou-li: ¶¿ Brkem havraním, v inkoustu černém máčeným. ¶¿ Krví horkou, na papír i do vany čůrkem stékající. ¶¿ Drápem ženiným, do srdce mužského zarytým a básníkem odtud bolestně vytrženým. ¶¿ Krůpějemi rosy chladné, za úsvitu po tváři mrtvolně bledé k ústům stékající. [][] Jak asi múza Skrytá, v magickém bílém kruhu polapená, k zemi znehybněna klesá? A do jaké pozice kočičí se tam skrčí? Bolestně, na všechny čtyři. Hvězdu pátou sebekanibalka pozřela, prsty své k tomu přikusujíce. Ta, jež scenáristou tak hanebně zanedbána byla. Škoda.

„Šelma v péči, scénář v křeči. Svendsen vrčí, divák chrčí.“ Čelit latentní lykantropii důslednou výchovou je složité, navíc za citově chladným polárním kruhem a s Barnevernetem za zadkem. Otec filmu Stig Svendsen už ví. Copak bez financí, ale hlavně bez invence a pohříchu i bez znalostí filmových klasik, od zlověstně vrčícího Nicholsona až po hroznou tlamu Benicia del Toro. Bez toho se režisérovi na měsíc vyje blbě a mně žádná husina nenaskočí. ZÁHADNÉ OKÉNKO: [][] Kdo nebo co zabíjí v lese? A co zabilo film? A) Finální půlhodinová scéna pobíhání a vrčení osrstěné puberťačky. Všeho moc škodí. B) Animální mysteriózno a tajemství nahrazeno dokumentem o tom, jak špatně v norské ZOO krmí vlky. C) Anorekticky vychrtlá vlkodlačice, vypelichaná a s lezoucímí žebry? Ta nebudila hrůzu, ale spíš lítost, což je u hororu docela tristní. [][] Njn, vychovávat se má dřív než v pubertě. Hned při prvním vzteklém ňafnutí na maminku a seknutí drápkem vyprášit vlčeti kožich a je klid. Ovšem náboj s lesklou kulkou, postavený na nočním stolku před fotkou v rámečku, to byla moc hezká, romantická i cynická tečka. Díky té zvedám pysk na své tlamě a obnažuji dva vlčí zuby, jinak by to byl jen jeden.